Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1107/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně A. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. B., o 221.975,- Kč s příslušenstvím, o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. února 2002 č.j. -103 a proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 29. prosince 1998 č.j. -85, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. dubna 2006 č.j. -59, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 29.12.1998 č.j. -85 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 133.185,- Kč s 1,5% úrokem z částky 88.790,- Kč od 1.1.1996 do 31.12.1997 a s 1,5% úrokem z částky 44.395,- Kč od 1.1.1998 do zaplacení, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 12.400,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že nedošlo \"k úplatnému převodu pohledávky žalobkyně na žalovaného\" a že žalobkyně proto nemá nárok na požadované plnění.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.2.2002 č.j. -103 rozsudek okresního soudu změnil tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 221.975,- Kč s 1,5% úrokem od 21.2.2002 do zaplacení, s 1,5% úrokem z částky 88.790,- Kč od 1.1.1996 do 31.12.1997 a s 1,5% úrokem z částky 44.395,- Kč od 1.1.1998 do zaplacení, a že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení, a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Shodně s okresním soudem dovodil, že žalobkyně nemá na požadované plnění právo, neboť nedošlo k platnému postoupení pohledávky. Rozsudek krajského soudu byl žalobkyni (jejímu zástupci advokátu) doručen a nabyl právní moci (podle údajů obsažených ve spise) dne 4.6.2002.

Dovolání podané žalobkyní proti tomuto rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 1.9.2004 č.j. -218 jako opožděné odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Usnesení Nejvyššího soudu bylo žalobkyni (jejímu zástupci advokátu) doručeno a nabylo právní moci (podle údajů obsažených ve spise) dne 7.10.2004.

Proti uvedeným rozsudkům okresního a krajského soudu podala žalobkyně žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost. Ve své žalobě, která došla soudu prvního stupně dne 15.12.2004, namítá, že řízení jsou postižena zmatečnostmi podle ustanovení a , a uplatňuje důvody obnovy řízení podle ustanovení \" /1, a), b) plus Judic. R 55/50\".

Krajský soud v Brně - poté, co usnesením ze dne 14.3.2005 č.j. -20 vyloučil \"k samostatnému řízení\" žalobu pro zmatečnost \"v části, ve které žalobkyně uplatňuje důvod zmatečnosti podle \", a žalobu na obnovu řízení - usnesením ze dne 14.3.2005 č.j. -21 žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává \"právo na náhradu nákladů řízení\". Soud prvního stupně dovodil, že do běhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost, uvedené v ustanovení , se nepočítá ve smyslu ustanovení doba od podání dovolání proti rozsudku krajského soudu do právní moci rozhodnutí o tomto dovolání, a uzavřel, že žaloba byla podána opožděně, neboť \"v součtu časových intervalů\" od doručení rozsudku odvolacího soudu do podání dovolání a od právní moci usnesení dovolacího soudu do podání žaloby uplynuly celkem 3 měsíce a 31 dny.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19.4.2006 č.j. -59 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že smyslem \"stavení zákonné tříměsíční lhůty k podání žaloby pro zmatečnost v případě současně podaného dovolání\" podle ustanovení je \"procesní posloupnost při vyřizování obou mimořádných prostředků\", neboť \"z účelu, k jakému slouží\", vyplývá, že \"žaloba pro zmatečnost může být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí jen tehdy, nebylo-li zrušeno na základě dovolání, a že obnovu řízení lze provést jen tehdy, nebylo-li napadené rozhodnutí zrušeno na základě dovolání nebo žaloby pro zmatečnost\", a že tedy \"ke stavění lhůty dojde pouze tehdy, bude-li dovolání podáno řádně a včas, aby o něm mohlo být dovolacím soudem meritorně rozhodnuto\". Protože dovolání, které žalobkyně podala proti rozsudku krajského soudu, bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro opožděnost, nedošlo ke stavení běhu lhůty k žalobě pro zmatečnost podle ustanovení a žaloba pro zmatečnost byla podána \"po uplynutí zákonné tříměsíční lhůty podle ustanovení , a tudíž opožděně\".

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že lhůta pro podání žaloby pro zmatečnost jí vzhledem k ustanovení začala běžet až dnem právní moci rozhodnutí dovolacího soudu a uplynula dnem 7.1.2005. Vzhledem k tomu, že žalobu podala u soudu dne 15.12.2005 (správně dne 15.12.2004), nemůže být opožděná. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolání nebylo vyhověno. Uvedl, že usnesení odvolacího soudu neřeší \"právní otázky naprosto zásadního významu\" a že usnesení odvolacího soudu \"dovolání nepřipouští\".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení , a v a 3

Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [ , a ], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [ , a ], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení , a a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [ , a ].

Žalobkyně dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení , a dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení , a

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení , a zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.b), a ].

Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), a není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), a , dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud řešil právní otázku, jaký má ve smyslu ustanovení na běh lhůty k žalobě pro zmatečnost vliv to, že proti žalobou napadenému usnesení bylo podáno dovolání, které bylo pro opožděnost odmítnuto. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení , a

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Není-li stanoveno jinak, musí být žaloba pro zmatečnost podána ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí ( ). Bylo-li proti žalobou napadenému rozhodnutí podáno také dovolání, nepočítá se do běhu této lhůty tří měsíců doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu ( ). Bylo-li proti napadenému rozhodnutí podáno též dovolání, soud řízení o žalobě pro zmatečnost přeruší až do rozhodnutí dovolacího soudu ( ).

Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.

Žalobu pro zmatečnost - stejně jako jiné opravné prostředky - lze podat jen ve lhůtě k tomu určené. V případě, že žaloba pro zmatečnost je podána opožděně, soud ji zamítne (srov. ); byla-li žaloba pro zmatečnost podána po uplynutí lhůt počítaných od právní moci rozhodnutí, nemusí soud k rozhodnutí o zamítnutí žaloby nařizovat jednání ( ).

Je zřejmé, že žalobou pro zmatečnost napadené rozhodnutí odvolacího soudu může být napadeno též dovoláním. Pro tento případ zákon - jak správně uvedl odvolací soud - vyžaduje, aby nejprve bylo rozhodnuto o dovolání; soud proto řízení o žalobě pro zmatečnost přeruší až do rozhodnutí odvolacího soudu ( ) a řízení o žalobě pro zmatečnost zastaví, bylo-li napadené rozhodnutí dovolacím soudem zrušeno ( ), neboť tím odpadl předmět žaloby pro zmatečnost.

Obecná lhůta k žalobě pro zmatečnost trvá 3 měsíce a běží od doručení žalobou napadeného rozhodnutí ( ); zvláštní lhůty k žalobě pro zmatečnost jsou stanoveny v ustanovení a 5 V případě, že proti žalobou pro zmatečnost napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno též dovolání, nepočítá se - jak je zřejmé z ustanovení - do běhu obecné lhůty k žalobě, jakož i do běhu zvláštních lhůt k žalobě (s výjimkou lhůty uvedené v ) doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu.

Bylo-li proti stejnému rozhodnutí odvolacího soudu podáno též dovolání, z uvedeného v první řadě vyplývá, že doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu se nepočítá do běhu lhůt k žalobě pro zmatečnost bez ohledu na to, kdy bylo dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podáno. V případě, že dovolání bylo podáno teprve po právní moci napadeného rozhodnutí, uvedené znamená, že do běhu lhůt k žalobě pro zmatečnost se nepočítá doba počínající dnem právní moci rozhodnutí, i když \"předcházela\" podání dovolání.

Okolnost, jak bylo rozhodnuto o dovolání, není z pohledu ustanovení významná. Smyslem tohoto ustanovení není jen stanovení \"procesní posloupnosti při vyřizování obou mimořádných prostředků\", ale především to, aby účastník, který se rozhodl napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, nezmeškal lhůtu k žalobě pro zmatečnost jen proto, že spoléhal na dovolání jako prostředek \"odstranění\" pravomocného rozhodnutí soudu (z jeho pohledu nesprávného) a že se jeho očekávání ukázalo jako neopodstatněné. Ke stavení běhu lhůt k podání žaloby pro zmatečnost dochází ve smyslu ustanovení bez ohledu na to, jak bylo o dovolání rozhodnuto, tedy i v případě, že dovolání bylo odmítnuto pro opožděnost nebo nepřípustnost anebo že o něm bylo dovolací řízení zastaveno.

Nejvyšší soud ČR proto z uvedených důvodů dospěl k závěru, že do běhu lhůt k žalobě pro zmatečnost podle ustanovení až 4 se nepočítá doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu, i když dovolání bylo podáno až po právní moci tohoto rozhodnutí, a bez ohledu na to, jak bylo o dovolání rozhodnuto.

V projednávané věci byl - jak vyplývá z obsahu spisu - žalobou pro zmatečnost a dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21.2.2002 č.j. -103 žalobkyni (jejímu zástupci) doručen dne 4.6.2002 a stejným dnem nabyl právní moci; tímto dnem žalobkyni začala běžet jak lhůta k žalobě pro zmatečnost ( ), tak i lhůta k dovolání ( ve znění účinném do 31.12.2000). I když dovolání podala 31.7.2002 a i když dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1.9.2004 č.j. -218 pro opožděnost odmítnuto, došlo ke stavení běhu lhůty k žalobě pro zmatečnost v době od právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.2.2002 č.j. -103 (tj. ode dne 4.6.2002) do právní moci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.9.2004 č.j. -218 (tj. do dne 7.10.2004). Protože žalobkyně podala žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21.2.2002 č.j. -103 u soudu dne 15.12.2004, nemohla být opožděná.

Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky je zrušil ( část věty za středníkem ). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( část první věty za středníkem a věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. března 2008

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu