Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Odo 1033/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně N., s. r. o., zastoupené advokátem, proti žalovaným  č. 1) P. Č.,  a  č. 2) E. P., spol. s r. o., oběma zastoupeným advokátem, o ochranu proti jednání v nekalé soutěži,vedené u Krajského soudu v B. pod sp. zn. , k dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v O. ze dne 9. března 2006, č.j. -234, takto:

I.  Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala ochrany proti jednání v nekalé soutěži podanou žalobou, v níž požadovala, aby oběma žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění částku 100.000,- Kč a povinnost uveřejnit rozsudek jednak rozesláním kopií jeho úplného znění včetně jeho odůvodnění doporučeným dopisem v žalobě vyjmenovaným subjektům, a dále, aby žalovanému č. 2) byla uložena povinnost uveřejnit kopii  rozsudku na svých internetových stránkách  www.e.cz .

Dle žalobního tvrzení se oba žalovaní dopustili jednání nekalé soutěže vůči žalobkyni podle ustanovení § 44 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a žalovaný č. 1) navíc porušení obchodního tajemství podle § 51 písm. a) obch. zák.

Krajský soud v B. rozsudkem ze dne 22. března 2005, č.j. -176, z a m í t l  žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby oběma žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na přiměřeném zadostiučinění částku 100.000,- Kč (výrok I.), dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby oběma žalovaným byla uložena povinnost uveřejnit rozsudek jednak rozesláním kopií jeho úplného znění včetně jeho odůvodnění doporučeným dopisem v žalobě vyjmenovaným subjektům (výrok II.), a dále zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalovanému č. 2) byla uložena povinnost uveřejnit kopii  rozsudku na svých internetových stránkách  www.e.cz (výrok III.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit oběma žalovaným na nákladech řízení částku 44.881,- Kč (výrok IV.).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v O. (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. března 2006, č.j. -234,  p o t v r d i l  rozsudek soudu prvního stupně a žalobkyni uložil zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 46.037,20 Kč.

Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně učinil z navržených a provedených důkazů odpovídající a dostatečná skutková zjištění, která odvolací soud jako správná přejal, a z nich vyvodil i správné právní závěry. Dále dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně není nepřezkoumatelný, ani neobsahuje takové vady, pro které by muselo být rozhodnuto o zrušení rozsudku.

Odvolací soud dovodil, stejně jako soud prvního stupně, že žalobkyni se nepodařilo prokázat tvrzení, že se žalovaní dopustili nekalosoutěžního jednání podle § 44 odst. 1 obch. zák. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaní jednali v hospodářské soutěži v rozporu s dobrými mravy soutěže a že by toto jejich jednání bylo způsobilé přivodit jinému soutěžiteli (zde žalobkyni) újmu. Žalobkyně konkrétně neprokázala, že žalovaný č. 1) začal v září 2001 kontaktovat klienty žalobkyně a nabízet jim produkty stejného druhu jako žalobkyně. Pokud žalobkyně tvrdila, že žalovaný č. 1) sdělil či jinak zpřístupnil žalované č. 2) údaje o jejích odběratelích, dodavatelích a nákupních a prodejních cenách, žalovaná č. 2) dostatečně přesvědčivě tato tvrzení vyvrátila vedle své účastnické výpovědi výpovědmi svědků, když zejména s ohledem na charakter produktu (test A. HIV, A. HCV a A. HbsAG) je získávání potřebných informací popsanou cestou (internet, Zlaté stránky) logické a praktické. Pokud nebylo prokázáno, že žalovaný č. 1) zpřístupnil žalované č. 2) databázi klientů žalobkyně, nutno vyloučit u žalované č. 2) záměrné oslovování klientů žalobkyně, tj. nabízení klientům žalobkyně obdobné a zaměnitelné produkty za záměrně pouze nepatrně výhodnější ceny. Odvolací soud zcela souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že za situace, kdy základní test žalobkyně i žalovaná č. 2) odebíraly od stejného výrobce, nelze hovořit o jedinečnosti produktu (setu) žalobkyně a o jeho napodobení žalovanou č. 2). Za situace, kdy žalobkyně neprokázala tvrzené znehodnocení svého obchodního tajemství, ani ztrátu svého výlučného postavení na trhu, ani odliv svých zákazníků, ani nemateriální újmu v souvislosti s tvrzeným jednáním nekalé soutěže, nelze žalobkyni vyhovět v požadavku přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud konstatoval navíc, nad rámec toho, co již správně v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl soud prvního stupně, že nepovažuje žalobu za důvodnou již proto, že ze skutkových tvrzení žalobkyně nelze dovodit důvodnost jejího požadavku na přiměřené zadostiučinění v penězích. Pokud žalobkyně nebyla úspěšná v meritu věci, ani v požadavku přiměřeného zadostiučinění, nemohla být úspěšná ani v požadavku na uložení povinnosti oběma žalovaným uveřejnit rozsudek.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ust. , neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to zejména v obsahu pojmu know-how, který není zákonem definován a judikaturu nelze v tomto ohledu dle názoru dovolatelky v žádném případě považovat za vyčerpávající, když obsah pojmu know-how, zejména jako předmětu ochrany proti nekalé soutěži, byl v publikované judikatuře řešen spíše sporadicky, a uvádějíc jako dovolací důvody, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. ), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ust. ).

Dovolatelka ohledně skutkového a právního hodnocení věci setrvává na své argumentaci prezentované již v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje ve skutečnosti, že veškeré její důkazní návrhy byly soudy obou stupňů zamítnuty, takže dovolatelka byla zbavena možnosti prokázat svá skutková tvrzení. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka jednak ve vymezení obsahu know-how, které svědčilo dovolatelce, a jednak v hodnocení postupu prvého žalovaného jako odpovídajícího dobrým mravům soutěže. Dle sdělení dovolatelky v dovolání soudy obou stupňů dospěly k závěru, že dovolatelka žádným know-how nedisponuje, takže zde chybí základní předpoklad pro ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání ve smyslu generální klauzule podle § 44 odst. 1 obch. zák. Dovolatelka je přesvědčena, že jednání prvního žalovaného nemůže obstát z pohledu generální klauzule, neboť je samo o sobě v rozporu s dobrými mravy soutěže (prvý žalovaný se, dle tvrzení dovolatelky, jako účetní z titulu své pracovní náplně dostal do kontaktu s nejdůvěrnějšími informacemi zaměstnavatele a posléze se stal společníkem a jednatelem druhé žalované). Podle názoru dovolatelky jsou tedy dány předpoklady pro posouzení daného jednání jako nekalosoutěžního - fakt soutěže, jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže a riziko vzniku  škody v příčinné souvislosti s jednáním odporujícím dobrým mravům soutěže. Navíc dovolatelka poukazuje na skutečnost, že skutkový stav věci je relativně blízký rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. , jímž v této srovnatelné věci bylo žalobě vyhověno. S ohledem na skutečnosti uvedené v dovolání navrhuje dovolatelka, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Oba žalovaní podali  vyjádření k dovolání, v němž uvádějí, že dovolání je zcela zjevně bezdůvodné, neboť dovolatelka neuvádí žádné nové skutečnosti, pouze opakuje stejné názory, které byly oběma soudy přesvědčivě vyvráceny; navíc dle jejich tvrzení dovolatelka ani neodůvodnila naplnění ustanovení a tím vůbec přípustnost dovolání. Žalovaní se vyjádřili pouze k dvěma tvrzením dovolatelky, která považují za zavádějící a účelově zkreslující, a to k postavení žalovaného č. 1) jako údajného zaměstnance společnosti žalobkyně a k mechanismu vytváření databáze klientů žalovaným č. 2). Žalovaní považují rozhodnutí obou soudů za zcela věcně i právně správná a navrhují, aby dovolání bylo zamítnuto a  aby dovolatelce byla uložena povinnost nahradit žalovaným náklady dovolacího řízení.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

Jelikož ve smyslu ustanovení věty první je dovolací soud                          - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.

V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka uplatnila námitku, že jí byla oběma soudy zamezena možnost provést důkazy, takže byla zbavena možnosti prokázat svá skutková tvrzení. Svými dalšími výhradami do provedeného hodnocení důkazů pak soudu vytýkala nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, na jejichž základě soud dospěl k závěru, že žalovaní se nedopustili nekalosoutěžního jednání ve smyslu obch. zák., čímž směřovala na dovolací důvod podle , tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka tak zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem jednak námitkou o tzv. jiné vadě řízení a dále svými  výhradami proti zjištěnému skutkovému stavu.

Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení , nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení vysvětleného již shora. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení , jak tomu je v souzené věci; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněném pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

Obecně vzato, a jak ostatně tvrdí v projednávané věci i dovolatelka, se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného dovolání (srov. ), nikoli však u dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle Proto není možné se v rámci dovolacího řízení v souzené věci zabývat ani dovolatelkou tvrzenou vadou řízení, že jí soud znemožnil provedení důkazů k prokázání žalobního nároku – i kdyby byla opodstatněná – není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle nevymezuje takovou otázku zásadního právního významu, jež by byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.

Dovolatelka  sice poukazuje na „zásadní právní význam“ napadeného rozhodnutí, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl.  Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatelka současně na rozdíl od skutkových zjištění odvolacího soudu /že žalobkyně nedisponuje žádným know- how, že nebylo prokázáno, že žalovaný 1) zpřístupnil žalované 2) databázi klientů žalobkyně a rovněž nebyla prokázána jedinečnost produktu (setu) žalobkyně/ v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněných nároků. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.

Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení , věta první, ) pro nepřípustnost usnesením odmítl (ustanovení , věta první, a ).

V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 8 708 Kč /srov. , , , , , vyhl. č. /, v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75 Kč (150 Kč) / srov. vyhl. č. a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 683,50  Kč (srov. ve znění účinném od 1. 5. 2004, ), tj. celkem 10 541,50 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 20.  února  2008

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu