Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Odo 130/2005

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 13. 5. 2004, č. j. -82, že je opodstatněný základ žalobního nároku a že o výši nároku a o náhradě nákladů bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Předmětem řízení je nárok na zaplacení vodného a stočného za období od dubna 1997 do dubna 2002, vztahující se k nemovitosti v H., kat. území Z.

Soud prvního stupně poukázal na rozhodnutí ministra zemědělství České republiky č. 559/1993 ze dne 15. 3. 1993, kterým byla převedena část státního podniku P. H. K. na žalovaného na základě privatizačního projektu č. 2835, schváleného rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a privatizaci České republiky ze dne 4. 12. 1992, č. j. 130/342/1992, v hodnotě 998 000,- Kč. Na tuto část majetku, týkající se sodovkárny Z., uzavřel žalovaný dne 1. 1. 1995 dohodu o vydání a převodu majetku - domu č.p.225 se stav. parc. č. 234 a zahradou parc. č. 1122/2 zapsané na listu vlastnictví č. 2682 pro katastrální území Z. u Katastrálního úřadu v N. Tuto dohodu považoval soud za neplatný právní úkon, ztotožnil se v tomto směru s právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 1999, č. j. -359 a dospěl k závěru, že žalovaný je vlastníkem privatizovaného majetku ve smyslu , je v předmětném sporu pasivně legitimován a je povinen platit vodné a stočné.

Městský soud v Praze, jako soud odvolací, k odvolání žalovaného rozsudkem uvedeným v záhlaví mezitímní rozsudek potvrdil. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, č. j. -259 (toto rozhodnutí bylo uveřejněno v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 57), ze kterého převzal závěr, že předmětná dohoda o vydání a převodu majetku je neplatná. Uvedl, že žalovaný se neřídil privatizačním projektem, znárodněnou nemovitost sice vydal restituentkám, ale zbývající část majetku jim v rozporu s privatizačním projektem neprodal, ale bezúplatně ji na ně převedl („nulová kupní cena“ je pojmově vyloučena), když nevycházel z účetní hodnoty privatizovaného majetku aktualizované ke dni 31. 12. 1994. Předmětná dohoda proto odporuje ustanovení , ve znění pozdějších předpisů. Poukázal dále na to, že i když jde o názor vyslovený Nejvyšším soudem v odůvodnění rozhodnutí sp. zn. , nikoliv ve výroku, nelze přehlédnout, že jde o rozhodnutí, které bylo publikováno pod číslem 32/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, takže není důvodu na tomto závěru ničeho měnit a odvolací soud z něj vychází. Uzavřel, že i když Nejvyšší soud spatřuje rozpor se zákonem v nulové kupní ceně privatizovaného majetku, je zřejmé, že jeho závěr se týká celé dohody, neboť majetek uvedený v této dohodě se týkal celé privatizované jednotky, a to sodovkárny Z. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že je-li předmětná dohoda neplatná, žalovaný má práva a povinnosti vlastníka, tudíž i povinnost platit úhradu za dodávku vody a odvádění odpadních vod.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odkazem na ustanovení se zřetelem k odstavci 2 písm. a) a odst. 3 citovaného ustanovení pro zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce. Zásadní právní význam vymezil otázkou, zda dohoda o vydání a převodu majetku podle , v platném znění a , v platném znění, je negotiorum mixta a zda ve svém základu obsahuje dvě samostatné dohody, a to dohodu o převodu nemovitosti v k. ú. Z. podle restitučního zákona a dohodu o převodu nemovitosti v k. ú. D. podle privatizačního zákona a zda některá z těchto částí může být shledána neplatnou. Vyslovil názor, že tato otázka má důležitý význam z obecného hlediska pro všechny obdobné případy.

Dovolatel dovozuje, že odvolací soud stejně jako nalézací soud řešil označenou otázku s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu a nevypořádal se s námitkami žalovaného, opírajícími se o ustálenou judikaturu ohledně řešení předběžných otázek, nevzal také v úvahu skutečnost, že to byly oprávněné, které usilovaly o zachování platnosti předmětné dohody ve vztahu k nemovitostem ve Z.

Na závěr dovolatel shrnuje, že oba soudy nesprávně posoudily otázku pasivní legitimace žalovaného a navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (žalovaným), zastoupenou advokátem ( ), v zákonem stanovené lhůtě ( ) a vykazuje zákonem stanovené náležitosti ( ), se nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podle ustanovení , kterého se dovolatel dovolává, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Tuto otázku řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem stává se dovolání přípustným.

Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ustanovení po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ve spojení s je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudců vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, která je v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu cit. ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud neshledává.

V předmětném případě bylo rozhodným právní posouzení otázky, zda dohoda o vydání majetku (tj. o bezúplatném vydání věci), uzavřená mezi Fondem národního majetku a restituentkami I. L. a N. K. dne 1. 1. 1995, a dohoda o převodu majetku mezi týmiž účastníky za „nulovou kupní cenu“ vedle sebe obstojí samostatně a jako platné (první podle restitučních předpisů – , o mimosoudních rehabilitacích, v rozhodném znění, a druhá podle , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby,v rozhodném znění, tzv. zákon „o velké privatizaci“), a to se zřetelem k tomu, že dohoda o převodu (prodeji) majetku byla sjednána s „nulovou kupní cenou“.

Oběma soudům – prvního stupně a odvolacímu – nelze vytknout pochybení, pokud hodnotily smlouvu o převodu (prodeji) jako neplatnou pro absenci ujednání o ceně, což je u tohoto typu smlouvy pojmově vyloučeno, a pokud posoudily v důsledku toho smlouvu jako celek neplatnou proto, že obě dohody – zahrnuté v jedné smlouvě – nelze od sebe oddělit. Obě dohody byly součástí jedné smlouvy a vydání majetku (věcí) podle restitučních předpisů mělo úzkou vazbu na převod (prodej) majetku podle privatizačních předpisů, takže neplatnost jedné dohody způsobila i neplatnost druhé dohody.

Řešení právní souvislosti neplatnosti obou dohod však není právní otázkou zásadního významu, neboť postrádá judikatorní přesah, když se váže pouze na konkrétní skutkové okolnosti daného případu. V tomto směru také oba soudy správně odkázaly na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, č. j. -259, které se na tento konkrétní případ vztahuje a v němž byla neplatnost předmětné smlouvy rovněž dovozena.

V předmětném případě nejde o rozhodnutí či otázku zásadního právního významu a nelze ani usoudit, že rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud proto dovolání – aniž ve věci nařizoval jednání ( věta první ) – jako nepřípustné odmítl ( a ).

O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. března 2008

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu