Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4249/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele P. P., a. s., zastoupeného advokátem proti rozsudku Městského soudu v Praze z 26. 4. 2007, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. (žalobce P. P., a. s., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. V. H., 2. M. P., zastoupeným advokátem, a 3. P. f. České republiky o určení vlastnictví k pozemkům), t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalující akciové společnosti, podané u soudu 4. 8. 2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 z 12. 7. 2006, č. j. -104. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba P., a. s., o určení, že žalovaní V. H. a M. P. nejsou vlastníky pozemku parc. č. 686/15 v katastrálním území M. (obec P.). Žalující akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalovaným V. H. a M. P. na náhradu nákladů řízení 14.994,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi P. f. ČR a ostatními účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalující akciové společnosti P. P. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 26. 4. 2007, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 z 12. 7. 2006, č. j. -104, potvrzen ve výroku o věci samé (označeném I.) a ve výroku o nákladech řízení mezi P. f. ČR a ostatními účastníky řízení (označeném III.). Ve výroku o nákladech řízení mezi žalující a. s. P. P. a žalovanými V. H. a M. P. (označeném II.) byl tento výrok změněn tak, že žalující P. P. bylo uloženo zaplatit žalovaným V. H. a M. P. na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.712,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalující společnosti nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že žalující akciová společnost podala u soudu prvního stupně žalobu, kterou se domáhala určení, že žalované oprávněné osoby (podle ) – V. H. a M. P. nejsou vlastníky pozemku parc. č. 686/35 v katastrálním území M. (obec P.). Uvedené žalované určil jako oprávněné osoby podle ustanovení Pozemkový úřad P. rozhodnutím z 19. 5. 2004, č. j. PÚ 2288/99. Žalující akciová společnost v tomto řízení soudním (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 10), kterého se účastnil i P. f. ČR, tvrdila, že v řízení před správním orgánem nebyla prokázána včasnost uplatnění restitučního nároku a dále že nebylo prokázáno, zda povinné osobě byla podána výzva k vydání nemovitosti. Pozemkový úřad ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že kupní smlouva ohledně uvedeného pozemku byla dne 26. 1. 1970 uzavřena mezi původními spoluvlastníky J. a A. H., jako prodávajícími, a P. P., národním podnikem, jako kupujícím, a že byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Žalující akciová společnost má však za to, že i když byli původní vlastníci vystaveni určitému politickému nátlaku, nebyl tento nátlak způsobilý vyvolat v nich stav tísně.

Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí o žalobě žalující akciové společnosti vycházel (jak uváděl odvolací soud) z toho, že v tomto řízení je třeba postupovat podle ustanovení a že je tedy možné po právní moci rozhodnutí správního orgánu (pozemkového úřadu), aby na návrh navrhovatele byla otázka určení vlastnického práva k pozemku projednávána v občanském soudním řízení, když tu jde o spor, který vyplývá z občanskoprávních vztahů a o kterém rozhodl orgán moci výkonné. Žalující akciová společnost podala žalobu ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí, jak je tato lhůta stanovena v . V otázce povahy a včasnosti žaloby cítil se soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, vysloveným předchozím usnesením z 31. 1. 2006 (sp. zn. Městského soudu v Praze), které nabylo právní moci 21. 3. 2006.

Odvolací soud se v odvolacím řízení ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, který dovozoval, že v daném případě byly splněny obě podmínky restitučního nároku uplatňovaného oprávněnými osobami podle , tj. stav tísně a existence nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy z 26. 1. 1970. Odvolací soud dovozoval, že „je pochopitelné, že byli-li právní předchůdci oprávněných osob po řadu let vystavování tlaku ze strany státních orgánů, směřujícímu k prodeji pozemku v jejich vlastnictví, a současně s tím jim bylo vyhrožováno vystěhováním do pohraničí a jejich dětem po skončení povinné školní docházky nebylo umožněno pokračovat ve studiu a ani se vyučit řemeslu, pak uzavření kupní smlouvy při souběžné informaci o možnosti případného vyvlastnění pozemku bylo provázeno stavem tísně na straně původních vlastníků, kteří posléze pozbyli sílu se bránit nátlaku ohledně prodeje pozemku, jak to vyplynulo v řízení u pozemkového úřadu z obsahu čestného prohlášení, jehož obsah vzal v úvahu při svém rozhodování pozemkový úřad a vycházel z něj i soud prvního stupně.

Ohledně nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy z 26. 1. 1970 (uzavřené mezi J. a A. H. a P. P., n. p.) byl odvolací soud toho názoru, že byla-li hodnota převáděné nemovitosti v tehdy platném cenovém předpise podhodnocována a účastníci kupní smlouvy byli při jejím uzavření vázáni cenovým předpisem, nelze usuzovat na neadekvátnost peněžitého plnění sjednaného v kupní smlouvě. Avšak existenci nápadně nevýhodných podmínek lze, podle názoru odvolacího soudu, spatřovat v tom, že kupní cena byla stanovena pouze za prodaný pozemek a nikoli však již za trvalé porosty a stavbu kůlny na pozemku, které v době prodeje měly podle znalce cenu 1.485,- Kč a 9.849,- Kč.

Odvolací soud pokládal za rozhodující závažnou skutečnost, že žalující akciová společnost byla informována o uplatněném restitučním nároku již 12. 3. 1992.

Odvolací soud pak dospěl k výslednému závěru, že žalovaní, jako oprávněné osoby podle , uplatnily svůj restituční nárok včas a ke dni účinnosti u P., s. p., která měla nemovitosti ve správě, včetně pozemku, o nějž jde v tomto řízení, a privatizovaný majetek přešel na nynější žalující akciovou společnost, potom byla nemovitost, jež tvořila restituční nárok, zařazena do privatizovaného majetku protiprávně. Majetku, na jehož vydání mohl vzniknout fyzické osobě nárok podle zvláštních předpisů (podle restitučního předpisu), mohl být použit pro účely privatizace (podle ) jen v případě, že tento nárok nebyl uplatněn ve stanovené lhůtě nebo byl zamítnut.

Z uvedených důvodů tedy odvolací soud potvrdil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (označený I.) podle ustanovení ; potvrzen byl i výrok o nákladech řízení, označený v rozsudku soudu prvního stupně jako výrok III. Ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými (označeném II.) odvolací soud změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně co do výše úhrady nákladů řízení (5.444,25 Kč místo 14.994,- Kč).

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 8. 6. 2007 advokátovi, který žalující akciovou společnost v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této žalující bylo dne 8. 8. 2007 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolávající se P. P., a. s., v dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 26. 4. 2007 (sp. zn. v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 12. 7. 2000 (č. j. -104 Obvodního soudu pro Prahu 10) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení , neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam; jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci / ).

Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud nesprávně posoudil u smlouvy z 26. 1. 1970, uzavřené mezi původními vlastníky nemovitosti J. a A. H. a n. p. P. P., zda byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, když totiž nebyly zjištěny žádné konkrétní okolnosti, které by byly způsobilé vyvolat tíseň na straně prodávajících, kromě obecně formulovaných společenských poměrů v období 1948 až 1989, a když ani na podkladě znaleckého posudku nebylo doloženo, že by tu k uzavření smlouvy došlo za nápadně nevýhodných podmínek (skutečnost, že v kupní smlouvě nebyla zohledněna cena trvalých porostů a kůlny na pozemku, nemohla být, podle názoru dovolatelky, považována za skutečnost, jež by byla v rozporu s tehdejšími předpisy, týkajícími se oceňování nemovitostí).

Dovolatelka namítala, že odvolací soud ve svém rozsudku dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že „restituce má přednost před privatizací“. Vztah právních předpisů, upravujících restituci a privatizaci, by měl být vykládán tak, že zmírnění nebo náprava majetkových křivd z období 1948 až 1990 by měly být vedeny zásadou, že tato náprava majetkových křivd musí být realizována tak, aby „zmírňování předchozích křivd nezpůsobovalo křivdy nové“. Dovolatelka vyslovovala názor, že názor odvolacího soudu není v souladu s mezinárodními smlouvami, které Česká republiky uzavřela a kterými je vázána; zejména by, podle názoru dovolatelky, uplatňování právního názoru odvolacího soudu o vztahu restitucí a privatizace vedlo k porušování mezinárodních smluv o ochraně investic; dovolatelka má proto za to, že uvedený nesprávný názor odvolacího soudu je i v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.

Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání dovolávající se akciové společnosti P. P., uváděli, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalovaných nespočívá rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, na nesprávném právním posouzení věci (zejména co do výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1881 Sb.) z hlediska stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání smlouvy z 26. 1. 1970 ohledně pozemku, o který jde v tomto řízení. Šlo o takový převod nemovitosti, při němž „stát souběžně rozhodoval o restitučním nároku, ale také schválil privatizační projekt, takže bylo povinností státu (nejen povinné osoby – státního podniku P. P., jako držitele pozemku) dbát o práva oprávněných osob s ohledem na ustanovení a 3 “. Podle názoru žalovaných „v době zpracování privatizačního projektu stát (v osobě s. p. P.) věděl, že na dotčenou nemovitost byl uplatněn restituční nárok, který nebyl uspokojen, takže v souladu s ustanovením neměl být pozemek do privatizačního projektu zahrnut; jestliže stát pochybil v procesu privatizace, je vyloučeno, aby v zájmu nápravy neblahých důsledků vůči nabyvateli privatizovaného majetku byla opětovně dotčena práva oprávněných osob“.

Přípustnost dovolání dovolávající se akciové společnosti bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řeší-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 10), že by odvolací soud řešil svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolávající se akciové společnosti, právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, v níž byla uplatněna žaloba o určení (ve smyslu ustanovení ) vlastnického práva k pozemku parc. č. 686/35 v katastrálním území M. (obec P.), jak uváděl odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 26. 4. 2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze) podle ustanovení i a podle ustanovení Odvolací soud při rozhodování o této určovací žalobě přihlížel i k ustanovení vzhledem k předcházejícímu řízení podle ustanovení , které proběhlo u Pozemkového úřadu P. pod č. PÚ 2288/99.

Podle ustanovení lze žalovanou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustanovení rozhodl-li orgán moci výkonné (správní orgán) podle zvláštního právního předpisu o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů ( ) a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednávána na návrh v občanském soudním řízení.

Podle ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu, a to i v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Podle ustanovení je povinná osoba povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona (tj. od 24. 6. 1991) nemůže převést tyto věci, jejich součásti a příslušenství do vlastnictví jiného; takové právní úkony jsou neplatné.

Podle ustanovení , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, může být majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštního předpisu (tj. především podle předpisů restituční povahy), použito podle pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty.

Podle ustanovení se převod majetku podle tohoto zákona provádí podle rozhodnutí o privatizaci podniku nebo jeho části nebo podle rozhodnutí o majetkové účasti státu na podnikání jiné právnické osoby, vydaného na základě návrhu privatizačního projektu. Privatizační projekt podniku musí obsahovat také způsob převodu privatizovaného majetku včetně vypořádání nároku oprávněných osob ( ).

V nálezu Ústavního soudu ČR z 9. 1. 2002, , uveřejněném pod č. 3 ve svazku 25 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: „Podle Ústavním soudem ČR bezvýhradně zastávaného právního názoru v případě restitučních sporů je uplatněné restituční nároky oprávněných osob nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Týká se to především tzv. blokačních paragrafů. Proto je nutno přistupovat k posuzování restitučního nároku oprávněných osob jako celku, bez ohledu na skutečnost, že byly předpisem nejprve upraveny převody ze státu na jiné osoby, který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1991, a teprve poté byl vydán předpis restituční – , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jenž nabyl účinnosti dne 24. 6. 1991°“.

Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 12. 1997, , uveřejněném pod č. 161 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo vyloženo, že „nároky podle je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posuvů“.

Vzhledem k obsahu uváděných ustanovení a i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR) i z nálezů Ústavního soudu ČR, z čehož všeho dovolací soud vycházel i v daném případě, nelze přesvědčivě dospět k závěru, že by odvolací soud, který v podstatě vycházel z týchž právních závěrů, řešil ve svém rozsudku z 26. 4. 2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze), napadeném dovoláním dovolatelky (a. s. P. P.), některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlíženími k právním závěrům z nálezu Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Nešlo v rozhodnutí odvolacího soudu, jak již bylo uvedeno, o řešení právní otázky, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Při posuzování určovací žaloby žalující akciové společnosti v tomto občanském soudním řízení, v němž byla na základě tohoto žalobního návrhu projednávána právní věc, o které rozhodl ve správním řízení správní orgán (srov. ), bylo soudy obou stupňů v této právní věci postupováno i ve smyslu ustanovení . Toto posouzení nebylo odlišné ani od výkladového právního závěru k ustanovení , vyjádřeného ve stanovisku Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, , uveřejněném sdělením č. 477/2005 v částce 166 Sbírky zákonů („Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“).

Pokud žalující akciová společnost v tomto občanském soudním řízení pokládá (jak uvedla v dovolání) za zásadní otázku to, „zda sporný pozemek přešel na stát, zda kupní smlouva z roku 1970, kterou došlo k převodu sporného pozemku na právní předchůdce žalobkyně způsobem uvedeným v , byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek“, šlo o výtku směřující i k nesprávným skutkovým zjištěním. V tomto smyslu lze podle názoru dovolacího soudu poukázat rovněž na právní závěry z uveřejněné judikatury soudů; zejména v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že „vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem podle , nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v “, dále že „dovolacím důvodem uvedeným v ustanoveních nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů ( )“, a posléze že „rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné“: Dovolatelkou v jejím dovolání zdůrazňovanou zásadní otázku nelze tedy ve smyslu citovaných právních závěrů z judikatury pokládat za dovolací důvod ve smyslu ustanovení , zakotvujících důvody, pro které lze podat dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Vzhledem k uvedeným okolnostem dovolací soud nemohl dospět k závěru, že jsou u dovolání dovolatelky dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiných ustanovení o přípustnosti dovolání.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolávající se akciové společnosti Prefa Praha, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a žádnou náhradu nákladů řízení v této právní věci nepřiznal; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, vyjadřujícího v podstatě to, co již bylo žalovanými uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 27. února 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu