Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5067/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele B. p. m. H. K., v likvidaci, zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 25. 6. 2007, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. -372 (žalobce B. p. m. H. JUDr. H. K., advokátem, proti žalovanému Ing. A. Š.,  zastoupenému advokátkou, o 808.253,80 Kč), takto:

I.   Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 25. 6. 2007, sp. zn. , i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 26. 9. 2006, č. j. -372.

II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Hradci Králové.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu 30. 6. 1998, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 26. 9. 2006, č. j. -372. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalujícího bytového podniku, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci 808.253,80 Kč spolu s 18% úrokem z prodlení z částky 918.880,80 Kč od 1. 7. 1995 do 22. 12. 1998, dále s 18% úrokem z prodlení z částky 710.327,80 Kč od 23. 12. 1998 do 7. 1. 1999, dále s 18% úrokem z prodlení z částky 510.327,80 Kč od 8. 1. 1999 do 23. 10. 2001, jakož i s úrokem z prodlení 18% z částky 808.253,80 Kč od 1. 1. 1998 do zaplacení. Žalujícímu bytovému podniku bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 126.306,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.Žalobci bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Hradci Králové 5.144,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také žalovanému bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Hradci Králové 1.714,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalujícího bytového podniku proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 25. 6. 2007, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (označeném I.) potvrzen. Ve výrocích o nákladech řízení (označených II., III., IV.) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn takto: Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Hradci Králové k úhradě nákladů tohoto řízení 3.200,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Také žalovanému bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Hradci Králové k úhradě nákladů řízení 3.649,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobce je povinen zaplatit na náhradu těchto nákladů žalovanému 65.057,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalobci bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Hradci Králové k úhradě nákladů odvolacího řízení 313,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že „odvolací považuje rozsudek soudu prvního stupně v meritu za věcně správný, i když nesdílí jeho právní posouzení věci“.

Ohledně žaloby žalujícího bytového podniku o zaplacení původně částky 1.727.134,-60 Kč (s odůvodněním, že žalovaný převzal dluh J. Š. podle dohody o zaplacení dluhu, v níž se tento přejímaný dluh týkal úhrady rozdílu v cenách nemovitostí, které jí už byly vydány podle ) byl odvolací soud toho názoru, že „žalobce je v této právní věci aktivně legitimován podle hmotného práva a pokud jde o souhlas věřitele s převzetím dluhu ve smyslu , platí tu, že vzhledem k tomu, že věřitel není účastníkem smlouvy o převzetí dluhu, neuplatní se kvůli jeho souhlasu s převzetím dluhu ustanovení o uzavření smlouvy ( až )“. Odvolací soud byl i toho názoru, že „ze žádného právního předpisu nelze dovodit lhůtu pro udělení tohoto souhlasu, jak je tomu u přijetí návrhu smlouvy ve smyslu ustanovení ; vyjádřením tohoto souhlasu je i podání žaloby věřitelem proti přejímateli dluhu“.

Odvolací soud tu posuzoval „dohodu o zaplacení dluhu“ z roku 1994 (bez bližšího datování), uzavřené mezi B. p. m. H. a J. Š., kterou sepsal Ing. A. Š. a která byla podepsána Ing. A. Š., J. Š. a Ing. P. Z., jako osobou oprávněnou jednat za žalující bytový podnik; účastníky této dohody byl žalobce (tehdy ještě před svou likvidací), žalovaný Ing. A. Š. a J. Š. Obsah dohody o zaplacení dluhu byl formulován následovně: „Paní J. Š. je podle dohody o vydání věcí (registrované bývalým Státním notářstvím v H. dne 8. 12. 1992, č. j. REH 353/92) zavázána zaplatit Bytovému podniku města H. rozdíl mezi cenou vydávaných nemovitostí a svým restitučním nárokem a tento rozdíl činí 1.727.134,60 Kč. Paní J. Š. tento dluh co do důvodů a výše uznává.“

Odvolací soud tuto dohodu posoudil jako dohodu o narovnání podle ustanovení , podle něhož mohou účastníci dohody upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná, přičemž podle je dosavadní závazek nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání. Odvolací soud měl za to, že na překážku této právní kvalifikace není to, že účastníci dohody v ní poukazovali na ustanovení ; předpokladem narovnání je ovšem předchozí spornost  nebo nejasnost vzájemných práv a povinností účastníků narovnání. Narovnáním v daném případě byla mezi účastníky pochybná práva a povinnosti plynoucí pro ně z ustanovení (podle něhož, jde-li o nemovitost zhodnocenou tak, že její cena určená ke dni podání písemné výzvy k jejímu vydání, učiněné oprávněnou osobou, podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu podle , nebo zda bude  požadovat vydání nemovitosti). Pokud bude trvat na vydání nemovitosti, oprávněná osoba nahradí povinné osobě rozdíl mezi cenami uvedenými v ; obě ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti tohoto zákona. V daném případě byly J. Š. vydány podle nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, dohodou z 1. 12. 1992 (registrovanou pak bývalým Státním notářstvím v H. dne 8. 12. 1992); v článku IV. této dohody se J. Š. zavázala uhradit rozdíl cen vydávaného nemovitého majetku, stanovených znalcem ke dni převodu nemovitostí na stát a ke dni vydání nemovitostí touto dohodou. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že uvedená dohoda o narovnání z roku 1994 tu není neplatná (ve smyslu ustanovení ) jen proto, že dohodnutá cena není totožná se „skutečným zhodnocením, které by bylo jinak zjištěno postupem podle ustanovení “ Dohoda o převzetí dluhu v roku 1994 v tomto případě obsahovala (v bodě II) i dohodu o převzetí dluhu J. Š. žalovaným Ing. A. Š. podle ; v dohodě bylo pak uvedené (v bodě III.) ujednání žalobce Bytového podniku města H. a žalovaného Ing. A. Š. jako nového dlužníka o splatnosti přebíraného dluhu.

Vzhledem k námitkám žalovaného posuzoval odvolací soud i otázku, zda J. Š. byla akceptace návrhu na uzavření dohody o narovnání z roku 1944 doručena. Pokud žalobce svůj  nárok opíral o tuto dohodu, bylo na něm, aby prokázal její existenci, tedy i její vznik, tj. také včasné doručení její akceptace J. Š., která byla v postavení navrhovatele smlouvy. odvolací soud zdůrazňoval, že žalobce tuto skutečnost neprokázal žádným z jím označených a provedených důkazů. Odvolací soud proto  přijal závěr, že dohoda o narovnání, o kterou žalobce svůj nárok skutkově opíral, uzavřena nebyla, neboť J. Š. se nedostalo do její dispoziční sféry včetně přijetí návrhu této dohody žalobcem, jako příjemcem (, a ). Odvolací soud ještě zdůrazňoval, že účastníkem dohody o narovnání byly J. Š., jako osoba oprávněná podle , a nikoli žalovaný; žalovaný Ing. A. Š. byl až účastníkem dohody o převzetí dluhu z narovnání vzniklého podle . Nejde o to, kdy byl J. Š. doručen souhlas žalobce s převzetím dluhu žalovaným ( ), ale o to, zda jí byla doručena včas písemná akceptace její návrhu na uzavření dohody o narovnání podle žalobcem jako příjemcem a druhým účastníkem této dohody; to prokázáno nebylo.

Odvolací soud dále dovozoval, že „pokud nevznikla dohoda o narovnání, ze které by vznikl závazek J. Š. zaplatit žalobci Bytovému podniku města H. částku 1.727.134,60 Kč, pak tento dluh nemohl ani platně převzít žalovaný Ing. A. Š., jako nový dlužník, podle .“ Podle názoru odvolacího soudu z obsahu uváděné dohody o převzetí dluhu plyne, že přebírán byl dluh vzniklý z dohody o narovnání, nikoli dluh vzniklý podle ustanovení ; „tyto dva závazkové vztahy nutno odlišovat a projev vůle žalovaného nemůže nahradit ani soud tím, že by konstatoval, že pokud žalovaný nepřevzal dluh z narovnání, pak převzal dluh, který měl být narovnán, tedy dluh podle “.

Odvolací soud ještě dodával, že se nezabýval tím, jaká byla skutečná výše náhrady za zhodnocení vydávaných nemovitostí, když žalobce ani tímto způsobem svůj nárok skutkově nevymezoval.“ Otázku případného běhu promlčení v případě různých právních kvalifikací nároku pak odvolací soud „ponechal stranou, neboť její řešení tu nebylo potřebné“.

Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že „žalobce se nemůže pro žalovaném domáhat zaplacení dluhu, který měl žalovaný převzít podle dohodou o zaplacení dluhu z roku 1994.“ Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném I. jako věcně správný podle ustanovení .

Odvolací soud ještě v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že žalobce učinil předmětem tohoto soudního řízení zaplacení peněžité částky 1.727.134,- Kč, ale v průběhu řízení vzal žalobu co do částky 918.881,- Kč zpět z důvodu dobrovolného plnění žalovaným; „ve zbývající části žaloby (tj. zaplacení částky 808.253,80 Kč) byl žalobce neúspěšný“.

O nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení , 2 a 3 i ; o nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalující bytový podnik v řízení zastupoval, dne 9. 8. 2007 a dovolání ze strany tohoto žalujícího bylo dne 5. 10. 2007 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení , a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatel poukazoval na to, že odvolací soud nesprávně posoudil dohodu z roku 1994, o niž žalobce opírá svůj nárok proti žalovanému, jako dohodu o narovnání podle (a nikoli jako dohodu o zaplacení dluhu, jak byla účastníky dohoda nazvána) a dospěl k závěru, že dohoda o narovnání tu nebyla nikdy platně uzavřena, a to z toho důvodu, že se J. Š. nedostalo do její dispoziční sféry včasné přijetí této dohody žalobcem, jako příjemcem (, a ); odvolací soud byl pak toho názoru, že pokud tu platně nevznikla dohoda o narovnání, nemohl žalovaný ani převzít dluh vzniklý z této dohody a že tu byl přebírán dluh vzniklý z narovnání a nikoli dluh podle

Dovolatel naproti tomu je toho názoru, že tu jde o uznání J. Š. ohledně dluhu (týkajícího se úhrady za zhodnocení jí už vydaných nemovitostí částkou 1.727.134,60 Kč) vůči žalobci, jak to bylo také výslovně uvedeno v poslední větě odstavce I. uvedené dohody („Paní J. Š. tento dluh uznává co do důvodu i výše“). Důvodem dluhu je zde dohoda o vydání věcí ze dne 8. 12. 1992 (respektive ustanovení ), jehož výše je 1.727.134,60 Kč. Tato částka není novým závazkem vůči žalobci, ale jen uznáním výše dluhu. „Vzhledem k tomu, že uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka, adresovaný věřiteli, není potřebau, kterou je dluh uznáván, vrátit zpět do dispoziční sféry dlužníka. Uznání dluhu formou použitou při sepsání dohody o zaplacení dluhu z roku 1994 je zde tedy možné a platné“. J. Š. uvedenou dohodou z roku 1994 nevznikl nový závazek, ale byl jí uznán závazek již existující. Žalovaný tu převzal dluh vzniklý dohodou o vydání věci ze dne 1. 12. 1992, tedy dluh vzniklý na základě ustanovení , tedy dluh z finanční náhrady za zhodnocení vydávaných nemovitostí.

Dovolatel má i za to, že pokud jde o promlčení dluhu uznaného J. Š., zachyceným na „dohodě o zaplacení dluhu“, byla lhůta k promlčení práva na uhrazení pohledávky prodloužena uznáním na deset let ode dne, kdy k uznání došlo; pokud tedy byl dluh uznán v roce 1994, promlčecí lhůta k datu podání žaloby žalobcem v této právní věci (tj. k 30. 6. 1998) neuplynula.

Žalovaný Ing. A. Š. ve svém vyjádření k dovolání dovolávajícího se bytového podniku uváděl, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalovaného odvolací soud správně při posuzování nároku žalobce dospěl po provedeném dokazování ke správnému právnímu závěru, že účastníci dohody o zaplacení dluhu z roku 1994 usilovali o narovnání sporných nároků podle ustanovení . Žalovaný poukazoval na to, že výše rozdílu cen zhodnocených nemovitostí a jejich cen původních byla již ke dni uzavření dohody o vydání nemovitosti z 1. 12. 1992 (registrované 8. 12. 1992) mezi účastníky této dohody sporná a bylo nutno rozdíl cen stanovit znaleckým posudkem; teprve po vyhotovení znaleckého posudku navrhl žalobce, jako povinná osoba podle , narovnání sporných právních vztahů uzavřením dohody o zaplacení dluhu, což bylo realizováno v roce 1994. Dohoda z roku 1994 nebyla oprávněnou osobou – J. Š. akceptována, takže tato dohoda o narovnání se nedostala do její dispoziční sféry.

Přípustnost dovolání dovolávajícího se bytového podniku bylo třeba posoudit podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázku, která byla rozhodnutí odvolacího soudu napadeným dovoláním, řešena v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Hradci Králové, ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 25. 6. 2007 (sp. zn. Krajského soudu v Hradci Králové) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, případně právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud při posuzování odvolání v této právní věci měl na zřeteli, jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku, ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, a také zejména ustanovení , a a 3 .

Podle ustanovení se věc vydá podle tohoto zákona oprávněné osobě ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci, učiněné vůči povinné osobě. Podle ustanovení téhož zákona je-li nemovitost zhodnocena tak, že její cena určená ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobou podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu podle , nebo zda bude požadovat vydání nemovitosti; pokud bude trvat na vydání nemovitosti, oprávněná osoby nahradí povinné osobě rozdíl mezi cenami uváděnými v předchozí větě citovaného ustanovení; obě ceny se stanoví podle cenových předpisů ke dni účinnosti tohoto zákona.

Ustanovení tedy blíže nespecifikuje, kdy a jakým způsobem má být náhrada podle tohoto ustanovení poskytnuta. Lze mít proto za to, že uvedený závazek se v tomto smyslu řídí ustanoveními o závazcích (k tomuto závěru dospěl už např. Vrchní soud v Praze ve svém nepublikovaném rozsudku o dovolání pod sp. zn. ).

Na ustanovení poukazovala v daném případě dohoda o vydání věci, uzavřená dne 1. 12. 1992 mezi Bytovým podnikem města H., státním podnikem, a J. Š. z H., Hršelova 821, o vydání domu čp. 161 a domu čp. 359 s pozemky parc. č. 467, parc. č. 764, parc. č. 765, parc. č. 166/5, a parc. č. 766/12 v katastrálním území P. (obec H.), registrovaná bývalým Státním notářstvím v H. rozhodnutím z 8. 12. 1992, sp. zn. . V této dohodě bylo v článku IV. uvedeno „vydávané nemovitosti byly podstatně zhodnoceny ve smyslu ustanovení provedenými rekonstrukcemi, spojenými s tím, že na druhé straně došlo k likvidaci staveb jiných na jejich úkor, a jsou vydávány jako areál s tím, že se příjemci zavazují uhradit rozdíl cen vydávaných nemovitostí, stanovený soudním znalcem ke dni převodu nemovitostí na stát a ke dni vydání nemovitostí touto dohodou, a to do 60 dnů ode dne schválení předloženého znaleckého ocenění, a to s ohledem na souhlas s přibráním znalce, bezvýhradně“.

Na tuto dohodu o vydání nemovitostí pak navazovala dohoda o zaplacení dluhu, neoznačená datem, ale označená jako dohoda o zaplacení dluhu podle , podepsaná J. Š., Ing. A. Š. (s razítkem R., H.) a Ing. P. Z. (s razítkem Bytový podnik Města H. ředitel podniku). Ze znění této dohody lze uvést: a) z článku I. : „ … rozdíl mezi cenou vydávaných nemovitostí (Bytovým podnikem města H. J. Š.) a restitučním nárokem činí 1.727.134,60 Kč; paní J. Š. tento dluh co do důvodu a výše uznává“. b) z článku II: Uvedený dluh paní J. Š. podle ustanovení převzala firma Ing. A. Š. – R., H., Kydlinovská 161, a Bytový podnik města H. k tomuto převzetí dluhu dává podpisem této smlouvy svůj souhlas: c) z článku III.: „Firma Ing. A. Š. – R. se zavazuje dlužnou částku uhradit takto :  Do 30. 6. 1995 zaplatí na účet věřitele částku 918.880,80 Kč a zbývající část dluhu ve výši 808.253,80 Kč zaplatí dlužník bezprostředně potom, co Ministerstvo financí ČR vyrovná pohledávku, kterou má dlužník ke státu z uplatněného a uznaného restitučního nároku, nejpozději však do 31. 12. 1997“.

V ustanovení (na které poukazuje citovaná dohoda „o zaplacení dluhu“) je v odstavci 1 stanoveno, že „dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový; v odstavci 2 je stanoveno, že nahrazuje-li se závazek zřízený písemnou formou, musí být dohoda o zřízení nového závazku uzavřena písemně; totéž platí, je-li nahrazován promlčený závazek.

V ustanovení , na který odvolací soud rovněž v odůvodnění svého rozsudku v daném případě poukazoval, je v odstavci 1 stanoveno, že kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku nebo tomu, kdo dluh převzal; smlouva o převzetí dluhu vyžaduje, aby byla uzavřena písemnost formou ( ); námitky, které má vůči věřiteli původní dlužník, může uplatnit osoba, která dluh převzala.

V (na který odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku rovněž poukazoval) je stanoveno, že byl-li dosavadní závazek písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku.

Podle názoru dovolacího soudu odvolací soud v daném případě sice jím uváděná ustanovení a měl na zřeteli při posuzování této právní věci, ale při jejich aplikaci si tato ustanovení nesprávně vyložil.

Jak již bylo uvedeno, dovolací soud vychází z právního názoru, že závazek o náhradě podle ustanovení se může řídit ustanoveními o závazcích, ale, jak již bylo rovněž uvedeno, v otázkách „kdy a jakým způsobem má být náhrada podle ustanovení poskytnuta“. Závazek k náhradě podle tohoto ustanovení je závazkem opírajícím se výlučně o speciální právní úpravu obsaženou v zákoně o soudních rehabilitacích, tedy v právním předpise restituční povahy. Tento závazek, založený speciální (nikoli obecnou) právní úpravou, nelze podle obecného předpisu nahradit novým závazkem, opírajícím se o ustanovení obecné právní úpravy. Nelze se proto ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že se žalobce v tomto soudním řízení domáhá přiznání pohledávky, která mu vznikla nikoli ze zákona podle ustanovení , ale pohledávky, která mu vznikla z dohody o narovnání podle (viz str. 5 rozsudku odvolacího soudu z 25. 6. 2007, sp. zn. Krajského soudu v Hradci Králové).

Dospěl proto dovolací soud k závěru, že citovaný rozsudek odvolacího soudu řešil právní otázku aplikace a výkladu ustanovení v rozporu s tímto hmotněprávním ustanovením, tedy v rozporu s hmotným právem. Byla tedy u dovolání dovolatele přípustnost dovolání dána podle ustanovení a odst. 3 .

Při posuzování důvodnosti tohoto přípustného dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z toho, jaké dovolací důvody uplatňoval ve svém dovolání dovolatel, který poukazoval na ustanovení a b) a odst. 3 .

Z okolností již uvedených a vysvětlených bylo nutno přisvědčit tomu, že je dovoláním dovolatele opodstatněně uplatněn dovolací důvod podle ustanovení , že totiž rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, spočívá na nesprávném právním posouzení věci v důsledku aplikace a výkladu ustanovení , kterou nemohl dovolací soud shledat bez rozporu s tímto hmotněprávním ustanovením.

Dovolací soud však neshledal opodstatněným dovolací důvod podle ustanovení ; tento dovolací důvod tu nebyl shledán dovolacím soudem, který při výkladu pojmu „vadu řízení“ vycházel z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem. Zejména v rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že za vadu řízení je třeba považovat postup soudu již v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování a byli-li postup soudu v řízení nesprávný, a to především v tom smyslu, že tento nesprávný postup v řízení vedl k odnětí možnosti účastníků řízení jednat před soudem (např. v případě nesprávného předvolání účastníka řízení k jednání před soudem). Takový postup v řízení před soudy obou stupňů nebyl dovolacím soudem shledán.

Dovolací důvod podle ustanovení v daném případě nepřicházel v úvahu, protože dovolání dovolatele nebylo přípustné podle ustanovení nebo b) , nýbrž podle ustanovení .

Ohledně dovolání dovolatele přípustného v tomto případě podle ustanovení a odst. 3 a důvodného podle ustanovení přikročil dovolací soud podle ustanovení ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jež nebylo možné pokládat za správné. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle ustanovení věta druhá, i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (viz – 243d a ). Soud prvního stupně bude vycházet ze shora vyloženého právního názoru dovolacího soudu ohledně výkladu ustanovení ve vztahu k ustanovení a v dalším průběhu řízení na základě odpovídajícího potřebného doplnění dokazování posoudí, zda „dohoda o zaplacení dluhu“, uzavřená zatím blíže neurčeného dne v roce 1994 (podepsaná ředitelem žalujícího podniku, žalovaným i J. Š., jako oprávněnou osobou podle ) je platným právním úkonem, jehož předmětem mohl být jen způsob a datum poskytnutí náhrady podle ustanovení , a posléze posoudí, zda tu v daném případě došlo nebo nedošlo k promlčení závazku podle ustanovení podle dohody o vydání nemovitostí z 1. 12. 1992 (registrované bývalým Státním notářstvím v H. rozhodnutím ze dne 8. 12. 1992, sp. zn. ), a to vzhledem k námitce promlčení uplatněné žalovaným již podáním z 1. 2. 1999 (založeným, na č. l. 22-24 spisu soudu prvního stupně).

V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o nákladech řízení včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího (srov. , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 30. ledna 2008

JUDr. Josef  R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu