Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 672/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Státního statku J., státního podniku, zastoupeného advokátkou, proti žalované J. R., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 3,273.895,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. prosince 2005, č. j. -339, , takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. května 2004, č. j. -237, ve spojení s usnesením ze dne 1. července 2004, č. j. -263, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3,273.895,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 12. 2. 1998 do zaplacení, vše ve lhůtě dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku „s tím, že žalobce je oprávněn se po žalované domáhat splnění této povinnosti jen do výše ceny dědictví, které nabyla po své právní předchůdkyni B. O.,“ (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 1,414.105,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok II.), jakož i žalobu Pozemkového fondu České republiky vůči žalované na zaplacení částky 4,688.000,- Kč s příslušenstvím (výrok III.), rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti (výroky IV. a V.). Vzal za prokázané, že dne 19. 4. 1993 uzavřeli právní předchůdci žalobce a žalované smlouvu o poskytnutí náhrad. Tuto smlouvu soud prvního stupně shledal neplatnou podle § 40a obč. zák. v rozsahu náhrady za odňatý živý a mrtvý inventář, převzatých zásob a náhrady za trvalé porosty v částce 3,273.895,- Kč pro omyl, který vyvolala B. O., neboť jí náhrada nebyla poskytnuta  podle zápisu o odnětí živého a mrtvého inventáře ze dne 7. 10. 1948, ale podle ;  náhradová dohoda tak byla uzavřena právním předchůdcem žalobce v omylu ohledně rozhodujících  skutečností. Nepřisvědčil výhradě žalované, že se této neplatnosti žalobce nemůže dovolávat; o nepravdivosti rozhodných skutečností pro uzavření smlouvy právní předchůdce žalobce nevěděl a omyl o skutečnostech tvrzených právní předchůdkyní žalované neodhalil. Podle názoru soudu prvního stupně není promlčeno právo dovolat se relativní neplatnosti části právního úkonu ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle (dále jen „obč. zák.“), přičemž důvody, jenž jej k tomuto závěru vedly, blíže rozvedl. Převzala-li žalovaná náhradu formou živých zvířat, strojů a dalších movitých věcí v celkové hodnotě 3,273.895,- Kč, kterou již nemá v držení, je povinna - s přihlédnutím k částečné neplatnosti smlouvy - zaplatit žalobci odpovídající částku v penězích. S odkazem na obč. zák. zároveň omezil povinnost plnění žalované na výši ceny dědictví, které převzala po své právní předchůdkyni.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. prosince 2005, č. j. -339, , potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3,273.895,- Kč s příslušenstvím, dále ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba Pozemkového fondu České republiky vůči žalované na zaplacení částky 4,688.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o nákladech řízení a soudním poplatku. Rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku, kterým byla omezena povinnost  žalované výší ceny dědictví po B. O., změnil tak, že povinnost žalované zaplatit žalobci částku 3,273.895,- Kč s příslušenstvím se neomezuje. Ztotožnil se se skutkovými – a s výjimkou otázky počátku běhu promlčecí doby práva dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu – i s právními závěry soudu prvního stupně. Pro přesvědčivost, srozumitelnost  a podrobnost odůvodnění, stejně jako pro věcnou správnost rozhodnutí, na něj odvolací soud odkázal. Jelikož výše ceny nabytého dědictví po B. O. byla podstatně vyšší, než částka přiznaná rozsudkem soudu prvního stupně, odvolací soud napadené rozhodnutí změnil jen tak, že povinnost k plnění žalované ničím neomezil.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z , žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není srozuměna se závěrem, že její matka B. O. uvedla právního předchůdce žalobce v omyl, na základě kterého jí byla poskytnuta náhrada podle v nesprávné výši. Dohodou došlo k částečnému vypořádání nároku a nedořešeným zůstal restituční požadavek v rozsahu částky 3,349.507,- Kč. Odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil jí vznesenou námitku promlčení. I přesto, že byly provedeny všechny navržené důkazy, odvolací soud je nehodnotil a v otázce skutkového stavu věci pouze odkázal na zjištění učiněná soudem prvního stupně.

Žalobce navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.

Podle článku II bodu 3. , obsahujícího přechodná ustanovení k novele provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005)  nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. ), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř“).

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není významné, jak odvolací soud formálně rozhodl; rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. , uveřejněné pod č. R 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 1999, sp. zn. , publikované v časopisu Soudní judikatura 1/2000 pod č. 7).

Přestože soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. května 2004, č. j. -237, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 3,273.895,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím s tím, že žalobce je oprávněn po žalované domáhat se splnění této povinnosti jen do výše ceny dědictví, které nabyla po právní předchůdkyni B. O., a odvolací soud jeho rozsudek „změnil“ tak, že se povinnost žalované zaplatit částku 3,273.895,- Kč s příslušenstvím neomezuje, posoudily oba soudy práva a povinnosti účastníků řízení v právních vztazích obsahově shodně. Soud prvního stupně povinnost k plnění žalované omezil s odkazem na § 470 odst. 1 obč. zák., přičemž odvolací soud vycházeje z usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 18. května 2001, kdy hodnota dědictví, jež žalovaná po právní předchůdkyni nabyla, značně převyšuje přisouzenou částku, povinnost žalované neomezil. Oba soudy tak vzaly v úvahu, že dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy do výše ceny nabytého dědictví (a za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele). Jejich rozhodnutí jsou tak v této otázce souhlasná a nikoliv odlišná; rozsudek odvolacího soud není proto obsahově „měnícím“, nýbrž potvrzujícím.

Za této situace může být dovolání žalované přípustné jen podle   Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným. Dovolání tedy může být - ve smyslu citovaného ustanovení              - přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Námitkou, že odvolací soud nehodnotil provedené důkazy, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci, ale vyjadřuje nesouhlas s postupem, kterým odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy uplatňuje dovolací důvod podle ; ten ovšem přípustnost dovolání založit nemůže. Jak Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. , na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce ( ), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle  K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle nebo nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto. Bez významu z hlediska přípustnosti dovolání je proto výtka žalované, že její matka B. O. neuvedla právního předchůdce žalobce v omyl ani námitka dosud nevypořádaného zbytku restitučního nároku žalované, neboť těmito výhradami dovolatelka uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod podle

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. ).

Z hlediska právního posouzení věci [ ] žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že neshledal důvodnou její námitku promlčení žalovaného nároku. I když v dovolání není tato námitka blíže rozvedena, z předchozích podání žalované v tomto řízení, zejména z odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá její přesvědčení, že k promlčení došlo.

Odvolací soud dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že právo žalobce dovolat se relativní neplatnosti části právního úkonu (smlouvy ze dne 19. 4. 1993) se uplynutím tříleté promlčecí doby stalo právem promlčeným, ale jelikož žalovaná námitku promlčení tohoto práva v řízení neuplatnila, nebylo možno k této skutečnosti přihlédnout. Jinak se odvolací soud  ztotožnil se závěrem, že není promlčen ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 457 obč. zák., který byl v případě (relativně) neplatné smlouvy uplatněn včas. Tyto závěry odvolacího soudu jsou zcela v souladu s § 100 odst. 1 a 2, § 101, § 107 odst. 1 a 2 a § 112 obč. zák.

Žalovaná netvrdí, že zásadní právní význam napadeného rozsudku spočívá v tom, že je v něm řešena otázka v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR dosud neřešená, případně otázka rozhodovaná odvolacími soudy či dovolacím soudem rozdílně, a otázku promlčení, k níž existuje ustálená judikatura, za takovou považovat nelze. S námitkou, že problematiku promlčení vyřešil odvolací soud v této věci v rozporu s hmotným právem, se tak nelze ztotožnit.

Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento  mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle věty prvé a odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty prvé, , a Žalované, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč ( , , , a , ve znění platném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle a 3 ve znění (srovnej čl. II ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V  Brně 31. března  2008

JUDr. Václav Duda

předseda senátu