Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 5011/2007

U S N E S E N Í

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Městský  soud  v   záhlaví   citovaným   rozhodnutím   potvrdil   usnesení   ze   dne 18. července 2005, č. j. -3, jímž obvodní soud nařídil podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. července 2003, č. j. -138, k vydobytí pohledávky ve výši 141.022,90 Kč, pro náklady exekuce a pro náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, na majetek povinného exekuci, jejímž provedením pověřil JUDr. M. S., soudního exekutora.

Proti   tomuto    rozhodnutí   odvolacího    soudu    podal   povinný včas dovolání (dne  1.  března   2007  doplněné podáním jeho   zástupce),   jehož   přípustnost    dovozuje   z  ustanovení , odst. 3     Dovolání   bylo podáno z důvodů podle a b) a Dovolatel předně namítl, že napadené rozhodnutí   spočívá   na   nesprávném   právním posouzení věci, když exekuce byla nařízena v  rozporu s hmotným právem, a to s   a , a obč. zák. Ve smyslu může být exekuce nařízena pouze tehdy, nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí. V posuzovaném případě soudy nevzaly v úvahu, že řádnému a dobrovolnému plnění povinného zabránila sama oprávněná, když k plnění opakovaně neposkytla součinnost. Jelikož povinný   plnil   peněžitý   dluh   prostřednictvím pošty (peněžní poukázkou), došlo ve smyslu obč. zák. k jeho splnění již samotným poukázáním peněžních prostředků, a to bez ohledu na skutečnost, že oprávněná prostředky odmítla převzít. Rozhodné v této souvislosti je, že se peněžní prostředky dostaly do sféry jejího vlivu. Oprávněná svým jednáním navíc způsobila následek předvídaný ustanovením obč. zák., tedy se sama dostala jako věřitel do prodlení. Návrh na nařízení exekuce podaný za této situace byl v rozporu s dobrými mravy a jeho jediným důvodem byla snaha oprávněné připravit povinného o další peněžní prostředky. Řízení je dále postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud neprovedl některé důkazy navržené povinným, které přitom byly rozhodující pro objasnění skutkového stavu. Rozhodnutí odvolacího soudu stojí na zjištěních, která nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Z provedených důkazů jasně vyplývá, že se povinný opakovaně pokusil o splnění svého dluhu vůči oprávněné, a ke splnění nedošlo pouze proto, že oprávněná plnění odepřela přijmout. Odvolací soud však bez bližšího odůvodnění nepokládá tuto skutečnost za zjištěnou. Odvolací soud se konečně nevypořádal ani se skutečností, že podkladové rozhodnutí bylo k odvolání oprávněné zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, č. j. -186. V závěru dovolání dovolatel výslovně napadl i související výrok o náhradě nákladů řízení a nákladech exekutora. Návrh na nařízení exekuce podaný oprávněnou je v rozporu s dobrými mravy, náklady exekuce by proto měla hradit oprávněná. Dovolatel navrhl aby Nejvyšší soud napadené usnesení městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Oprávněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání povinného zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení a , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „ “) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán ( , věta první, ).

Ačkoliv povinný argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam v dovolání přednesl, jejich hodnocením k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Je   výrazem   ustálené   soudní   praxe, že při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce - ) soud nezkoumá, zda a v jaké míře plnil povinný oprávněnému. Takové okolnosti mohou být hodnoceny jen v řízení o zastavení exekuce podle , přičemž mohou mít vliv na rozhodnutí o nákladech řízení (srov. rozsudek Nejvyššího   soudu   publikovaný pod č. 69/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se tak soud nezabývá ani tím, zda oprávněný poskytl povinnému součinnost potřebnou ke splnění dluhu; ani tato okolnost není pro nařízení exekuce rozhodná   (srov.   např. usnesení   Nejvyššího   soudu ze dne 21. června 2006, sp. zn. ).  Ostatně   Nejvyšší soud již vyložil (usnesení ze dne 25. března 2004, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2005), že povinnému (a to i po nařízení exekuce) nic nebrání v tom, aby, má-li za to, že z nejrůznějších důvodů nemůže plnit oprávněnému, splnil dluh uložením do soudní úschovy.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), které stanoví, že k prodlení dlužníka nedojde také tehdy, jestliže mu věřitel neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu, se vztahuje na součinnost poskytovanou v době stanovené ke splnění, tj. v době splatnosti pohledávky (v posuzovaném případě ve lhůtě stanovené k plnění vykonatelným rozhodnutím), nikoli v době, kdy již byla splatná pohledávka přisouzena a kdy je, protože nebyla dobrovolně plněna povinnost vyplývající z vykonatelného rozhodnutí, prováděna  exekuce  (kdy lhůta   stanovená   vykonatelným   rozhodnutím   marně   uplynula  a povinný nesplnil, co mu bylo rozhodnutím uloženo). K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2004, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2005.

Rovněž okolnost, že rozhodnutí, na jehož podkladě byla exekuce na majetek povinného nařízena, bylo po nařízení exekuce v dovolacím řízení zrušeno, může být hodnocena pouze v řízení o zastavení exekuce podle Odvolací soud proto nijak nepochybil pokud k tomuto tvrzení v napadeném rozhodnutí nepřihlédl.

Pokud dovolatel dále namítl, že podání návrhu na exekuci bylo v posuzovaném případě v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud k tomu připomíná následující. O rozporu s dobrými mravy lze hovořit pouze v případě výkonu práv a povinností (formou právních úkonů nebo faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů. Podání návrhu na nařízení exekuce není výkonem práva ve smyslu , nýbrž využitím možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem ( ) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. , publikované pod č. 67 v časopise Soudní judikatura č. 4/2003).

Námitky, které dovolatel podřadil pod dovolací důvody podle a samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle , neboť ve smyslu dovolací soud přihlédne k vadě podle  jen tehdy, je-li dovolání přípustné; o takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Proti   výroku o nákladech exekuce není dovolání přípustné. Podle ustanovení , a není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení , neboť usnesení o nákladech exekuce (stejně jako usnesení o nákladech řízení) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4).

Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší   soud   je   bez nařízení jednání ( , věta první, ) podle ustanovení  a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu ( a násl. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. března 2008

JUDr. Antonín Draštík, v. r.

předseda senátu