Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 279/2008

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Usnesením ze dne 18. 8. 2003, č. j. -32, Okresní soud v Hodoníně nařídil podle vykonatelného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2003, č. j. -37, pro porušení povinnosti zdržet se uzavírání nových smluv se společností C. & A. A., s. r. o., jejichž předmětem je zastupování této společnosti v celním řízení a poskytování příslušného ručení – záruk v celním řízení a to ode dne nabytí právní moci citovaného rozhodnutí, výkon rozhodnutí uložením pokuty povinnému ve výši 100.000,- Kč.

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud „změnil“ usnesení soudu prvního stupně co do výše pokuty a pokutu snížil na 50.000,- Kč; jinak usnesení okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí, nemůže soud přezkoumávat splnění vymáhané povinnosti, vychází v tomto směru z návrhu oprávněného. Výši pokuty shledal s ohledem na povahu vymáhané povinnosti nepřiměřenou. Dospěl k závěru, že je třeba zabývat se též její přiměřeností, a i když se jedná o závažné porušení povinnosti uložené soudem a povinný je podnikatelem, jde o první porušení uvedené povinnosti a není podle názoru odvolacího soudu správné uložit pokutu v maximální výši 100.000,- Kč za situace, kdy zákon v ustanovení , věty prvé, , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) stanoví zákonné rozpětí této pokuty, což je vyjádřeno slovy „až do výše 100.000,- Kč“.

V dovolání – jehož přípustnost nijak nedovozuje - namítá povinný, že rozhodnutí spočívá  na   rozdílném   právním posouzení věci (s odkazem na nesprávně určené ustanovení ). Namítá, že poskytoval služby na základě komisionářské smlouvy a udělené plné moci, které byly podepsány před vydáním podkladového rozhodnutí, a žádná nová smlouva uzavřena nebyla, tudíž nemohlo dojít k porušení povinnosti uložené mu v podkladovém rozhodnutí. Dle dovolatelova názoru bylo dále ve věci vyneseno „několik zcela vzájemně protichůdných rozhodnutí, jež nemohou v žádném případě vzájemně obstát“. Uvádí,   že „napadené   usnesení  a  současně  i rozsudek soudu hodnotí situaci, která vznikla v  rámci soudního řízení vedeného  u Krajského   soudu  v  Brně pod sp. zn. “, a podává výčet soudních rozhodnutí ve věci. Vytýká odvolacímu soudu, že nevzal tato rozhodnutí ve věci samé na zřetel, ačkoliv potvrzují skutečnost, že dovolatel jednal vždy v souladu s právem, v dobré víře a na základě platných obchodních zvyklostí. Především pak poukazuje na skutečnost, že krajský soud rozhodl o odvolání v době, kdy již bylo podkladové rozhodnutí usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2003, č. j. -114, zrušeno. Navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu (a v daném případě – posuzováno materiálně – jde skutečně o potvrzující rozhodnutí) usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle , jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a ani hodnocením námitek obsažených v dovolání k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací  činnost   soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný  a  povinný  jsou   věcně   legitimováni,  a  zda   právo není prekludováno. V řízení o výkon rozhodnutí soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet i při nařízení výkonu  rozhodnutí (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. , uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod č. 4).

Námitka dovolatele, že odvolací soud nevzal na zřetel rozhodnutí v rámci soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. a především usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2003, č. j. -114, kterým bylo vykonávané rozhodnutí zrušeno, byla v řízení vznesena až v dovolání, jde tedy – z hlediska ustanovení – o nepřípustné novum (v odvolání ze dne 23. 9. 2003 /č. l. 34/ dovolatel tuto skutečnost neuplatnil).

V usnesení ze dne 30. 6. 2005, sp. zn. , uveřejněném v Soudní judikatuře č. 10, ročník 2005 pod č. 166 (srov. také Stanovisko Nejvyššího soudu k výkladu ze dne 15. února 2006, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006, pod  č. 31, bod XI.), Nejvyšší soud vyložil, že ačkoli odvolací řízení ve věcech výkonu rozhodnutí (exekuce) je ovládáno zásadou úplné   apelace   (  ,   ), i pro ně platí, že k novým skutečnostem smí odvolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže byly v odvolání uplatněny ( ). Odvolací soud rozhodl o odvolání dne 30. 1. 2007, kdy již bylo   podkladové   rozhodnutí - usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2003, č. j. -114 – zrušeno. Tato skutečnost tedy byla dovolateli známa, nicméně jím nebyla dodatečným podáním uplatněna.

Jelikož  napadené   rozhodnutí   nelze shledat zásadně významným po právní stránce a dovolatel argumenty na podporu tohoto závěru ani nepřednesl, Nejvyšší soud dovolání podle , věty první, a odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, povinnému, jenž by jinak měl podle , a právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. března 2008

JUDr. Miroslava  Jirmanová, v. r.

předsedkyně senátu