Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5047/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Z. H., zastoupeného JUDr. S. Š., advokátkou, proti  žalovanému R. Z., zastoupenému Mgr. T. R., advokátem, o zaplacení částky 106 584,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského  soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2007 č. j. -177, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. října 2003 č. j. -129 zamítl žalobu na zaplacení částky 106 584,70 Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně od 12. 4. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Soud prvního stupně vyšel z toho, že se jedná o spor účastníků z obchodního závazkového vztahu, kteří uzavřeli dne 31. 10. 1994 a 15. 12. 1994 dvě písemné smlouvy o dílo, v nichž byl předmět smlouvy o dílo vymezen v bodě II jako „výroba a montáž nábytku do obchodu s textilem“, resp. „výroba a montáž interiéru cestovní kanceláře dle návrhu Ing. arch. H.“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obě tyto smlouvy jsou neplatné, a to pro absenci dohody o předmětu díla jako jedné z podstatných náležitostí smlouvy o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), přičemž rovněž nebylo prokázáno, že by účastníci ústně uzavřeli smlouvu o dílo týkající se 4 kusů lakovaných desek na vázanky a pásky. Přestože smlouvy odkazovaly na projektovou dokumentaci a rozpočet ceny díla, pak tyto y nebyly nikterak identifikovány a vlastní dokumentace vznikala postupně. V řízení nebylo prokázáno ani uzavření ústní smlouvy, neboť výpovědi obou účastníků si vzájemně odporovaly a věrohodnost svědka Ing. V. byla snižována tím, že byl v době uzavírání obou tvrzených smluv žalobcovým společníkem. Nárok žalobce bylo proto možno posoudit pouze jako nárok z bezdůvodného obohacení. V případě věcí, které doposud existují, byl žalobce oprávněn domáhat se po žalovaném jejich vydání. Podle (dále jen „ “) nebyl oprávněn požadovat, aby mu za ně byla poskytnuta peněžitá náhrada. V případě věcí, které již neexistují, a prací a výkonů byl žalobce oprávněn po žalovaném požadovat vydání peněžité náhrady. S odkazem na však shledal soud prvního stupně důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným s tím, že žalobce věděl, že k bezdůvodnému obohacení došlo ve dnech 8. 12. 1994 a 9. 1. 1995, jakož i o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, takže žaloba byla podána až po uplynutí dvouleté promlčecí doby.

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. června 2007 č. j. -177 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do částky 53 292,35 Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně z částky 49 092,35 Kč od 12. 4. 1995 do zaplacení, s 0,1% úrokem z prodlení z částky 8 400 Kč za den 12. 4. 1995 a s 21,2% úrokem z prodlení ročně z částky 4 200 Kč od 13. 4. 1995 do zaplacení potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem I co do částky 53 292,35 Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně z částky 49 092,35 Kč od 12. 4. 1995 do zaplacení a s 15,3% úrokem z prodlení ročně z částky 4 200 Kč od 13. 4. 1995 do zaplacení změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 53 292,35 Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně z částky 49 092,35 Kč od 12. 4. 1995 do zaplacení a s 15,3% úrokem z prodlení ročně z částky 4 200 Kč od 13. 4. 1995 do zaplacení (výrok pod bodem II), změnil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV). Odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně, a sice že smlouva o dílo z 15. 12. 1994 i smlouva o dílo z 31. 10. 1994 byly platně uzavřeny v souladu s § 536 a násl. ObchZ. Nedoplatek ceny díla pak u prvé smlouvy činí částku 58 651,20 Kč a u druhé smlouvy činí částku 39 533,50 Kč, když úrok z prodlení byl sjednán v článku VIII předmětných smluv ve výši 0,1 % z dlužné částky denně. Dále byla podle odvolacího soudu uzavřena ještě třetí smlouva o dílo (týkající se čtyř desek na pásky a vázanky), a sice ústní, s cenou díla sjednanou ve výši 8 400 Kč, a ohledně této částky vznikl žalobci nárok na úrok z prodlení v zákonné výši, tj. podle § 369 ve spojení s § 502 ObchZ, což v dané věci činí 15,3% ročně. Ze smlouvy o sdružení uzavřené mezi žalobcem a  svědkem Ing. J. V. dovodil odvolací soud, že na všechny tři smlouvy o dílo je nutno nahlížet tak, že zhotovitelem díla nebyl žalobce, nýbrž sdružení bez právní subjektivity založené žalobcem a uvedeným svědkem, jehož příjmy a výdaje se člení v poměru 1 : 1, takže v dané věci je žalobce aktivně legitimován pouze do poloviny shora uvedených nedoplatků z každé smlouvy o dílo.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II podal žalovaný dovolání, v němž uvedl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle ] a dále, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věcí [dovolací důvod podle ]. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v závěrech odvolacího soudu týkajících se uzavření smluv o dílo a jejich výkladu. Podle názoru žalovaného byly uzavřené smlouvy sjednány s fixní cenou díla a žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně uzavření dohody o změně rozsahu díla nebo o zvýšení ceny díla. Pokud žalobce dodatečně zjistil, že jeho zisk z celé akce není dostatečný,  jedná se o jeho hospodářské riziko. Faktury vystavené na částku o cca 100 000 Kč vyšší, než bylo sjednáno ve smlouvě, představují postup v rozporu s obchodním zákoníkem i se zásadami poctivého obchodního styku. Vady řízení spočívají podle žalovaného v tom, že soud vzal v úvahu pouze některá skutková zjištění a o jiných provedl dodatečný výklad na základě své vlastní úvahy. Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení , dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( odst. l ).

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ].  Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání však není podle přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč.

Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999 sp. zn. , které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).

V dané věci napadá žalovaný dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 53 292,35 Kč s příslušenstvím. Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který má podle ObchZ obchodní charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i z hlediska věcí obchodní. Ačkoliv je napadán rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, který převyšuje hranici 50 000 Kč, je jednoznačné, že se skládá ze tří samostatných nároků s odlišným skutkovým základem, a to nároků na zaplacení ceny díla zhotoveného na základě smlouvy o dílo ze dne 15. 12. 1994, na základě smlouvy o dílo ze dne 31. 10. 1994 a na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo, podle níž vznikla dovolateli povinnost k úhradě dne 12. 4. 1995. Dovolání se tedy týká tří samostatných nároků, z nichž žádný nedosahuje částky 50 000 Kč. Co se týče přiznaných úroků z prodlení, pak dovolací soud dodává, že při posouzení, zda dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím částky uvedené v ustanovení , se k příslušenství uplatněného nároku nepřihlíží, ledaže by samostatně (tj. bez současného uplatnění nároku samotného) tvořilo předmět řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1998 sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 10/98, pod číslem 62/98).

Lze tak uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle věty první a odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn , , a , když úspěšnému žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne  27. února 2008

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu