Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 291/2021-35

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení 37 831,34 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 32 309,39 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5 521,95 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 301,10 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 935,81 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 32 309,39 Kč od 29. 1. 2021 do 2. 3. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 633,95 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 32 309,39 Kč od 3. 3. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 32 309,39 Kč od 3. 3. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 108 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 32 309,39 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 5 521,95 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 301,10 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 935,81 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 32 309,39 Kč od 29. 1. 2021 do 2. 3. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 633,95 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 32 309,39 Kč od 3. 3. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 32 309,39 Kč od 3. 3. 2021 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 108 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 37 831,34 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně společnost právnická osoba se žalovanou uzavřel dne datum„ anonymizováno 9 slov“ číslo na základě této smlouvy poskytl žalované finanční prostředky ve výši 44 000 Kč, které se žalovaná zavázal splatit společně s úrokem ve výši 16,70 % ročně v pravidelných 72 měsíčních splátkách po 1 068,48 Kč. K tomu, zda a jakým způsobem byla před uzavřením smlouvy zkoumána úvěruschopnost žalované, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů poskytnutých žalovanou uvedených v žádosti o úvěr. Porovnával pak žalovanou deklarovaný příjem a výdaje odhadnuté na základě historických dat Českého statistického úřadu a tímto výpočtem získal údaj o výši disponibilních zdrojů žalované. Dále právní předchůdce žalobkyně provedl lustraci žalované v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, v insolvenčním rejstříku a v databázi Ministerstva vnitra. Posuzování úvěruschopnosti probíhalo v souladu s platnými strategiemi právního předchůdce žalobkyně a žalobkyně má za to, že její právní předchůdce při ověřování úvěruschopnosti postupoval s řádnou péčí a v souladu s platným a účinným zněním zákona. Žalovaná však poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácela a dostala se do prodlení s úhradou více než dvou splátek, v důsledku čehož právní předchůdce žalobkyně prohlásil úvěr v souladu se smlouvou za okamžitě splatný. Žalovaná pak zůstala žalobkyni dlužna ke dni zesplatnění částku 35 943,34 Kč na jistině, částku 2 301,10 Kč na úroku a 1 888 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalobkyně dále po žalované požadovala zaplacení úroku ve výši 16,70 % ročně z dlužné jistiny od 29. 1. 2021 do zaplacení a s ohledem na prodlení žalované s úhradou také kapitalizovaného úroku z prodlení vyčísleného ke dni 28. 1. 2021 ve výši 2 935,81 Kč a zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny od 29. 1. 2021 do zaplacení. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou.

1. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně společností právnická osoba byla dne datum uzavřena„ anonymizováno 9 slov“, v níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 44 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky splatit společně s úrokem ve výši 16,70 % ročně a poplatkem za pojištění v měsíčních splátkách po 1 068,48 Kč splatných vždy k 22. dni v měsíci počínaje dnem 22. 5. 2019. Z doloženého výpisu z úvěrového účtu je zřejmé, že jistina úvěru byla zaslána na účet žalované v den uzavření smlouvy. Z doložené platební historie plyne, že žalovaná uhradila na poskytnutý úvěr celkovou částku 11 690,61 Kč.

1. Dle doloženého vyjádření právního předchůdce žalobkyně měla žalovaná v žádosti o úvěr uvést, že je zaměstnána na dobu neurčitou s pravidelným čistým měsíčním příjmem ve výši 12 000 Kč a že bydlí v nájmu, přičemž se na nákladech na bydlení podílí sama. Dále měly být lustrací v bankovním a nebankovním registru klientských informací zjištěny měsíční splátky dalších závazků žalované ve výši 421 Kč.

1. Dopisem ze dne 26. 2. 2020 mělo být žalované oznámeno zesplatnění úvěru ke dni 24. 2. 2020 a žalovaná měla být vyzvána k úhradě veškerých aktuálně vzniklých pohledávek ze smlouvy nejpozději do 11. 3. 2020.

1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni a žalované byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 2. 2. 2021, jehož odeslání dne 4. 2. 2021 žalobkyně prokázala podacím archem.

1. K úhradě veškerých z titulu předmětné smlouvy aktuálně vzniklých pohledávek byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 23. 2. 2021, jejíž odeslání dne 24. 2. 2021 žalobkyně opět prokázala podacím archem.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje , :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“

1. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava , o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdce žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“

1. Způsob, jakým měl právní předchůdce žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“

1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o s spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“

1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“

1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.

1. Ze strany právního předchůdce žalobkyně nebylo jakkoli prověřováno tvrzení žalované o tom, že je zaměstnána s uváděnou měsíční mzdou a právní předchůdce žalobkyně tak v rozporu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Soudního dvora Evropské unie spoléhal pouze na ničím nepodložené prohlášení žalované. O výši pravidelných měsíčních nákladů žalované se právní předchůdce žalobkyně zjevně žádným způsobem nezajímal a to ani, pokud jde o výdaje žalované na bydlení, které obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce, které zpravidla nelze na rozdíl od výdajů na stravování, ošacení, volnočasové aktivity apod. ihned snížit s ohledem na aktuální majetkovou situaci, tudíž je třeba jejich výši vždy řádně zjišťovat a prověřovat. Není tedy přípustné, aby právní předchůdce žalobkyně ve vztahu k těmto výdajům vycházel z dat Českého statistického úřadu. V tomto případě měla žalovaná bydlet v nájmu, náklady na bydlení měla hradit sama a její tvrzený měsíční příjem byl velice nízký, což by u právního předchůdce žalobkyně mělo vzhledem k obvyklé výši nájemného vzbudit důvodné pochybnosti o schopnosti žalované hradit z jejího příjmu nájemné, další životní náklady a ještě splátky úvěru. Ze strany právního předchůdce žalobkyně by se tak dala očekávat zvýšená míra obezřetnosti při zkoumání úvěruschopnosti žalované.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

1. Dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované a žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 44 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovanou byla následně v souladu s ustanovením 879 , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

1. Jelikož žalovaná uhradila částku 11 690,61 Kč, zbývá jí uhradit na jistinu ještě 32 309,39 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalované s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalované na zaslanou předžalobní upomínku, jejíž odeslání dne 24. 2. 2021 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení ,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v  , který stanoví, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla žalované upomínka doručena dne 1. 3. 2021 a byla tak povinna plnit dne 2. 3. 2021. Ode dne následujícího, tj. od 3. 3. 2021, byla pak žalovaná v prodlení a žalobkyni tímto dnem vzniklo právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 24. 2. 2020, tj. ve výši 10 % ročně, tedy ve výši vyšší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 3. 3. 2021, tj. 8,25 % ročně. Soud tak musel žalobu zamítnout co do částky 5 521,95 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 301,10 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 935,81 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 32 309,39 Kč od 29. 1. 2021 do 2. 3. 2021, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 3 633,95 Kč od 29. 1. 2021 do zaplacení a rozdílu mezi úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 32 309,39 Kč od 3. 3. 2021 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 32 309,39 Kč od 3. 3. 2021 do zaplacení.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení celkové částky 53 874,60 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 35 070,03 Kč (úroky a úroky z prodlení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku, tj. ke dni 15. 3. 2022). Žalobkyně tak byla ve věci z 65 % úspěšná a z 35 % neúspěšná (z 35 % tak byla úspěšná žalovaná). Soud tak přiznal žalobkyni vůči žalované právo na náhradu 30 % nákladů řízení. Náklady řízení sestávají jednak ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 514 Kč a dále z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle vyhlášky v plné výši (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé, výzva k plnění). V daném případě jde zcela zjevně o návrh podaný na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, o čemž svědčí množství dalších návrhů podávaných ze strany žalobkyně ke zdejšímu soudu (srov. např. řízení vedená pod sp. zn. , pod sp. zn. či pod sp. zn. ). Soud proto při určení výše náhrady nákladů řízení aplikoval advokátního tarifu. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle advokátního tarifu 500 Kč a dále právnímu zástupci žalobkyně podle advokátního tarifu náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč za každý z úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 3 692 Kč a žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 108 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.