Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 2302/2006

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení z 8. 3. 2004, č. j. -60 (jímž obvodní soud nařídil exekuci), tak, že návrh na její nařízení zamítl. Opačný právní názor odvolací soud dovodil poté, co dospěl k závěru, že podkladový rozsudek, jímž byl povinný zavázán k plnění v měsíčních splátkách pod ztrátou jejich výhody, nenabyl vykonatelnosti, jelikož povinný (a jeho manželka týmž titulem zavázaná solidárně s ním) uložené splátky ve výši 1.200,- Kč měsíčně plnili řádně a včas, nikdy se s jejich placením neocitli v prodlení, takže výhodu splátek neztratili, takže k exekuci navržený rozsudek se nestal vykonatelným. V dané věci, zdůrazňuje odvolací soud, ani oprávněný netvrdí, že by na základě jiného exekučního titulu či dohody uzavřené mezi účastníky měl vůči povinnému (jinou) pohledávku splatnou v měsíčních splátkách po 1.200,- Kč. Za této situace, kdy povinný naopak splátky pravidelně platí částkou 1.200,- Kč ve lhůtách stanovených titulem, je podle odvolacího soudu třeba dovodit, že povinný projevil zcela určitě a srozumitelně vůli oprávněnému poskytovat plnění právě na tento (titulem přisouzený a nyní vymáhaný) dluh.

V dovolání oprávněný uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení , b), odst. 3 Především – podle jeho názoru – samotné zpochybnění vykonatelnosti titulu není způsobilé založit „přípustnost dovolání proti usnesení o nařízení exekuce podle ex. řádu“; o tom, zda namítaná skutečnost je rozhodná (již) pro nařízení exekuce ve smyslu uvedeného ustanovení exekučního řádu, nerozhoduje podle dovolatele námitka povinného, nýbrž soud. Dovolatel však sám připustil, že městský soud tím, že rozhodl meritorně, námitku nevykonatelnosti titulu posoudil jako okolnost rozhodnou pro nařízení exekuce ( věta první ex. řádu), jeho rozhodnutí však v tomto směru zůstalo bez odůvodnění, a tedy v rozporu s ustanovením a článku 36 odst. 1 d. Kromě toho dovolatel zastává názor, že námitka splnění není – podobně jako v obecných případech, kdy plnění nebylo uloženo ve splátkách pod ztrátou jejich výhody, nýbrž jednorázově – relevantní již ve fázi nařízení exekuce, ale teprve v řízení o jejím zastavení.

Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, že v případě, kdy ani samotný oprávněný netvrdí, že by na základě jiného exekučního titulu či dohody uzavřené mezi účastníky měl vůči povinnému (jinou) pohledávku splatnou v měsíčních splátkách po 1.200,- Kč, a kdy povinný splátky pravidelně platí ve lhůtách stanovených titulem, byla určitě a srozumitelně (byť nikoli výslovně) projevena vůle poskytovat plnění právě na vymáhaný dluh. Podle dovolatele „za situace, kdy věřitel obdrží od dlužníka jakoukoliv částku, která není jednoznačně určena, a kdy dlužník má vůči věřiteli více splatných peněžitých dluhů, je nerozhodné, že obdržená částka koresponduje s výší jednoho konkrétního dluhu. Samotná výše částky takovou určitost rozhodně neposkytuje. Zaplacením částky 1.200,- Kč je úkon povinného určitý a srozumitelný pouze potud, že jím dlužník věřiteli projevuje, že mu platí dluh ve výši 1.200,- Kč. Co se týče určení tohoto dluhu, nelze z něj při existenci vícera dluhů nic určitého zjistit.“ S poukazem na nedostatek občanskoprávní úpravy a na „jednotu právního řádu“ bylo podle dovolatele nutno aplikovat ustanovení § 330 odst. 3 obchodního zákoníku. Kromě toho měl odvolací soud podle dovolatele zohlednit skutečnost, že částku 12.097,- Kč představující náhradu nákladů nalézacího řízení povinný uhradil až po podání návrhu na exekuci a že minimálně v tomto rozsahu byl rozsudek vykonatelný.

Povinný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu a navrhl zamítnutí dovolání mimo jiné s odůvodněním, že od správce oprávněného, firmy L. s. s.r.o., s manželkou obdrželi předtištěné složenky s variabilním symbolem uvedené firmy, jimiž pravidelně, a tedy řádně a včas platili právě vykonávaným titulem přiznané splátky 1.200,- Kč měsíčně, takže oprávněný nemohl mít jakékoliv pochybnosti o tom, že je placena právě titulem přiznaná pohledávka.

Jelikož vady podle ustanovení , odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 , jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení ( ), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti ( věta druhá ), z obsahu spisu nevyplývají (v dovolání byly sice ohlášeny, avšak zůstaly nespecifikovány), a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení ( věta první ), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že povinný, jenž sice výslovně neurčil, na který z více dluhů plnil, avšak tím, že řádně a včas platil měsíční splátky ve výši 1.200,- Kč, tedy právě v částkách a termínech stanovených exekučním titulem, zamezil ztrátě výhody splátek, a že v důsledku toho titul nenabyl vykonatelnosti.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci –  i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry  o právech a povinnostech účastníků).

Dovolání (přípustné odle ve spojení s ustanovením , odst. 2 ) není důvodné.

Předně se dovolatel mýlí, dovozuje-li, že námitka nevykonatelnosti k exekuci navrženého rozsudku, odůvodněná tvrzením, že splátky byly placeny řádně a včas, takže ke ztrátě jejich výhody nedošlo, není okolností rozhodnou pro nařízení exekuce ve smyslu ustanovení § 44 odst. 10 věty prvé ex. řádu. Opačný názor, že se tedy (zejména odvolací) soud takovouto námitkou musí zabývat již ve fázi nařízení exekuce a že s ní musí nakládat jako s odvoláním obsahujícím okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce, nikoli tedy až jako s návrhem na zastavení exekuce, dovodila jak soudní praxe, tak literatura (srov. Kurka V., Drápal L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha, 2004, str. 85, 366, 1. odstavec).

Důvodná není ani námitka obsažená v posledním odstavci druhé (č. l. 95) a prvním odstavci třetí strany (č. l. 96) dovolání. Nelze totiž souhlasit s názorem oprávněného, že „za situace, kdy věřitel obdrží od dlužníka jakoukoliv částku, která není jednoznačně určena, a kdy dlužník má vůči věřiteli více splatných peněžitých dluhů, je nerozhodné, že obdržená částka koresponduje s výší jednoho konkrétního dluhu“, ani s dalším jeho názorem, že „samotná výše částky takovou určitost rozhodně neposkytuje, a že zaplacením částky 1.200,- Kč je úkon povinného určitý a srozumitelný pouze potud, že jím dlužník věřiteli projevuje, že mu platí dluh ve výši 1.200,- Kč“, že však „co se týče určení tohoto dluhu, nelze z něj při existenci vícera dluhů nic určitého zjistit.“ Oprávněný totiž předně – a to v průběhu řízení, ani v dovolání nezpochybnil ani provedené platby ve splátkách po 1.200,- Kč, ani jednorázovou platbu z 10. 20. 2003 částkou 49.544,- Kč a nenamítal nic ani proti tvrzení, že všechny platby po právní moci vykonávaného rozsudku byly provedeny řádně  a včas. Jediná jeho námitka obsažená v dovolání spočívá v závěru, že neurčil-li povinný při jednotlivých platbách výslovně, který z více dluhů oprávněnému hradí, mohl si oprávněný jako věřitel jednotlivé platby započíst na jiné splatné dluhy. Samotná faktická platba jednotlivých splátek ve výši stanovené vykonávaným rozsudkem (a ve stanovených termínech, tedy pravidelně do posledního dne v měsíci počínaje dnem právní moci rozsudku), takovým určením podle názoru dovolatele není, a to přesto, že vykonávaný rozsudek stanovil splátky právě částkou 1.200,- Kč měsíčně (nikoli tedy částkou jinou), a že on sám, tedy oprávněný, u odvolacího jednání (č. l. 82 versa) výslovně uvedl, že „neví, zda oprávněný má vůči povinnému jiný exekuční titul, a že se domnívá, že identifikací plateb je byt uvedený na složence, který je totožný s bytem, za jehož užívání povinný dluží titulem přisouzené a nyní vymáhané nájemné.“

Právní závěr odvolacího soudu vyvozený ve druhém odstavci třetí strany napadeného rozhodnutí (č. l. 87), že za situace, kdy povinný – byť to výslovně neurčil – pravidelně platí splátky ve výši 1.200,- Kč měsíčně ve lhůtách stanovených titulem, byla zcela určitě a srozumitelně vůči oprávněnému projevena vůle poskytovat plnění právě na tento dluh, je v souladu s judikaturou (srov. rozhodnutí z 30. 11. 2004l, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud dovodil, že dlužníkovo určení dluhu může spočívat nejen ve výslovném projevu, ale i v plnění právě v takové výši, jež odpovídá titulem přisouzené pohledávce).

Pokud jde o dovolací námitku, že náhrada nákladů nalézacího řízení byla zaplacena  po podání návrhu na exekuci a že tudíž „minimálně v tomto rozsahu byl rozsudek nalézacího soudu vykonatelný“, ta nemá oporu ve spise, jelikož z fotokopie příjmového pokladního dokladu č. 3263308 (č. l. 12) plyne, že tato náhrada byla zaplacena 5. 2. 2004, tedy před zahájením exekučního řízení (návrh na nařízení exekuce byl podán  26. 2. 2004).

S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání ( věta první ) dovolání jako nedůvodné podle části věty před středníkem, odst. 6 zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení , a odůvodněn procesním úspěchem povinného, ty spočívají v částce 8.534,- Kč představující odměnu za zastoupení advokátem (, , ., a . , ve znění účinném do 1. 9. 2006), sníženou dále o 50 % podle   vyhlášky, a v částce 75,- Kč paušální náhrady podle o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 1. 9. 2006, a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1.636,- Kč ( , , o dani z přidané hodnoty).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2008

JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.

předseda senátu