Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 276/2021-22

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 23 216 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 22. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 316 Kč, se řízení zastavuje.

III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 976,99 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 000 Kč od 21. 11. 2020 do 21. 12. 2020 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 000 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 000 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 667 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 16 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 22. 12. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 7 316 Kč, se řízení zastavuje. III. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 976,99 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 000 Kč od 21. 11. 2020 do 21. 12. 2020 a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 000 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 000 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení, se žaloba zamítá. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 667 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 23 216 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o úvěru a následně dne datum dodatek k této smlouvě. Na základě této smlouvy a dodatku poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému finanční prostředky v celkové výši 16 000 Kč, a to tím způsobem, že částka 5 000 Kč byla žalovanému předána při podpisu smlouvy a zbývající částka 11 000 Kč byla zaslána na bankovní účet žalovaného. Poskytnuté finanční prostředky se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit nejpozději do 14. 8. 2019. Samotná smlouva byla pak uzavřena podpisem smlouvy při převzetí finančních prostředků v místě obchodní sítě zprostředkovatele úvěru a předmětný dodatek ke smlouvě byl uzavřen prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobkyně, kam žalovaný zadal požadované registrační údaje, přičemž po provedeném schvalovacím procesu byla žádost žalovaného schválena. K tomu, jakým způsobem a s jakým výsledkem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že těmito informacemi bohužel nedisponuje. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy nedostál, když právnímu předchůdci žalobkyně poskytnuté finanční prostředky nesplatil. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobkyně pak po žalovaném požadovala vedle dlužné jistiny ve výši 16 000 Kč ještě zaplacení smluvní pokuty ve výši 7 216 Kč, nákladů na upomínání ve výši 100 Kč a s ohledem na prodlení žalovaného s úhradou rovněž kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 15. 8. 2019 do 8. 11. 2020 ve výši 1 976,99 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny za dobu od 21. 11. 2020, tedy až ode dne následujícího po dni účinnosti postoupení pohledávky, do zaplacení. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

1. Podáním ze dne 21. 10. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět co do smluvní pokuty ve výši 7 216 Kč a co do nákladů na upomínání ve výši 100 Kč s tím, že tak činí po revizi žalovaných částek.

1. Podle , (dále jen „ “) může žalobce za řízení vzít návrh zpět. Podle odst. 2 téhož ustanovení soud v rozsahu zpětvzetí řízení zastaví. S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud řízení co do smluvní pokuty a nákladů na upomínání zastavil.

1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 5 000 Kč, kterou žalovaný převzal při podpisu smlouvy. Následně byl dne datum sjednán k uzavřené smlouvě dodatek, v němž se účastníci dohodli na navýšení poskytnutého úvěru na celkovou částku 16 000 Kč. Tento dodatek byl uzavřen na návrh žalovaného učiněný za pomocí prostředků komunikace na dálku, kdy se žalovaný zavázal pečlivě chránit přístupové údaje ke svému profilu vedenému u právního předchůdce žalobkyně a v případě, že se tyto údaje dozví třetí osoba, učinit všechna nezbytná opatření k nápravě, zejména o tom informovat právního předchůdce žalobkyně a sjednat nápravu, tj. například provést změnu přístupového hesla. K přijetí žádosti ze strany právního předchůdce žalobkyně mohlo dojít mimo jiné rovněž odesláním finančních prostředků na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Podmínkou čerpání úvěru dále bylo zaslání kopie občanského průkazu ze strany žalovaného a zaslání identifikační platby, která byla ze strany žalovaného provedena z účtu uvedeného ve smlouvě dne datum, což dokládá doložený výpis z účtu žalobkyně. Výpis z účtu žalobkyně rovněž dokládá, že z něj byla dne datum zaslána na účet žalovaného částka 5 000 Kč a dne datum z něj byla na účet žalovaného odeslána ještě částka 6 000 Kč. Obě tyto platby byly označeny jako dodatečná půjčka. Poskytnutou částku se žalovaný zavázal jednorázově splatit do 30 dnů od poskytnutí, přičemž úrok byl sjednán ve výši 0 % ročně. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny a poplatky za upomínky. Žalobkyně dále doložila standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsané žalovaným.

1. K úhradě neuhrazené jistiny, aktuálních smluvních pokut a nákladů na upomínání měl být žalovaný vyzván upomínkami ze dne 28. 8. 2019 a 23. 9. 2019. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 4. 12. 2020, jímž byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení dopisu a jehož odeslání žalobkyně prokázala podacím archem ze dne 7. 12. 2020. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván rovněž předžalobní upomínkou ze dne 27. 1. 2021, jejíž odeslání žalobkyně opět prokázala podacím archem ze dne 29. 1. 2021.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Dodatek ke smlouvě o úvěru pak měl být mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřen za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  , který stanoví, že„ k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat“ a s  odst. , který stanoví, že„ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení „ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci dodatku smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený kombinací odeslání žádosti v rámci uživatelského účtu v chráněném webovém rozhraní právního předchůdce žalobkyně, kam měl po zadání přiděleného hesla přístup pouze žalovaný a zaslání verifikační platby z účtu žalovaného. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Žalobkyně přitom ničím neprokázala, že její právní předchůdce dostál své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného a výslovně uvedla, že v tomto směru nedisponuje žádnými informacemi ani důkazy.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 16 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Jelikož žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení požadované jistiny v plné výši, a to včetně úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 7. 12. 2020 žalobkyně prokázala podacím archem. Podle ustanovení „ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v  („ Má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“) bylo žalovanému toto oznámení doručeno dne 10. 12. 2020. Vzhledem k tomu, že byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 21. 12. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 22. 12. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 15. 8. 2019, tj. ve výši 10 % ročně, tj. ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 22. 12. 2020, tj. 8,25 % ročně. Soud proto žalobu zamítl co do požadovaného kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 976,99 Kč, co do úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 000 Kč od 21. 11. 2020 do 21. 12. 2020 a co do rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 16 000 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 000 Kč od 22. 12. 2020 do zaplacení.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení ve spojení s  , jelikož procesní zavinění na částečném zastavení řízení leží na straně žalobkyně, která vzala žalobu zpět, a soud zohlednil též to, že co do části úroku z prodlení byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 27 151,66 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 17 421,66 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 18. 1. 2022). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná pouze z 64 % a z 36 % neúspěšná (z 36 % tak byl úspěšný žalovaný). Soud tak přiznal žalobkyni právo na zaplacení 28 % z celkové výše vynaložených nákladů (64 % - 36 %).

1. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 929 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby podle advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé – žaloba, jednoduchá výzva k plnění). Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí podle advokátního tarifu 300 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z výše uvedených úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 2 381 Kč. Žalobkyně pak má nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 667 Kč (28 % z 2 381 Kč).

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.