Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 83/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, PhD., o dovolání O. S., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 7. 2007, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. (žalobce O. S., zastoupeného advokátem, proti žalované V. f. n. v P. 2, zastoupené advokátkou, o vydání věcí), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 31. 10. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 z 1. 12. 2006, čj. -402. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo V. f. n. v P. uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 1771 a pozemků parc. č. 1672 a parc. č. 1673 v katastrálním území N. M., zapsané na listu vlastnictví č. 181 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. – m. Žalované V. f. n. v P. 2 bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení částkou 8.050,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované nemocnici bylo uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 jím placené náklady tohoto řízení částkou 2.040,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalované V. f. n. v P. 2 proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 18. 7. 2007, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 z 1. 12. 2006, čj. -402, změněn ve věci samé tak, že se zamítá žaloba žalobce O. S., aby žalované V. f. n. v P. 2 bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 1771 v P. 2 se stavební parcelou č. 1672 a pozemkovou parcelou č. 1673, zapsaných na listu vlastnictví 161 u Katastrálního úřadu P.-m. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované nemocnici náklady řízení částkou 43.966,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobci bylo také uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 2 částku 2.040,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované nemocnice bylo shledáno důvodným. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně provedl v této právní věci dokazování v dostatečném rozsahu, z provedených důkazů však učinil některá nesprávná skutková zjištění a věc po právní stránce nesprávně posoudil. Odvolací soud v odvolacím řízení provedl k doplnění dokazování „důkaz výpisem z pozemkových knih, rozsudkem Německého zemského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1940, listinami národního archivu, zejména dotazníkem pro určení německé národní příslušnosti MUDr. O. S., a výměrem Obvodního národního výboru v Praze 2 z 11. 7. 1950 o zrušení národní správy“.

Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení před soudy obou stupňů bylo zjištěno, že nemovitosti, které jsou předmětem tohoto řízení, získal žalobce

MUDr. O. (A.) S. dne 10. 9. 1891 a dne 20. 10.1891 převedl ideální polovinu nemovitostí na svou manželku E. S. Celé nemovitosti pak MUDr. O. S. a E. S. smlouvou z 3. 6. 1932 převedli na svého syna MUDr. O. S. ml. (ze dvou třetin) a na jeho manželku J. E. S. (z jedné třetiny). V roce 1936 MUDr. O. S. starší zemřel a dne 9. 4. 1938 bylo v rámci dědického řízení po něm (v rozsahu dvou třetin nemovitostí) vloženo vlastnické právo pro J. E. S.. V roce 1940 bylo soudem rozhodnuto, že žalovaná E. S. je povinna prodat žalujícímu O. S. ml. polovinu shora uvedených nemovitostí za cenu stanovenou v rozsudku a v roce 1941 byl jmenován správcem (tzv. treuhänderem) domu čp. 1771 v Praze 2 německý občan L. P. V roce 1946 uplatnila J. E. S. proti neodevzdané pozůstalosti po MUDr. O. S. (který v roce 1945 zemřel v tzv. sběrném táboře a jehož pozůstalost nebyla do roku 1946 odevzdána) žalobu ohledně této pozůstalosti, které bylo vyhověno rozsudkem Krajského soudu civilního v Praze ze 3. 12. 1946; byl do pozemkové knihy vložen výmaz vlastnického práva k nemovitostem, svědčícího MUDr. O. S. na jednu ideální polovinu nemovitostí, a bylo obnoveno vlastnické právo pro J. E. S. na ideální polovinu nemovitostí po MUDr. O. S., takže J. E. S. byla napříště vlastnictví celých nemovitostí, včetně těch o něž jde v tomto řízení. Později však na základě žaloby podané čs. státem byl zrušen rozsudek Krajského soudu civilního v Praze z 3. 12. 1946, svědčící J. E. S., a to s odůvodněním, že na tento nemovitý majetek se vztahoval dekret č. 108/1945 Sb., takže MUDr. O. S. již nebyl vlastníkem sporných nemovitostí. V důsledku toho bylo vymazáno v pozemkové knize vlastnické právo J. E. S. a byl obnoven vlastnický zápis v pozemkové knize na jednu polovinu nemovitosti pro MUDr. O. S. V roce 1948 byla zavedena národní správa na nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, která však byla v roce 1950 opět zrušena. Dne 14. 7. 1952 pak ve smyslu zákona č. 185/1948 Sb. a na základě vyhlášek Ministerstva zdravotnictví ze dne 26. 10. 1950 a ze dne 22. 1. 1951 bylo v pozemkové knize vloženo vlastnické právo pro Čs. stát – Ústřední národní výbor hlavního města Prahy. Na základě všech těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně zaujal nesprávný skutkový závěr o tom, že „bylo obnoveno vlastnictví jedné ideální poloviny nemovitostí E. S., matce MUDr. O. S. ml.“.

Odvolací soud naproti tomu vycházel z toho skutkového zjištění, že žalobce O. S. není ve vztahu k J. E. S. (jako k osobě, jejíž ideální polovina nemovitostí přešla na stát ve smyslu ustanovení ) žádnou z osob uváděných v ustanovení a že je takovou osobou pouze ve vztahu k MUDr. O. S.. Uplatnil-li tedy žalobce nárok na vydání věci jako právní nástupce jen jednoho z podílových spoluvlastníků a druhý spoluvlastník, respektive osoby od něj „odvozené“ nikoli, nemůže žalobci být vydána celá věc. Odvolací soud byl proto toho názoru, že žalobce by mohl být za splnění dalších předpokladů oprávněnou osobou pouze co do ideální poloviny uvedených nemovitostí, které byly v době přechodu nemovitostí na stát podle zákona č. 185/1948 Sb. zapsány jako vlastnictví MUDr. O. S. Odvolací soud proto dovozoval, že na žalobcem uváděný majetek se s ohledem na ustanovení nevztahují ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích.

Odvolací soud vycházel z uvedeného ustanovení (podle něhož nelze tohoto zákona použít pro případy, kdy byl majetek získán v době nesvobody státně nespolehlivými osobami nebo v důsledku rasové perzekuce). Odvolací soud poukazoval např. na ustanovení § 4 písm. a) dekretu č. 5/1945 Sb., v němž bylo k pojmu „osoby státně nespolehlivé“ stanoveno, že za takové osoby je třeba považovat osoby německé nebo maďarské národnosti, tj. osoby, které se přihlásily při kterémkoli sčítání lidí od roku 1929 k německé nebo maďarské národnosti nebo se staly členy národních skupin nebo útvarů či politických stran, sdružujících osoby německé nebo maďarské národnosti. Odvolací soud na základě zjištění, učiněných v tomto soudním řízení (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 2) pokládal původního spoluvlastníka nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, MUDr. O. S. za osobu německé národnosti, zejména když v „Dotazníku pro určení německé národní příslušnosti“, vyplněném 11. 8. 1939, uvedl, že jeho mateřský jazyk je němčina, že studoval na německé národní škole v B., dále na gymnáziu v T. a na německé lékařské fakultě v P., že je členem spolku německých lékařů a čekatelem německé politické strany NSDAP; 14. 12. 1939 byl MUDr. O. S. vystaven průkaz německého říšského státního příslušníka.

Odvolací soud poukazoval i na to, že znárodnění zestátněním ohledně nemovitého majetku, o nějž jde v tomto řízení, proběhlo v době, kdy MUDr. O. S. již sice nežil, avšak byl ještě s ohledem na právní úpravu tzv. „ležící pozůstalosti“ tehdy fiktivním držitelem pozůstalosti, protože ještě nedošlo k podání dědické přihlášky v pozůstalostním řízení, ani k přijetí dědictví pozůstalými osobami. Na takový majetek se hledělo, jako by byl odňat přímo zůstaviteli, v daném případě tedy osobě, která získala majetek v době nesvobody (v daném případě na základě rozhodnutí Německého zemského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1940). Odvolací soud tedy dospěl k výslednému právnímu závěru, že na „uvedený majetek, tj. na jeho jednu ideální polovinu, žalobcem uplatňovanou, se nevztahuje“.

Odvolací soud byl posléze i toho názoru, že v daném případě ostatně není dán žádný restituční důvod k vydání nemovitostí, jenž by byl uveden v , o mimosoudních rehabilitacích. Nemovitosti v tomto případě přešly na stát znárodněním zestátněním podle zákona č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných

a ošetřovacích ústavů a organizací státní ústavní léčebné péče; za tento majetek nebyla poskytnuta úhrada. Podle názoru odvolacího soudu však „za znárodněný majetek MUDr. O. S., který byl v době skončení nacistické okupace (1939-1945) osobou německé národnosti a nebylo prokázáno, že se na něho vztahuje výjimka uvedená v § 7 odst. 1 písm. b) dekretu č. 5/1945 Sb., náhrada nepříslušela“. Odvolací soud měl za to, že pokud tu nebyla náhrada za znárodnění vyplacena, stalo se tak v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 185/1948 a dekretu č. 5/1945 Sb. Podle názoru odvolacího soudu tu nedošlo u majetku MUDr. O. S. ke znárodnění v rozporu s tehdejšími právními předpisy tak, jak to má na zřeteli ustanovení Vzhledem k tomu, že ½ nemovitostí MUDr. O. S. nepřešla na stát způsobem uvedeným v nebyl tu v žádném případě na straně žalobce nárok oprávněné osoby ve smyslu ustanovení

Z uvedených důvodů odvolací soud změnil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení tak, že se žaloba žalobce zamítá.

O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení , a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 27. 8. 2007 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno dne 22. 10. 2007 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 2, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že své dovolání pokládá za přípustné a že k jeho odůvodnění uvádí, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a také že odvolací soud se dopustil zásadního pochybení „absencí hodnocení námitek žalobce vůči v řízení posuzovaným archivním dokladům“.

Dovolatel především poukazoval na správnost závěru soudu prvního stupně, že „žalobce je oprávněnou osobou podle , neboť je vnukem předchozího spoluvlastníka nemovitostí MUDr. O. S. st.

a dále i vnukem E. S., která byla druhým spoluvlastníkem poloviny předmětných nemovitostí“. Dovolatel dále z výsledků řízení před soudem prvního stupně dovozoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by majetek přešel na stát podle konfiskačního dekretu č. 108/1945 Sb., byť děd žalobce byl osobou německé národnosti (nebylo totiž prokázáno, že by byl osobou státně nespolehlivou) a že žádná další osoba restituční nárok k uvedeným nemovitostem neuplatnila, takže je v daném případě dán restituční důvod podle ustanovení

Dovolatel dále poukazoval na to, že v řízení bylo žalobcem poukázáno na rozdílnost podpisů původního vlastníka MUDr. O. S. na vyplněném dotazníku z 11. 12. 1939 (šlo o dotazník pro určení německé národní příslušnosti) a na dokladu o převzetí průkazu o německé státní příslušnosti ze 16. 12. 1939; z této rozdílnosti zmíněných podpisů dovolatel dovozuje, že tyto podpisy nemohly být napsány stejnou osobou. Podle názoru dovolatele je „v daném případě zřejmé, že soud nejenže nehodnotil jednotlivé důkazy pečlivě, ale nehodnotil je vůbec“. Dovolatel dále byl toho názoru, že „dotazníky a písemnosti týkající se MUDr. A. S., E. S., L. A. S. a A. V. S. vykazují takové závady a vyznačují se takovými nesprávnostmi, že je nelze považovat za správné a věrohodné“; dovolatel také v této souvislosti poukazoval např. na podpisování listin Maxmilianem Passerem, tedy podepisování dokladů týkajících se tehdy nezletilého žalobce jinou osobou než jeho zákonným zástupcem, a měl za to, že počet nesprávných dokladů nebo pochybných dokladů je v této právní věci tak velký, že tyto důkazy nemohly sloužit jako podklady pro posuzování toho, zda tu jsou na straně žalobce splněny předpoklady podle ustanovení Dovolatel je přesvědčen, že proto v daném případě je zcela vadná „konstrukce státní nespolehlivosti osoby MUDr. O. (A.) S.“, jak z této konstrukce vycházel odvolací soud; to vyplývá podle dovolatele i z toho, že i německé úřady za okupace (tehdejší Oberlandsrat), pokládaly za potřebné ustanovit ohledně majetku, o nějž jde v tomto řízení, německého správce tohoto majetku (tzv. treuhändera), což vyvrací tvrzení, že by tehdejší německé úřady pokládaly vlastníky nemovitostí za osoby německé státní příslušnosti nebo za kolaboranty.

Dovolatel je přesvědčen, že žaloba žalobce odpovídá ustanovení (o oprávněné osobě podle tohoto zákona) a také ustanovení (o přechodu věci na stát znárodněním v rozporu s tehdejšími právními předpisy).

Žalovaná V. f. n. v P. ve svém vyjádření k dovolání dovolatele měla za to, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. V tomto vyjádření bylo poukázáno na to, že odvolací soud pokládal již za nepodstatné, zda tu byla splněna podmínka státního občanství ČR v době „hluboko před účinností “, když tu „musela podmínka státního občanství být splněna ke dni 1. 10. 1991 (ke dni účinnosti ) a ke dni 1. 11. 1994 (ke dni účinnosti zákona č. 164/1994 Sb.)“. V uvedeném vyjádření bylo poukazováno i na to, že tu nebyla žádná pochybnost o údajném židovském původu MUDr. O. (A.) S., když děd žalobce dostal průkaz německé státní příslušnosti, což by nemohlo být uskutečněno, kdyby děd žalobce opravdu měl židovský původ. Žalovaná nemocnice uváděla, že se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že na žalobcem uváděný majetek se vzhledem k ustanovení se zákon o mimosoudních rehabilitacích nevztahuje.

Dovolání dovolatele je v tomto případě přípustné podle ustanovení , protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Z obsahu dovolání dovolatele bylo možné dovodit, že dovolatel má za to, že jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že odvolací soud se dopustil „zásadního pochybení absencí hodnocení námitek žalobce vůči důkazům – inkriminovaným archivním dokladům“.

Nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu ustanovení ) může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).

Před posouzením důvodnosti dovolání dovolatele ve smyslu uvedeného ustanovení bylo třeba vzhledem k obsahu dovolání dovolatele posoudit důvodnost jeho dovolání i z hlediska ustanovení (podle něhož lze dovolání podat, je-li řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci)

i z hlediska ustanovení (podle něhož lze podat dovolání přípustné podle také z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).

Při aplikaci a výkladu ustanovení vycházel dovolací soud z právních závěrů z uveřejněné judikatury ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 této Sbírky bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se postup soudu projevil už v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování soudu) a byl-li tento postup nesprávný (např. došlo-li k pochybení při předvolání účastníků řízení k jednání u soudu), a to zejména, pokud by došlo k odnětí možnosti účastníka řízení jednat před soudem. Takový nesprávný postup odvolacího soudu v odvolacím řízení dovolací soud v daném případě neshledal.

Také pokud šlo o aplikaci a výklad ustanovení vycházel dovolací soud v tomto případě rovněž z uveřejněné judikatury soudů ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem podle , nýbrž jen tehdy, jestliže naplňují některý z důvodů uvedených v jako dovolací důvod k podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů ( ). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné. V uvedeném smyslu dovolací soud nemohl přisvědčit tomu, co uváděl dovolatel O. S. ve svém dovolání, že je tu založen dovolací důvod v důsledku“ zcela zásadního pochybení odvolacího soudu, způsobeného absencí hodnocení námitek žalobce vůči v řízení použitým archivním dokladům“, neboť toto hodnocení námitek žalobce nelze posoudit jako hodnocení odporující ustanovení

, které soudům podle nepochybně náleží k realizaci závažné procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem.

Pokud šlo o žalobcem uváděný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ) odvolacím soudem, bylo nutno posoudit zejména správnost výsledného právního závěru, vyjádřeného (na str. 9) v rozsudku odvolacího soudu z 11. 7. 2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze): „Vzhledem k tomu, že ½ nemovitostí ve vlastnictví MUDr. O. S. nepřešla na stát způsobem uvedeným v , žalobce nemůže být oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 4 tohoto zákona. Za znárodněný majetek (podle zákona č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných

a ošetřovacích ústavů a organizací státní ústavní léčebné péče) MUDr. O. S., který byl v době faktického ukončení okupace (v roce 1945) osobou německé národnosti a nebylo prokázáno, že se na něho vztahovala výjimka uvedená

v § 7 odst. 1 písm. b) dekretu č. 100/1945 Sb., totiž náhrada nepříslušela; pokud tu nebyla náhrada vyplacena, stalo se tak v souladu s ustanoveními zákona č. 185/1948 Sb. i dekretu č. 108/1945 Sb.; nedošlo v daném případě tedy ke znárodnění v rozporu s tehdejšími právními předpisy, jak to má na zřeteli ustanovení “.

Podle ustanovení se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případ, kdy v rozhodné době (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) věc přešla na stát znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy.

V daném případě došlo ke znárodnění nemovitostí, a něž jde v tomto soudním řízení (domu čp. 1771 a pozemků parc. č. 1672 a parc č. 1673 v katastrálním území Nové Město /obec Praha/) nepochybně podle zákona č. 185/1948 Sb., o zestátnění léčebných a ošetřovacích ústavů a organizací státních ústavů léčebné péče; nic jiného o tomto znárodnění netvrdí dovolatel ani ve svém dovolání. Dovolatel má jen za to, že k tomuto znárodnění došlo v rozporu s tehdejšími právními předpisy a v této souvislosti zdůrazňuje otázku neprokázání „státní nespolehlivosti“ svého právního předchůdce MUDr. O. (A.) S. K tomu je však nutno konstatovat, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (na str. 9) z 18. 7. 2007 (sp. zn. Městského soudu v Praze) poukazuje jen na to, že o náhradě za znárodněný majetek podle zákona č. 185/1948 Sb. platila jinak (kromě speciální úpravy výše obecné ceny znárodňovaného majetku) ustanovení § 7 – § 11 dekretu č. 100/1945 Sb. o znárodnění dolů a některých podniků, přičemž podle § 7 odst. 1 písm. b) dekretu č. 100/1945 Sb. se náhrada neposkytovala za znárodněný majetek, který v době faktického skončení okupace a nacistického režimu náležel osobám národnosti německé nebo maďarské, s výjimkou osob, které prokázaly, že zůstaly věrny Československé republice, nikdy se neprovinily proti národu českému a slovenskému a buď se činně zúčastnily boje za jejich osvobození nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem. Odvolací soud tu tedy nevychází (v souvislosti s úvahou o aplikaci ustanovení z dovolatelem kritizované „konstrukce“ státně nespolehlivé osoby ohledně právního předchůdce žalobce. Uvedenému právnímu odůvodnění v rozsudku odvolacího soudu nelze co do okolností, že na daný případ nedopadá ustanovení upřít opodstatněnost a proto nelze přesvědčivě dospět k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že tu není dán důvod k vydání věcí podle tohoto ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, bylo nesprávné. Odvolací soud tedy nikoli nesprávně neshledal, že by tu byl důvod k použití ustanovení na daný případ, když tu nebyl zákonem stanovený důvod k vydání věci, jež přešla na stát v rozhodné době (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), takže tu chyběla jedna ze základních podmínek vydání věci ve smyslu ustanovení , a uvedeného zákona o mimosoudních rehabilitacích. A již z tohoto právního důvodu nebylo možné rozhodnutí o nevydání věci žalobci pokládat za nesprávné ve smyslu ustanovení .

Za těchto uvedených okolností nezbylo dovolacímu soudu než dovolání dovolatele, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí žaloby o vydání věci podle , zamítnout svým rozsudkem podle ustanovení a odst. 6 .

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalovanou nemocnicí na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu uvedených nákladů řízení žalované nemocnici nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření žalované k dovolání žalobce, obsahujícího převážně to, co bylo žalovanou uplatněno již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 27. února 2008

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu