Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2939/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce o. H., zastoupeného advokátem proti žalovaným 1) F. K., 2) H. K., 3) České republice – S. N. p. Č. Š., všem zastoupeným advokátem o určení vlastnictví a o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. , o dovolání žalovaných 1), 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 2. 2006, č.j. -98, takto:

I. Dovolání žalovaných 1), 3) se odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl rozsudkem výše označeným tak, že za současné změny rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 12. 2004, č.j. -54, zamítl žalobu na určení vlastnictví k pozemkům v k.ú. H. a M. u H. ve vztahu ke druhé žalované H. K. potud, pokud šlo o určení vlastnictví k předmětným pozemkům. V další části výroku I. rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalované K. zrušen (vyklizení pozemků) a v příslušném rozsahu věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výroku II. odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 1) a 3), tedy k F. K. a ČR – S. N. p. Č. Š.. Ohledně těchto žalovaných bylo první instancí rozhodnuto tak, že jsou povinni předmětné pozemky, blíže identifikované ve výrocích II., III. rozsudku soudu prvního stupně, vyklidit. Potvrzující výrok II. rozsudku odvolacího soudu se vztahoval i na určení ve výroku I. soudu prvního stupně, že vlastníkem pozemků parc. č. 307/3 a násl. v k.ú. H. a M. u H. je žalobce. Žalované 1), 3) odvolací soud solidárně zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci, a to ve výši 13.242,50,- Kč k rukám jeho zástupce.

Odvolací soud přikročil ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci ohledně žalované 2) proto, že neshledal jasně vymezeným, které pozemky z označených by měla tato žalovaná užívat. Vůči této žalované také nemohl mít žalobce naléhavý právní zájem na určovacím výroku o vlastnictví pozemku ve smyslu , neboť nebyla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník pozemku.

Vůči prvnímu a třetímu žalovanému vyslovil odvolací soud potvrzující výrok jak v relaci k určení vlastnictví žalobce, tak i k jejich povinnosti vyklidit  ty či ony předmětné pozemky. Vůči oběma žalovaným dovodil odvolací soud naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť- narozdíl od druhé žalované – jsou zapsáni jako vlastníci sporných nemovitostí v katastru. Na potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu tu mělo rozhodující vliv posouzení předběžné otázky odvolacím soudem, spočívající v právní relevanci kupní smlouvy, kterou sjednal žalobce a právní předchůdce žalovaných J. Š. ohledně pozemků dne 24. 2.1997 s právními účinky vkladu dne 18.3.1997. Tomuto převodu mělo předcházet publikování záměru o zamýšleném převodu pozemků obcí, které mělo proběhnout v souladu s tehdy platným , o obcích. Záměr prodeje, resp. převodu pozemků měl být v obci vhodným způsobem zveřejněn, za současného splnění požadavku určitosti a srozumitelnosti ve smyslu o. z. K takovému zveřejnění však dostatečně určitým způsobem podle odvolací instance nedošlo. Záměr byl na úřední desce v období ledna a února 1996 zveřejněn pouze tak, že se vyhlašuje záměr prodat či dlouhodobě pronajmout obecní lesy v k.ú. M., přičemž bližší informace a upřesněné výměry měly být sděleny „vážným zájemcům“. Tento způsob zveřejnění a odkaz na další údaje nepovažoval odvolací soud za dostačující. Sporné pozemky v k.ú. H. se navíc vůbec nestaly objektem zveřejnění příslušného záměru. Proto byla kupní smlouva mezi žalobcem a J. Š. ze dne 24. 2.1997 podle odvolacího soudu neplatná a sankcí neplatnosti trpí i následné převody, neboť se jednalo v rozporu se zákonem o převody od nevlastníka ( o. z.). Odvolací soud proto rozhodl kromě určení vlastnictví ve prospěch žalobce též o vyklizení předmětných pozemků, přičemž se nezabýval – nebylo to předmětem sporu - případným odstraněním staveb, které snad měly na pozemcích či jejich částech stát.

Proti nepříznivým potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 1), 3) dovolání. V něm dovozovali jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Mělo být rozhodnuto v rozporu s hmotným právem. Dovolací důvody spatřovali v nesprávném právním posouzení věci a v tom, že řízení bylo postiženo vadou, která ve svém důsledku měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé namítali, že odvolací soud vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně. Dále tvrdili, že tehdy platné znění § 36a odst. 4 zákona o obcích neukládalo při zveřejnění záměru obce disponovat s nemovitostmi v obecním vlastnictví povinnost podrobné specifikace nemovitostí. Kromě toho nebylo správné posoudit kupní smlouvu ze dne 24.2.1997 jako neplatnou i proto, že kupující J. Š. neměl žádný vliv na postup obce a nabyl tedy pozemky v dobré víře. V těchto souvislostech poukazovali odvolatelé na rozsudek Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. , jenž měl podle nich chránit nabyvatele v dobré víře; třetí osoby neměly mít povinnost zkoumat, zda orgán obce jedná v rámci svých povinností či nikoli. Ze všech těchto důvodů navrhovateli odvolatelé, aby Nejvyšší soud zrušil v příslušném rozsahu rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se písemně vyjádřil žalobce. Ten setrval na svých tvrzeních během řízeních před nižšími instancemi a poznamenal, že ohledně právních úkonů obce, o nichž ve věci jde, je judikatura Nejvyššího soud zcela konstantní. Jednání či opomenutí orgánu obce, včetně starosty, je pro obec závazné a i z toho se podává, že vyhlášení záměru obcí ve smyslu citovaného zákona nebylo dostatečně určité. Žalobce zpochybnil dovolací tvrzení o údajných procesních vadách, které podle obou dovolatelů měly v průběhu řízení nastat. Navrhl, aby bylo dovolání obou žalovaných odmítnuto.

K dovolání se opakovaně vyjádřila také druhá žalovaná. Obsah těchto vyjádření nepovažuje dovolací soud za nezbytné rekapitulovat, neboť tato žalovaná nebyla (viz. výše) účastnicí dovolacího řízení.

Nejvyšší soud zjistil, že oba žalovaní podali dovolání včas a prostřednictvím advokáta ( , ). Dovolací důvody byly označeny podle , b/, tj. procesní vada s následkem nesprávného rozhodnutí a nesprávné právní posouzení věci. Aby se jeden z nich či oba staly předmětem dovolacího přezkumu, bylo nejprve nutno posoudit, zda jsou dovolání přípustná ve smyslu , odst. 3 (zásadní právní význam napadeného rozsudku), neboť vzhledem ke shodnému znění příslušné části rozsudků nižších instancí, bez předchozí tzv. skryté diformity, nepřicházela jiná alternativa přípustnosti dovolání v úvahu.

Dovolací soud předesílá, že předmětem přezkumu přípustnosti dovolání nemohly být procesní  námitky dovolatelů. V těchto námitkách nebyla formulována žádná pro věc určující právní otázka, brojily v podstatě proti skutkovým zjištěním nižších instancí a navíc při eventualitě přípustnosti dovolání podle nemohou být procesní důvody ve smyslu , odst. 3 relevantní (srov. usnesení NS sp. zn. a další).

K hmotněprávní stránce věci bylo možné z obsahu obou dovolání vyabstrahovat dvě pro věc určující právní otázky, a to jednak 1) obsah zveřejnění záměru obce disponovat s pozemky a kromě toho též otázku 2) dobré víry nabyvatele J. Š. ve vztahu k případným vadám právního úkonu obce (publikace záměru), jenž smlouvě ze dne 24. 2. 1997 předcházel.

K publikaci záměru obce (1) je nutné zdůraznit, že způsob a obsah zveřejnění záměru disponovat s pozemky nebyl ze strany obce H. v rozhodné době dostatečný. Jestliže ustanovení hovořilo o zveřejnění záměru „vhodným způsobem“, pak se předpokládala určitost a srozumitelnost takové publikace. Pouhý odkaz na možnost bližší informace a uvedení jednoho ze dvou v úvahu připadajících katastrálních území však požadavku určitosti vyhovovat nemůže. Jestliže se v rámci argumentace stran hovořilo o možnosti označovat pozemky názvy hotelů, které na nich byly nebo měly být vystaveny (viz praxe obce v letech 1990 – 1998), pak zde by již požadavek určitosti mohl být naplněn. Ani k takovému označení obecních pozemků však nedošlo.

Otázka splnění náležitostí publikace záměru obce disponovat s pozemky je otázkou právního posouzení zcela určitých a jedinečných skutečností, vztahujících se ke konkrétnímu případu. Odvolací soud posoudil tuto právní otázku v souladu s hmotným právem, jestliže dospěl k závěru o porušení § 36a odst. 4 tehdejšího zákona o obcích, což byl rozhodný důvod pro posouzení smlouvy z 24. 2. 1997 jako neplatné.

Otázku neplatnosti pozdější kupní smlouvy pro vadu při publikaci záměru obce již Nejvyšší soud opakovaně řešil ve své judikatuře. Zmíněnou sankci neplatnosti podle § 39 o. z. tu dovodil již v rozsudku sp. zn. . Na tento rozsudek odkazují další judikáty dovolacího soudu, jako např. usnesení sp. zn. nebo rozsudek sp. zn. (publikován v Souboru rozhodnutí NS pod zn. ).

Neobstojí ani tvrzení dovolatelů, podle něhož měla být při posouzení právní relevance smlouvy z 24.2.1997 vzata náležitě v úvahu dobrá víra (2) nabyvatele J. Š., kterému nemuselo být nic známo o případných předchozích vadách postupu obce. Je nutno zdůraznit, že postavení nabyvatele jako fyzické osoby je jiné při nabytí věci od subjektu soukromého práva a jiné při nabývacím úkonu sjednaném s veřejnoprávním subjektem. Ve druhém případě je vyžadována zvýšená bdělost nabyvatele ve vztahu k dodržení podmínek smlouvy, jak zdůraznil Ústavní soud v nálezech sp. zn. a . Především však je třeba odkázat na právní závěr Nejvyššího soudu, vyslovený v již zmíněném rozsudku sp. zn. . Absolutní neplatnost právního úkonu ve smyslu § 39 o. z. je podle dovolacího soudu objektivní kategorií, nezávislou na subjektivních okolnostech. Pro tuto neplatnost není významné, že ji způsobila jen jedna ze smluvních stran.

Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázky v souladu s hmotným právem. V důsledku toho nebyl splněn požadavek zásadního právního významu napadeného rozsudku podle , odst. 3

Dovolací soud proto dovolání žalovaných 1), 3) pro nepřípustnost odmítl ( věta první, ).

Žalobci vzniklo podle relevantních ustanovení o nákladech řízení, a to a , právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Tyto náklady se řídily ve znění ještě před 1. 9. 2006. Výchozí sazba odměny představovala částku 10.000,- Kč plus 3.800,- Kč vzhledem k tomu, že bylo žalováno na určení vlastnictví a vyklizení pozemků. Celkem tedy 13.800,- Kč; ovšem tato částka musela být dvakrát krácena vzhledem k odmítnutí dovolání a jedinému úkonu v dovolacím řízení. K výsledné částce 3.450,- Kč byl přičten režijní paušál 75,- Kč, celkem tedy náklady řízení žalobce ve výši 3.525,- Kč ( , , , , , cit. vyhl.). Po zohlednění DPH 19% představovala výše nákladů žalobce částku 4.195,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 28. března 2008

JUDr. Ludvík  D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu