Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 109/2021-33

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 18 719,48 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 042 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 377,69 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 042 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 4 677,48 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 808,26 Kč, úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 17 989,48 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 131,02 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 677,48 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 042 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 377,69 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 042 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 4 677,48 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 808,26 Kč, úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 17 989,48 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 131,02 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 4 677,48 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 18 719,48 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru číslo na základě níž žalobkyně žalované umožnila čerpat prostřednictvím kreditní karty finanční prostředky do výše sjednaného úvěrového rámce a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách, jejichž výše odpovídala 4 % z aktuální dlužné částky. Ke způsobu kontraktace předmětné smlouvy žalobkyně uvedla, že si žalovaná požádala o poskytnutí úvěru prostřednictvím webových stránek, načež byla vyzvána k vyplnění registračního formuláře, kam zadala své osobní údaje a rovněž údaje o svých rodinných a majetkových poměrech. Poté si žalovaná zvolila přihlašovací jméno, heslo a bezpečnostní otázky pro případ budoucího ověření a provedla řádnou registraci v systému žalobkyně umožňující jí uzavírat smlouvy elektronicky. Podpis žalované na smlouvě byl pak nahrazen zadáním SMS kódu zaslaného žalované na jí uvedené telefonní číslo na webových stránkách žalobkyně. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že vycházela z informací o příjmové a výdajové stránce žalované uvedených žalovanou v žádosti o poskytnutí úvěru, přičemž si nadto od žalované vyžádala výpis z jejího bankovního účtu, z něhož byl patrný zůstatek na tomto účtu. Dále provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, CEE, NRKI a ISIR, v nichž nebyl o osobě žalované uveden negativní záznam. Zjištěné údaje žalobkyně poté podrobila scoringu prováděnému automatizovaným systémem vytvořeným odbornými zaměstnanci, kdy v rámci tohoto hodnocení bylo zohledňováno zákonem stanovené životní minimum a měsíční náklady domácnosti na bydlení dle údajů Českého statistického úřadu. Výsledkem tohoto postupu bylo zjištění kreditního skóre žalované a určení limitu nejvyšší měsíční splátky. Žalobkyně dále podotkla, že žalovaná byla schopna po dobu celého jednoho roku úvěr splácet, což svědčí o řádném posouzení její úvěruschopnosti. Konečně vyjádřila přesvědčení, že splnila podmínky zákona a že postupovala v dané věci s odbornou péčí. Žalovaná však svou povinnost hradit dohodnuté splátky řádně a včas porušila, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru ke dni 14. 9. 2020. Celkově žalovaná na poskytnutý úvěr za dobu trvání smluvního vztahu uhradila 27 757 Kč a zůstala žalobkyni na jistině úvěru dlužna 17 989,48 Kč. Kromě dlužné jistiny požadovala žalobkyně po žalované rovněž zaplacení smluvní pokuty ve výši 500 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 230 Kč, kapitalizovaného úroku za období od 15. 9. 2020 do 25. 1. 2021 ve výši 2 808,26 Kč, úroku ve výši 26,28 % ročně z dlužné jistiny od 26. 1. 2021 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení za období od 29. 9. 2020 do 25. 1. 2021 ve výši 508,71 Kč a zákonného úroku z prodlení z celkové dlužné částky za období od 26. 1. 2021 do zaplacení.

1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum„ Smlouvu o úvěru s opakovaným čerpáním číslo“ Na základě této smlouvy bylo žalované umožněno provést první čerpání finančních prostředků ve výši 18 990 Kč určených k nákupu zboží u žalobkyně, a to prostřednictvím karty vydané žalované právě za účelem provádění transakcí souvisejících s čerpáním a splácením úvěru, s tím, že takto poskytnuté prostředky budou žalovanou splaceny společně s úrokem ve výši 26,28 % ročně v měsíčních splátkách ve výši 4 % z aktuální dlužné částky. Kdykoli v průběhu trvání smlouvy přitom mohlo být žalované nabídnuto zvýšení úvěrového rámce, jehož maximální hodnota mohla činit 500 000 Kč, s čímž žalovaná projevila souhlas provedením čerpání překračujícího původní výši úvěrového rámce. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem v souladu s článkem 11.6. Úvěrových podmínek, v němž bylo klientům žalobkyně umožněno zasílat písemná jednání elektronicky přes zabezpečené webové stránky žalobkyně prostřednictvím webových formulářů. Za účelem ověření totožnosti žalované si žalobkyně vyžádala kopii občanského průkazu, kterou doložila.

1. Ve smlouvě bylo dále uvedeno, že je žalovaná zaměstnána s čistým měsíčním příjmem ve výši 24 000 Kč, bydlí v podnájmu a nemá děti. Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž bylo zjištěno, že žalovaná neměla v době poskytnutí úvěru jiné závazky u dalších nebankovních poskytovatelů úvěru a potvrzení o provedení dotazu do registru SOLUS, dle kterého neměla žalovaná v tomto registru v době poskytnutí úvěru žádné závazky po splatnosti. Konečně žalobkyně doložila i potvrzení společnosti právnická osoba prokazující, že žalovaná měla u této společnosti veden bankovní účet s disponibilním zůstatkem ke dni 14. 12. 2018 v částce 29 950 Kč.

1. Dopisem ze dne 14. 9. 2020, jehož odeslání dne 15. 9. 2020 žalobkyně prokázala podacím archem, byla žalovaná vyzvána ke splacení celého úvěru ve lhůtě 14 dnů od sepsání výzvy. Dále byla žalovaná k úhradě dlužné částky vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 1. 10. 2020, jejíž odeslání žalobkyně opět prokázala podacím archem.

1. Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad plyne, že žalovaná v průběhu trvání smluvního vztahu čerpala celkovou částku 41 799 Kč a uhradila celkovou částku 27 757 Kč.

1. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Tato smlouva měla být uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku v souladu s  :„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ A dále dle , který stanoví, že„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“

1. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení (ve znění účinném do 23. 7. 2021)„ K podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .“

1. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního SMS kódu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, kam měla přístup pouze žalovaná po zadání unikátních přihlašovacích údajů. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“

1. Žalobkyně přitom při posuzování úvěruschopnosti žalované zjevně vycházela pouze z ničím nepodloženého prohlášení žalované o výši jejích příjmů. Co se týče výdajů žalované, tak z ničeho nelze dovodit, že by se žalobkyně o jejich výši vůbec jakkoli zajímala (mimo výdaje spojené se splácením dalších úvěrových závazků ověřených prostřednictvím lustrace v příslušném registru), neboť v samotné úvěrové smlouvě jakékoli výdaje uvedeny nejsou. Jestliže měla žalovaná dle údajů uvedených ve smlouvě bydlet v podnájmu, musely jí nutně v této souvislosti vznikat náklady spojené s hrazením nájemného a dalších služeb jako jsou dodávky vody, energií apod. Náklady na bydlení obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce, jež zpravidla nelze na rozdíl od nákladů spojených s uspokojováním dalších životních potřeb jako je jídlo, drogerie, ošacení apod. ihned snížit s ohledem na aktuální finanční situaci jednotlivce, a tudíž je třeba je v rámci posuzování úvěruschopnosti vždy pečlivě zjišťovat a ověřovat. Dle názoru soudu není přípustné v tomto ohledu vycházet z údajů Českého statistického úřadu o výši průměrných měsíčních nákladů na domácnost, neboť reálné náklady každého jednotlivce se mohou od takového průměru výrazně lišit s ohledem na to, zda daná osoba má vlastní bydlení či zda bydlí v nájmu a zda jde nájem městského bytu či o nájem bytu ve vlastnictví soukromého pronajímatele apod. Na schopnost žalované úvěr splácet pak žalobkyně nemohla usuzovat z pouhého potvrzení o výši zůstatku na účtu žalované, jelikož z něj nemohla vyčíst relevantní informace o finančních tocích na předmětném účtu. Je proto nepochybné, že žalobkyně postupovala v rozporu s výše citovanou judikaturou Soudního dvora EU a Nejvyššího soudu České republiky. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 41 799 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení tak, jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“

1. Žalovaná uhradila celkovou částku 27 757 Kč a zbývá jí tak uhradit na jistinu částku 14 042 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Žalobkyně prokázala podacím archem zaslání výzvy ke splacení celého úvěru ze dne 14. 9. 2020, přičemž v této výzvě byla žalované poskytnuta lhůta k plnění do 14 dnů od sepsání a žalovaná byla tak povinna plnit do 28. 9. 2020. Ode dne následujícího, tj. ode dne 29. 9. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Soud tedy přiznal žalobkyni část kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 377,69 Kč a úrok z prodlení z částky 14 042 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do částky 4 677,48 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 808,26 Kč, úroku ve výši 26,28 % ročně z částky 17 989,48 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, části kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 131,02 Kč a úroku z prodlení z částky 4 677,48 Kč od 26. 1. 2021 do zaplacení, soud žalobu zamítnul tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozhodnutí.

1. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 27 346,15 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 15 400,41 Kč (úroky a úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 30. 11. 2021). Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalované byl tak procentuálně přibližně stejný a soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.