Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
10 C 316/2021
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 11 200,37 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 6 974,43 Kč spolu s úrokem z prodlení
ve výši 9,75 % ročně z částky 1 874,13 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení a
ve výši 8,25 % ročně z částky 5 100,30 Kč od 18. 8. 2020 do zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení 4 225,94 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 195,11 Kč od 20. 6. 2017 do 10. 8. 2020 a úrokem ve výši 23,8 % ročně z částky 11 200,37 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení, ve výši 10 % ročně z částky 4 225, 984 Kč od 11.8.2020 do zaplacení, ve výši 0,25 % ročně z částky 1 874,13 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 5 100,30 Kč od 11. 8. 2020 do 17. 8. 2020 a ve výši 1,5% ročně z částky 5 100,30 Kč od 18. 8. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 100,88 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení, advokáta.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 6 974,43 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 1 874,13 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení a ve výši 8,25 % ročně z částky 5 100,30 Kč od 18. 8. 2020 do zaplacení. II. Žaloba o zaplacení 4 225,94 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 195,11 Kč od 20. 6. 2017 do 10. 8. 2020 a úrokem ve výši 23,8 % ročně z částky 11 200,37 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení, ve výši 10 % ročně z částky 4 225, 984 Kč od 11.8.2020 do zaplacení, ve výši 0,25 % ročně z částky 1 874,13 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení, ve výši 9,75 % ročně z částky 5 100,30 Kč od 11. 8. 2020 do 17. 8. 2020 a ve výši 1,5% ročně z částky 5 100,30 Kč od 18. 8. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 100,88 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta.
1. Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 10. 9. 2020 a postoupenou zdejšímu soudu z důvodu místní nepříslušnosti, ve znění jejího doplnění se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky ve výši 11 200,37 Kč. Žalobkyně uvedla, že mezi žalovanou a žalobkyní byla dne 20. 6. 2017 uzavřena Smlouva o úvěru prostřednictvím používání kreditní karty mBank č. číslo, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěrový limit do výše 11 000 Kč Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetového bankovnictví žalované, nedílnou součástí smlouvy byly podmínky pro používání kreditních karet, všeobecné podmínky, sazebník poplatků a úrokový lístek. Žalovaná se zavázala čerpaný úvěr splácet ve výši 3% z vyčerpaného limitu, min. 50 Kč včetně úrokové sazby ve výši 23,80% ročně z nesplacené části čerpané jistiny a nedovoleného přečerpání limitu a jistiny. Schopnost žalované splácet úvěr žalobkyně posoudila na základě údajů poskytnutých žalovanou, dále prostřednictvím účtu žalované, z dostupných databází ISIR, SOLUS, CRKI, BRKI, to vše s negativním výsledkem. S ohledem na kreditní limit karty a kreditní příjem na běžném účtu žalované za poslední tři měsíce před schválením žádosti ve výši 9 300 Kč neměla žalobkyně pochybnosti o platební morálce žalované s přihlédnutím k splácení dříve poskytnutého úvěru. Jelikož však žalovaná opakovaně porušila smlouvu a dostala se do prodlení s hrazením splátek, kdy neuhradila splátky za měsíce červenec, srpen a září 2019, využila žalobkyně svého práva a od smlouvy dopisem ze dne 24.9.2019 odstoupila, celý dluh se tak stal splatným ke dni 21.11.2019. V průběhu smluvního vztahu žalovaná načerpala částku ve výši 46 172,36 Kč a na dluh uhradila celkem 36 692,80 Kč. Žalovaná již dále ničeho neuhradila ani na základě předžalobní upomínky a žalobkyně tak vedle dlužné jistiny ve výši 11 200,37 Kč požaduje kapitalizovaný úrok ve výši 3 195,11 Kč a dále úrok ve výši 23,80 % ročně a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny od 11. 8. 2020 do zaplacení.
2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila.
3. Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) oba účastníky vyzval, aby se ve stanovené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud tak neučiní, bude mít soud podle § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že souhlas byl dán. Žalobkyně s navrženým postupem vyslovila souhlas, žalovaná na výzvu nereagovala, soud tak věc rozhodl, aniž nařizoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů.
4. Z listinných důkazů dále uvedených soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci:
5. Ze Smlouvy o používání kreditní karty mBank č. číslo ze dne 20. 6. 2017, Podmínek pro vydávání a používání kreditních karet mBank a výpisu z kreditní karty bylo zjištěno, že žalobkyně se žalovanou dne 20. 6. 2017 uzavřela smlouvu, na jejímž základě se zavázala vydat žalované kreditní kartu jednak za účelem splacení a ukončení stávající smlouvy o vedení kreditní karty od společnosti právnická osoba zbývající vyčerpané částky ve výši 10 000 Kč a dále úvěrový limit ve výši 11 000 Kč s úrokem ve výši 23,80% ročně. Žalovaná se zavázala splácet úvěr ve výši a ve lhůtě uvedené ve výpisu z úvěrového účtu. Výše minimální splátky odpovídala 3 % debetního zůstatku úvěrového účtu ke konci posledního dne daného zúčtovacího cyklu nebo částce 50 Kč a dále poplatky dle aktuálního sazebníku. Celkovou částku, kterou se žalovaná zavázala uhradit činila 12 817 Kč Smlouva byla uzavřena prostřednictvím již vedeného elektronického bankovnictví žalované, zřízeného dne 17. 2. 2017, kdy akceptace žádosti žalované o úvěr byla potvrzena SMS zprávou na telefon žalované (viz Smlouva o vedení účtu ze dne 17. 2. 2017, printscreen historie, Podmínky k vedení běžného účtu).
6. Z nedatované žádosti o vydání kreditní karty mBank soud zjistil, že žalovaná byla rozvedená, měla jednu vyživovací povinnost, bydlela u rodičů a pracovala jako administrativní pracovnice s průměrným měsíčním příjmem 15 500 Kč. Měsíční výdaje ani majetkové poměry žalované v žádosti uvedeny nebyly.
7. Ze žalobkyní předloženého části výpisu z nejmenovaného a nedatovaného registru soud zjistil, že žalovaná měla jeden revolvingový úvěr s celkovým limitem kreditních a revolvingových úvěrů 10 000 Kč, nejdelší období existující smlouvy 402 dní a průměrnou výší čerpání revolvingových úvěrů za poslední tři měsíce 0, číslo.
8. Z výpisu z kreditní karty a z transakční historie účtu žalované vyplývá, že žalovaná za období od 21.11.2019 do 20.6.2017 vyčerpala výběry z bankomatu či platbami u obchodníka částku ve výši 43 667,23 Kč a že uhradila celkem 36 692,80 Kč. Žalované byly účtovány poplatky (za kartu, výběr z jiného bankomatu), úroky a sankční úroky.
9. Z výpisu z účtu žalované č. bankovní účet soud dále zjistil, že žalovaná si u žalobkyně zřídila účet dne 21. 2. 2017, na který jí byl zaslán úvěr ve výši 389 000 Kč dne 1. 3. 2017. Žalovaná tuto částku obratem zaslala na jiný účet do jiné banky za účelem konsolidace úvěru. Za březen 2017 byla na účet žalované připsány prostředky ve výši celkem 7 628,30 Kč s tím, že zůstatek na účtu činil k 31. 3. 2017 částku 2 845 Kč. Za duben 2017 byly na účet žalované připsány prostředky ve výši celkem 9 865,48 Kč a zůstatek k 30. 4. 2017 byl záporný - 10 922,90 Kč. Za květen 2017 byly připsány prostředky ve výši celkem 10 208,67 Kč, přesto byl k 31. 5. 2017 na účtu záporný zůstatek – 10 999,91 Kč. V červnu do 19. 6. 2017 byly na účet připsány prostředky ve výši celkem 8 163,50 Kč a k tomuto datu byl na účtu záporný zůstatek – 11 000 Kč.
10. Z poslední výzvy k uhrazení dlužné částky/výpověď smlouvy ze dne 24. 9. 2019 bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky 1 724,13 Kč a poplatku ve výši 150 Kč do sedmi dnů od doručení výzvy a zároveň žalované oznámila, že v důsledku prodlení s úhradou více než dvou splátek odstupuje od smlouvy. Odeslání výzvy žalobkyně doložila kopií dodejky.
11. Předžalobní výzvou ze dne 12.8.2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu s upozorněním na možnost soudního vymáhání dluhu. Tato výzva byla zaslána žalované, jak je zřejmé z podacího archu z téhož dne.
12. Z jiných než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly ve věci rozhodné.
13. Při právním posouzení soud vycházel z § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
14. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
17. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
18. Podle § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
19. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
20. Podle § 1968 věta prvá o.z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 6 974,43 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů bylo zjištěno, že žalobkyně nedostatečným způsobem zjišťovala, zda je žalovaná schopna úvěr řádně splácet, a že si ani od žalované nevyžádala potřebné důkazy. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 31. 12. 2021, č.j. 10 C 316/2021 - 43 uvedla, že úvěruschopnost žalované byla posouzena na základě odborné kontroly finančních toků na účtu žalované, čestného prohlášení o výši příjmů a zároveň nahlížela do bankovních i nebankovních registrů. Žalobkyně k důkazu předložila pouze žádost o poskytnutí úvěru, ze které lze usuzovat, že žalovaná byla rozvedená, měla jednu vyživovací povinnost, bydlela u rodičů a zaměstnána byla s příjmem 15 500 Kč. Výpisem z nejmenovaného a nedatovaného registru žalobkyně doložila toliko, že žalovaná měla jeden revolvingový úvěr s limitem 10 000 Kč. Dále již žalobkyní nebyly doloženy žádné další relevantní důkazy prokazující majetkové poměry žalované, např. potvrzení o příjmu, pracovní smlouva, výplatní pásky, atd. Z výpisu z účtu žalované č. bankovní účet je pak patrné, že žalovaná neměla dostatečné příjmy, které by postačovaly na úhradu jejích výdajů, neboť od dubna do června byl zůstatek na účtu vždy záporný. Výpis z účtu žalované pak nepotvrzuje, že by příjem žalované činil žalobkyní tvrzených 15 500 Kč. Žalobkyně tak neprokázala, že řádným způsobem porovnala výdaje a příjmy žalované ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a bylo naopak zřejmé, že žalovaná nemá dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.
22. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z., neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019- 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
23. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
24. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalované před uzavřením úvěrové smlouvy, a z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením § 588 OZ.
25. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalované domáhat úhrady finanční částky, kterou jí prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalované vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky ve výši 43 667,23 Kč a že žalovaná na dluh uhradila částku 36 692,80 Kč. Žalobkyně tak má nárok na bezdůvodné obohacení ve výši 6 974,43 Kč, které jí bylo přiznáno společně s úrokem z prodlení, jak výše uvedeno. Soud tento úrok z prodlení přiznal žalobkyni z částky 1 874,13 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaná byla poprvé vyzván k vrácení této částky výzvou ze dne 24. 9. 2019, v níž jí byla stanovena lhůta k zaplacení 7 dnů od doručení. Výzva byla žalované odeslána 15. 10. 2019, a proto na ni vznikl žalobkyni nárok od 28. 10. 2019. Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení od 11. 8. 2020, proto soud v tomto směru jejímu nároku vyhověl. Ohledně zbývající částky 5 100,30 Kč (z částky 6 974,43 Kč po odpočtu částky 1 874,13 Kč), soud přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení, a to až od 18. 8. 2020, neboť soud má s ohledem na ust. § 573 o.z. za to, že zásilka byla žalované s ohledem na odeslání výzvy z 12. 8. 2020 téhož dne doručena až 17. 8. 2020 Lhůta k plnění tak žalované tímto dnem uplynula a ode dne následujícího je žalovaná v prodlení. Soud doplňuje, že ke dni 28. 10. 2019 činila sazba úroku z prodlení 9,75 % ročně a k 18. 8. 2020 pak 8,25 % ročně v souladu s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto rozhodl, jak ve výroku pod bodem I. tohoto rozsudku uvedeno.
26. S ohledem na to, že nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu (tj. v rozsahu poplatků, obchodního úroku a k nim požadovaného úroku z prodlení) žalobu zamítl (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).
27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 110,88 Kč, přičemž tato částka představuje 24,54 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62,27 % a úspěchu žalované v rozsahu 37,73 %). Tyto celkové náklady náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11 200,37 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Dále představují odměnu za 1 úkon po 1 580 Kč (doplnění žaloby) a 1 paušální náhradu po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % DPH ve výši 646,80 Kč celkem tak žalobkyni vznikly náklady ve výši 4 526,80 Kč a poměrná část z nich činí 1 100,88 Kč. Zaplacení náhrady nákladů řízení soud žalované uložil v třídenní lhůtě podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (výrok pod bodem III. tohoto rozsudku).
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím zdejšího soudu.
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).