Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3091/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2006, č. j. -192, jakož i rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 9. 2004, č. j. -170, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 9. 2004, č. j. -170, ukládající žalovanému povinnost zaplatit žalobkyním 300.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 6. 4. 1999 do zaplacení. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení protistrany ve výši 51.890,- Kč.

Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhaly na žalovaném zaplacení (pod)nájemného za nebytové prostory v K. V. v přízemí domu za období leden až duben 1999 (4x měsíční nájemné po 75.000,  Kč). Soudy nižších instancí shodně dovodily, že ve zmíněném období existoval mezi žalobkyněmi jako nájemnicemi a žalovaným jako podnájemcem platný smluvní vztah, na jehož základě byly prostory užívány a podnájemce je povinen zaplatit nájemnicím již dříve smluvené nájemné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které opíral o přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, a jeho důvodnost spatřoval v nesprávném právním posouzení věci. Za rozhodnou právní otázku považoval vázanost nájemnic a podnájemce „rozhodnutím“ správce konkursní podstaty ze dne 1. 2. 1999; toho dne sjednal správce (vlastník domu byl v konkursu) nájemní smlouvu do konce dubna 1999 přímo s žalovaným a ten pak platil nájemné správci. Žalovaný žádal, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhly, aby bylo dovolání odmítnuto.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (, ). Dovolatel odvozoval přípustnost dovolání z ustanovení , odst. 3 (zásadní právní význam napadeného rozsudku) a dovolací důvod vylíčil podle (nesprávné právní posouzení věci).

Dovolání je přípustné i důvodné.

Mezi L. R. P. H., a. s. (posléze v konkursu) jako vlastníkem domu a právním předchůdcem žalobkyň (dědiček) I. J. byla dne 31. 1. 1996 sjednána smlouva o nájmu (též) předmětných nebytových prostor J. následně jako nájemce uzavřel dne 1. 4. 1998 se žalovaným jako podnájemcem smlouvu o podnájmu těchto prostor (na dobu určitou v trvání jednoho roku). Účelem nájmu i podnájmu bylo, jak zjistil odvolací soud, „využití nebytových prostor pro účely reprezentace obchodní činnosti nájemce“, resp. „prezentace výrobků podnájemce“.

K žádné z těchto smluv nebyl – podle obsahu odůvodnění rozsudků obou nižších instancí, vycházejícího ze spisových podkladů a provedeného dokazování – obstarán účastníky smluv souhlas obecního úřadu ve smyslu , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění.

Reprezentaci obchodní činnosti či prezentaci výrobků nelze vyjmout ze zákonného účelu obchodní činnosti, jak jej mělo nepochybně na mysli ustanovení Úzká příčinná souvislost s konkrétními obchodními, resp. prodejními aktivitami je tu zjevná. Provozováním obchodu a služeb podle citovaného zákona nelze rozumět jen konkrétní prodej, jak dovodily nižší instance; jsou jím i aktivity související. Navíc zákon v posledně citovaném ustanovení hovořil výslovně o nájmu „místností určených k provozování obchodu a služeb“ – podstatné tedy bylo již samotné stavební určení nebytových prostor.

Nedostatek souhlasu obecního úřadu měl za následek sankci neplatnosti nájemní smlouvy podle § 3 odst. 4 citovaného zákona.

To konkrétně znamená, že nájemní smlouva ze dne 31. 1. 1996 byla absolutně neplatná (blíže R 7/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Následkem pak nutně musela být i absolutní neplatnost smlouvy o podnájmu ze dne 1. 4. 1998, neboť podnájemní vztah je závislý na platnosti vztahu nájemního; osoba, která není nájemcem, nemůže platně sjednat smlouvu o podnájmu ( , , o. z.).

Správce konkursní podstaty P. P. byl proto oprávněn sjednat za vlastníka domu dne 1. 2. 1999 krátkodobě termínovanou nájemní smlouvu přímo se žalovaným a přijímat od něj plnění – nájemné.

Na straně žalobkyň tedy absentuje pasivní věcná legitimace, nezbytná k úspěšnému uplatnění nároku.

Napadenému rozsudku nelze přičíst judikatorní přesah, neboť jde o právní posouzení zcela specifických skutkových okolností. Došlo však k řešení pro věc určující právní otázky v rozporu s hmotným právem ( in fine ).

Dovolání žalovaného byla přiznána přípustnost podle Zmíněný rozpor s hmotným právem znamenal, že byl naplněn též zákonný předpoklad důvodnosti dovolání, spočívající podle v nesprávném právním posouzení věci.

Nejvyšší soud proto zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně, neboť shodného pochybení se dopustily obě nižší instance ( ).

Soud prvního stupně, kterému se věc vrací k dalšímu řízení, je ve smyslu vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne též o nákladech dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 28. března 2008

JUDr. Ludvík  D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu