Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3019/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně České republiky – M. f., proti žalovaným 1) J. N., a 2) J. K., zast. advokátem o zaplacení částky 71.300.920,19 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2006, č. j. -126, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2006, č. j. -91, uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 71.300.920,19 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 45.004.561,40 Kč za dobu od 5. 2. 2005 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 26.296.358,79 Kč (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na jejich náhradu částku 1.018.421,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně zejména uvedl, že se žalobkyně domáhala vůči žalovaným 1) a 2) v postavení ručitelů společně a nerozdílně zaplacení částky 71.300.920,19 Kč jako nároků ze smlouvy o úvěru č. 004503-1552356-798, uzavřené dne 4. 11. 1996 mezi věřitelem Č. s., a. s., a dlužníkem H. b. s. k., a. s. (dále jen HBSK), podle níž byl dlužníku poskytnut úvěr 45.000.000,- Kč. Pohledávka z této smlouvy byla dne 30. 11. 1999 postoupena K. b. P., s. p. ú., jejímž je žalobkyně právním nástupcem. Zatímco žalovaný 1) v průběhu řízení uznal nárok žalobkyně uplatněný v žalobě co do důvodu i výše, žalovaný 2) navrhoval zamítnutí žaloby s odůvodněním, že prohlášení o převzetí ručení je pro svou neurčitost neplatné a že postoupení pohledávky mu nebylo nikdy oznámeno. Soud prvního stupně provedl dokazování listinami a zjistil, že mezi Č. s., a. s., a HBSK byla 4. 11. 1996 uzavřena smlouva o úvěru ve výši 45.000.000,- Kč vedeném na úvěrovém účtu č. 004503-1552356-798 s tím, že se dlužník zavázal poskytnutý úvěr splácet počínaje prosincem 1997 pravidelnými měsíčními splátkami po 625.000,- Kč splatnými vždy k patnáctému dni příslušného měsíce s konečným termínem splatnosti 15. 11. 2003 a se sjednanou úrokovou sazbou 1,4 % ročně nad základní úrokovou sazbu Č. s., a. s., jež ke dni uzavření smlouvy činila 12,6 % ročně a změněnou základní úrokovou sazbou ode dne účinnosti změny. Strany dohodly zajištění peněžitých závazků dlužníka bianco směnkou vlastní vystavenou dlužníkem a prohlášením o ručitelském závazku ze dne 5. 11. 1996, jímž žalovaní 1) a 2) převzali ručení za závazky dlužníka v plném rozsahu. Soud prvního stupně dále zjistil, že smlouvou o postoupení pohledávky č. 1249 postoupila Č. s., a. s., pohledávku vůči dlužníku K. b. P., s. p. ú., jejímž právním nástupcem se stala Č. k. a. Smlouva byla podepsána za postupníka i postupitele osobami k tomu oprávněnými na základě předložených písemných plných mocí a postoupení pohledávky bylo žalovanému 2) oznámeno postupitelem přípisem ze dne 22. 12. 1999, který žalovaný 2) převzal dne 26. 1. 2000. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2001 ve věci vedené pod sp. zn. byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka HBSK, žalobkyně pohledávku ve výši v tomto řízení vymáhané přihlásila do konkurzního řízení a při přezkumném jednání dne 18. 6. 2003 byla zjištěna v plné výši. Žalobkyně přípisem doručeným žalovanému 2) dne 6. 1. 2005 ho vyzvala k úhradě ručitelského závazku ve výši 71.300.920,19 Kč ve lhůtě 14 dnů od doručení výzvy. Žalovaný 2) na výzvu reagoval sdělením, že není s ohledem na své majetkové poměry schopen zaplatit žalobkyní uvedenou částku. Soud prvního stupně na základě výše uvedených skutkových zjištění dovodil, že mezi Č. s., a. s., a HBSK byla platně uzavřena smlouva o úvěru dle ust. § 497 obchodního zákoníku, za závazky z této smlouvy žalovaný 2) platně převzal ručení v souladu s ust. § 303 obchodního zákoníku, když ručitelské prohlášení obsahuje označení věřitele, dlužníka a specifikaci závazku, k němuž se ručení vztahuje. Platnou rovněž shledal smlouvu o postoupení pohledávky, v níž je označena osoba dlužníka, výše pohledávky a smlouva, z níž pohledávka vznikla, přičemž z předložených plných mocí vyplynulo, že je podepsána osobami oprávněnými za strany smlouvy tento písemný právní úkon učinit. Jelikož pohledávka následně přešla na žalobkyni, jež je ze zákona právním nástupcem Konsolidační banky Praha, s. p. ú., a na majetek dlužníka byl vyhlášen konkurs, vzniklo věřiteli dle ust. obchodního zákoníku právo domáhat se plnění závazku na ručiteli bez předchozí výzvy dlužníku.

Z výše uvedených důvodů rozhodl soud prvního stupně tak, jak uvedeno shora.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 10. 2006, č. j. -126, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve vyhovujícím výroku proti žalovanému 2) a výroku o nákladech řízení v poměru mezi žalobkyní a žalovaným 2), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že považuje za správná skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně z jednotlivých listinných důkazů, a proto na ně odkázal. Po doplněném dokazování vzal odvolací soud za prokázáno, že ke dni 31. 12. 2000 existoval závazek dlužníka vůči K. b. P., s. p. ú. ze smlouvy o úvěru uzavřené dne 4. 11. 1996 ve výši a složení tak, jak je v uznání závazku dlužníkem dle § 323 odst. 1 obchodního zákoníku k tomuto dni uvedeno, tj. v částce 66.955.890,60 Kč a dále že procentní úroková sazba za období od 1. 1. 2001 do 9. 10. 2001 je v souladu s dohodou stran smlouvy o úvěru. K námitkách žalovaného 2) směřujícím k možné výměně pohledávek dle čl. III. odst. 2 smlouvy o postoupení pohledávky a k právu věřitele vymáhat plnění vůči dlužníku ze směnky, když žádný určitý důkazní návrh k těmto tvrzením učiněn nebyl, odvolací soud uvedl, že ust. § 334 obchodního zákoníku nedopadá na směnky zajišťovací, pohledávka byla přihlášena do konkursního řízení na majetek dlužníka, a nelze tak ani důvodně předpokládat, že by dlužník cokoli plnil a že zahájení případného směnečného řízení vůči dlužníku nemá bez dalšího vliv na právo věřitele domáhat se plnění vůči ručiteli. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudu prvního stupně, že smlouva o úvěru byla ve smyslu obchodního zákoníku uzavřena platně, že za závazky z této smlouvy převzal žalovaný 2) v souladu s ust. obchodního zákoníku ručení v celém rozsahu a že platně v písemné formě ve smyslu ust. byla uzavřena i smlouva o postoupení pohledávky. Odvolací soud k námitce žalovaného 2) o nedoručení oznámení postoupení pohledávky uvedl, že výzva předchůdce žalobkyně vůči ručiteli učiněná dopisem ze dne 5. 1. 2005 nezanechává žádné pochybnosti o obsahu tohoto úkonu, zvláště, reagoval-li sám žalovaný 2) na tuto výzvu přípisem ze dne 19. 1. 2005. Jelikož se prohlášením konkursu na majetek dlužníka dne 9. 10. 2001 stala celá pohledávka z úvěrové smlouvy včetně příslušenství splatnou dle , o konkursu a vyrovnání, byl věřitel dle věty druhé obchodního zákoníku oprávněn domáhat se plnění závazku na ručiteli bez předchozí výzvy dlužníku. Žalovaný 2) je dle názoru odvolacího soudu v prodlení s plněním peněžitého závazku, a proto věřiteli vznikl nárok na zaplacení úroků z prodlení z jistiny úvěru a poplatků ve výši stanovené , ve znění platném do 27. 4. 2005. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci nejsou důvody pro uložení povinnosti k plnění ve splátkách, neboť vzhledem k výši dluhu by při splátkách 1.000,- Kč měsíčně byla věřiteli fakticky odňata možnost domoci se splnění závazku, a tím by tudíž došlo k nepřiměřenému zásahu do jeho vlastnického práva, když takovou újmu nemohou odůvodnit majetkové poměry žalovaného 2) a ani okolnost, že pohledávka je zajištěna více zajišťovacími instituty, jelikož je právem věřitele domáhat se splnění závazku za použití všech zajišťovacích prostředků či pouze některého z nich.

Odvolací soud proto ze shora uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovoláním ze dne 19. 1. 2006 napadl žalovaný 2) rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Své námitky podřadil dovolacímu důvodu uvedenému v ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), poněvadž se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

V odůvodnění svého dovolání žalovaný 2) zejména uvedl, že zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí spatřuje ve skutečnosti, že výše pohledávky byla zjištěna nedostatečným způsobem a že nebyla též prokázána výše úrokové sazby z úvěru a úroku z prodlení. Dovolatel namítl, že žalobkyně nevyvrátila jeho argumentaci zpochybňující výši žalobou uplatněného nároku a soud dovodil výši pohledávky z tvrzeného uznání dluhu dlužníkem, které dle názoru dovolatele nemá charakter uznání závazku ve smyslu § 323 obchodního zákoníku, a ze zjištění v přezkumném jednání v konkursním řízení, kdy byla pohledávka zjištěna v plné výši. Dovolatel trvá na námitce uplatněné již v odvolacím řízení, že z provedených důkazů nelze dovodit úroky z prodlení, které byly žalobkyní nárokovány. Dovolatel dále zastává názor, že do ukončení konkursního řízení na hlavního dlužníka HBSK nelze považovat pohledávku za pravomocně soudem přiznanou, pokud tato pohledávka žalobkyně byla zjištěna pouze v přezkumném jednání konkursního řízení. Soud tedy dle názoru dovolatele měl provést důkaz ohledně výše dluhu za ručitelem. Žalovaný 2) je přesvědčen, že soudem přiznaná výše příslušenství požadovaná žalobkyní nemá oporu v provedeném dokazování. Neprovedl-li soud dostatečným způsobem zjištění skutkového stavu, tj. skutečné výše dluhu, je dle dovolatele řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel brojí rovněž proti postupu soudu, který neprovedl dokazování k prokázání aktivní legitimace žalobkyně v souvislosti s realizací článku III odst. 2 smlouvy o postoupení pohledávky, dle které „mohlo dojít k výměně pohledávky mezi Č. s., a. s. a KBP, SPÚ“. Dovolatel v dovolání brojí rovněž proti nesprávnému posouzení smlouvy o postoupení pohledávky odvolacím soudem, když tato smlouva označuje postupovanou pohledávku vyplývající z blíže neurčené smlouvy ze dne 4. 11. 1998, jež je označena pouze číslem 4503-1552356-798, z čehož není zřejmé, kdo tuto smlouvu uzavřel. Smlouvu o postoupení pohledávky dovolatel považuje za neurčitou, protože odkazuje na smlouvu ze dne 4. 11. 1996, jež není označena výše uvedeným číslem a není v ní ani uvedeno, že jde o smlouvu úvěrovou.

Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k podanému dovolání, jak vyplývá z obsahu spisu, nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. a jím bylo dovolání též sepsáno ( ).

Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními a c)

V posuzované věci není dovolání podle ust. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ust. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.

V projednávané věci dovolatel spatřuje zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí ve skutečnosti, že výše pohledávky byla zjištěna nedostatečným způsobem, neboť nebyla prokázána výše úrokové sazby z úvěru a úroků z prodlení. Je přesvědčen, že soudem přiznaná výše příslušenství požadovaná žalobkyní nemá oporu v provedeném dokazování, neboť neprovedl-li soud dostatečným způsobem zjištění skutkového stavu, tj. skutečné výše dluhu, je dle dovolatele řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel namítl rovněž vadu řízení, které se odvolací soud měl dopustit tím, že nebyl proveden dovolatelem navržený důkaz dotazem na Č. s., a.s. a žalobkyni, zda došlo k realizaci článku III. odst. 2 smlouvy o postoupení pohledávky.

Dovolatel zde ovšem přehlíží, že tyto námitky nemohou, jak výše uvedeno, založit přípustnost dovolání podle , a Nejvyšší soud České republiky k nim proto přihlédnout nemohl, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v , a b) a , dovolací soud přihlíží jen v případě, že dovolání je již jinak přípustné ( věta druhá ).

Z tohoto obsahového vymezení dovolacích námitek ( ) je dále zřejmé, že dovolatel též brojí proti skutkovým zjištěním učiněnými soudy obou stupňů, tj. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění o výši pohledávky, úrokové sazbě a úroků z prodlení, za něž se ručitel jako za závazky dlužníka vzniklé na základě úvěrové smlouvy ze dne 4. 11. 1996 zaručil. Skutkový základ sporu se však v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle ust. a b) - přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve podle ust. zvažována, nemůže být námitka směřující proti skutkovým zjištěním pro posouzení přípustnosti dovolání rozhodná.

K námitce dovolatele, že soud nesprávně dovodil výši pohledávky z tvrzení uvedeného v uznání dluhu, které dle názoru dovolatele nemá charakter uznání závazku, pokládá dovolací soud za potřebné uvést, že odvolací soud z odsouhlasení zůstatků ke dni 31. 12. 1999 a ke dni 31. 12. 2000 zjistil, že dlužník HBSK výslovně co do důvodu a výše v písemné formě uznal svůj závazek vůči Konsolidační bance Praha s. p. ú. uvedený ve smlouvě o postoupení pohledávky č. 0000001249 ze dne 30. 11. 1999, a tento zjištěný skutkový stav věci posoudil jako uznání závazku dle ust. obch. zák.. Ani tato námitka dovolatele nemůže založit přípustnost dovolání podle ust. , neboť je zřejmé, že pro posouzení dané věci není rozhodné, zda dlužník svůj závazek uznal či nikoliv, nýbrž to, zda ručitel splnil závazek zaplatit určitý dlužníkův dluh. V dané věci i toto zjištění mj. vedlo odvolací soud k závěru o výši závazku, za nějž se žalovaný zaručil.

Dovolatel v dovolání brojí rovněž proti nesprávnému posouzení smlouvy o postoupení pohledávky odvolacím soudem, jež považuje za neurčitou, protože odkazuje na smlouvu uzavřenou dne 4. 11. 1996 č. 4503-1552356-798, přičemž není zřejmé, kdo tuto smlouvu uzavřel a že jde o smlouvu úvěrovou. Rovněž poukázal na to, že úvěrová smlouva ze dne 4. 11. 1996 není označena tímto shora uvedeným číslem. K tomu je třeba uvést, že ze smlouvy o úvěru ze dne 4. 11. 1996 a z dodatků č. 1 ze dne 18. 3. 1997 a č. 2 ze dne 16. 4. 1997 je zřejmé, že jde úvěrovou smlouvu č. 004503-1552356-798, přičemž dovolacímu soudu je z praxe známo, že peněžní y označují čísla úvěrových smluv dle čísla úvěrového účtu stejně tak, jak je tomu v posuzovaném případě. K námitce neurčité specifikace závazku, dle kterého měl postupitel pohledávku za dlužníkem, je třeba uvést, že z čl. I. je dostatečně specifikováno, že jde o závazek vyplývající ze smlouvy ze dne 4. 11. 1996 č. 4503-1552356-798, uzavřené mezi postupitelem (Č. s., a. s.) a dlužníkem H. b. s. k., a. s. Tyto námitky dovolatele nemohou taktéž založit přípustnost dovolání podle ust. , neboť posouzení určitosti smlouvy o postoupení pohledávky a smlouvy o úvěru provedené odvolacím soudem je v souladu s hmotným právem.

Dovoláním žalovaný 2) napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve věci samé.

V ust. , a jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 2) není podle ust. přípustné, a dovolání proto podle ust. věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. věty první, a a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. března 2008

JUDr. Ing. Jan H u š e k, v. r.

předseda senátu