Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 211/2021-26

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 4 000 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 000 Kč od 24. 5. 2018 do 8. 2. 2021, a co do rozdílu zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně a 8,25 % ročně z částky 4 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 953 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno jméno.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 000 Kč od 24. 5. 2018 do 8. 2. 2021, a co do rozdílu zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně a 8,25 % ročně z částky 4 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 953 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [jméno].

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 4 000 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o úvěru, na základě které žalovaný čerpal na svůj bankovní účet finanční prostředky ve výši 4 000 Kč Tyto prostředky se zavázal žalobkyni vrátit do 23. 5. 2018. Předmětná smlouva byla uzavřena prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobkyně webová adresa, kde se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů včetně telefonního čísla a e-mailové adresy. Následně odsouhlasil znění úvěrové smlouvy a zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu právní předchůdce žalobkyně zaslal konkrétní návrh úvěrové smlouvy, který žalovaný akceptoval, a poté mu byla částka 4 000 Kč vyplacena na účet. Právní předchůdce žalobkyně provedl rovněž lustraci žalovaného v databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB a po provedeném posouzení neměl právní předchůdce žalobkyně důvodné pochybnosti ohledně platební schopnosti žalovaného. Žalovaný však úvěr řádně nesplácel. Následně byla pohledávka za žalovaným z titulu předmětné smlouvy postoupena na žalobkyni. Zažalovaná částka pak sestává z dlužné jistiny ve výši 4 000 Kč a jejího zaplacení se žalobkyně domáhá z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. S ohledem na prodlení žalovaného žalobkyně požadovala také zaplacení úroku z prodlení, a to za období od 24. 5. 2018 do zaplacení v zákonné výši.

1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalovaný čerpal na svůj bankovní účet finanční prostředky ve výši 4 000 Kč a které se zavázal žalobkyni vrátit do 23. 5. 2018 tak, jak vyplývá z této smlouvy a ze Všeobecných obchodních podmínek pro smlouvy o zápůjčce. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku vytvořením uživatelského účtu žalovaného na webových stránkách žalobkyně, prostřednictvím kterého žalovaný podal žádost o uzavření smlouvy. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Podle informací žalobkyně žalovaný na svůj dluh do okamžiku jeho splatnosti dne 23. 5. 2018 ničeho neuhradil, žalobkyně se nicméně domáhá pouze vrácení poskytnuté jistiny, která byla žalovanému vyplacena na účet č. bankovní účet dne datum.

1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným z titulu výše uvedené smlouvy postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 2. 2. 2021. Předžalobní upomínkou z téhož dne, podanou k poštovní přepravě rovněž 2. 2. 2021, byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky do tří dnů.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  , který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s  odst. , který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení „ k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený vytvořením unikátního uživatelského účtu a hesla v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měl po provedené registraci přístup pouze žalovaný. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Žalobkyně sice tvrdila, že její právní předchůdce údajně zkoumal za účelem prověření úvěruschopnosti žalovaného jeho příjmy a výdaje a dále, že provedl lustraci žalovaného v příslušných registrech, avšak tato tvrzení ničím nepodložila a nedoložila dokumenty osvědčující příjmy a výdaje žalovaného ani výpisy z příslušných registrů. Soudu proto nezbylo než dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně řádně nedostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením 879 , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání. Takto také byla žaloba koncipována a žalobkyně se domáhala po žalovaném pouze úhradu poskytnuté jistiny z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného.

1. Soud tedy přiznal žalobkyni vůči žalovanému právo na zaplacení požadované jistiny ve výši 4 000 Kč, a to včetně úroku z prodlení z této jistiny z důvodu prodlení žalovaného s úhradou dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“

1. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 2. 2. 2021 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení „ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ Ustanovení obsahuje domněnku doby dojití a podle tohoto ustanovení se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V souladu s touto domněnkou bylo žalovanému oznámení doručeno dne 5. 2. 2021. Jelikož dle oznámení byla žalovanému pro úhradu určena lhůta tří dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 8. 2. 2021 a ode dne následujícího, tj. ode dne 9. 2. 2021, vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle . Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 24. 5. 2018, tj. ve výši 8,5 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 9. 2. 2021, tj. 8,25 % ročně. Co do úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 000 Kč od 24. 5. 2018 do 8. 2. 2021, a co do rozdílu zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně a 8,25 % ročně z částky 4 000 Kč od 9. 2. 2021 do zaplacení, proto soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.

1. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení převážně (tj. z 82 %) úspěšná (žalobou požadovala zaplacení celkové částky 5 224 Kč a soudem jí bylo přiznáno pouze 4 291,12 Kč; úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku), a proto jí náleží právo na náhradu nákladů řízení ve výši 64 % Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), avšak aplikoval advokátního tarifu, neboť jde o návrh podaný na ustáleném vzoru, přičemž žalobkyně jakožto subjekt, jehož předmětem podnikání je nakupování a uplatňování pohledávek vzniklých zpravidla z titulu smluv o úvěru, podává obdobné a poměrně stručné návrhy opakovaně, a jedná se tudíž o návrhy ve skutkově i právně obdobných věcech nevyžadujících složitější právní posouzení.

1. Zástupkyně žalobkyně učinila ve věci tři úkony právní služby dle § 11 odst. 1 vyhlášky (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé - žaloba, jednoduchá výzva k plnění), za které jí náleží odměna v plné výši. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky 200 Kč a dále za ně právní zástupkyni žalobkyně podle § 14b odst. 5 téže vyhlášky náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokátky) činí po zaokrouhlení 953 Kč (64 % z 1 489 Kč).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.