Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
768D4CC87A9366B4C1257A4E00655844.html
HTML · 14.66 KB
No categories available
20 Cdo 574/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněné M. Š. – B., zastoupené advokátem, proti povinnému M. B., pro 951.456,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. Nc 2911/2004 , o dovolání soudního exekutora Mgr. M. T., Exekutorský úřad P. – m.,zastoupeného advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2007, č. j. 24 Co 110/2007 -68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 24. 8. 2006, č. j. Nc 2911/2004 -45, kterým okresní soud rozhodl po rozvrhovém jednání o rozvrhu podle § 337b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř. “), tak, že z rozdělované podstaty v celkové výši 1.400.000,- Kč s úroky ve výši 4.584,07 Kč (ve znění usnesení odvolacího soudu 10.684,11 Kč), celkem tedy 1.404.584,07 Kč (ve znění usnesení odvolacího soudu 1.410.684,11 Kč) bude vyplacena ve třetí skupině v prvním pořadí na částečnou úhradu pohledávky přihlášené zástavní věřitelky Č. s., a. s., částka 1.404.584,07 Kč (ve znění usnesení odvolacího soudu 1.410.684,11 Kč) k hotovému zaplacení; na ostatní přihlášené pohledávky včetně pohledávky soudního exekutora nezůstalo ničeho, neboť rozvrhová podstata byla zcela vyčerpána. Odvolací soud dospěl k závěru, že pohledávka soudního exekutora při exekuci prodejem nemovitostí má v rámci rozdělované podstaty vždy stejné pořadí jako pohledávka oprávněného, přičemž odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČR uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. R 31/2006.
V dovolání – jehož přípustnost vyvozuje z § 238a odst. 1 písm. f) ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) – dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. o. s. ř. ), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že pohledávka soudního exekutora se uspokojí ve třetí rozvrhové skupině (§ 337c odst. 1 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ). Namítá, že ustanovení § 337c o. s. ř. o. s. ř. , upravující pořadí pohledávek uspokojovaných z rozdělované podstaty, „ je postaveno na zásadě, že pohledávky subjektu, který provádí výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí jsou pohledávkami majícími přednost před ostatními uspokojovanými pohledávkami“ a „neexistuje žádný důvod, pro který by náklady soudního exekutora vzniklé v exekučním řízení měly být posuzovány jinak než náklady soudu při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí“. Skutečným smyslem pro zařazení nákladů dražby do první skupiny v rámci rozvrhu je dle dovolatele zajištění alespoň částečné úhrady nákladů dražby tomu, kdo je vynaložil, a pokud by tedy byla pohledávka nákladů exekutora zařazena do třetí skupiny pohledávek, docházelo by v řadě případů k situaci, kdy by náklady exekutora zůstaly neuspokojeny, což odporuje § 3 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb. “). Dle dovolatele je třeba poukázat na ustanovení § 270 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , podle kterého „soud spolu s nařízením výkonu rozhodnutí uloží i povinnost k náhradě nákladů výkonu rozhodnutí, přičemž nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady“. Tato úprava je „logická“ a „jak exekuční řízení, tak řízení o výkonu rozhodnutí tedy zároveň slouží k vymožení nákladů těchto řízení“. Není tedy důvod posuzovat náklady státu na výkon rozhodnutí jinak než náklady soudního exekutora na provedení exekuce. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o rozvrhu, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. f) o. s. ř. o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. je vyloučeno (napadenému usnesení nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. , tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem, kterým – podle obsahu podání – dovolatel správnost rozhodnutí poměřuje, je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§ 242 odst. 3 , věta první, o. s. ř. o. s. ř. ).
Exekutor argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, sice přednesl, ale hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze; otázky, které nabídl k přezkumu, odvolací soud vyřešil v souladu s konstantní judikaturou.
Odvolací soud při posuzování, v které rozvrhové skupině se uspokojí pohledávka soudního exekutora, správně vyšel ze stanoviska k výkladu zákona č. 120/2001 Sb. (účinného do 31. 12. 2007) ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005 , publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006, pod poř. č. 31, konkrétně pak z bodu XVIII., v němž Nejvyšší soud zaujal názor (od něhož nemá důvod se odchylovat ani v dané věci), že pohledávku exekutora na náhradu nákladů exekuce je třeba připodobit k pohledávce oprávněného (nákladů oprávněného), která se podle § 337c odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. uspokojuje ve třetí skupině. Skutečnost, že v exekučním řízení se úkony exekutora považují za úkony soudu, z nákladů exekuce náklady řízení „vzniklé státu“ nečiní.
Není-li dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5 , věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř. o. s. ř. ).
Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá tomu, že žádnému z účastníků, kromě dovolatele, náklady v tomto stádiu řízení nevznikly (§ 243b odst. 5 , věta první, § 224 odst. 1 , § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu