Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
11 C 312/2021-22
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 36 052 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 26. 8. 2021 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 16 052 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 052 Kč od 1. 4. 2021 do 25. 8. 2021 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 052 Kč od 26. 8. 2021 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 318,48 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 360 Kč na účet číslo variabilní symbol, do tří dnů od právní moci rozsudku
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 20 000 Kč od 26. 8. 2021 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 16 052 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 36 052 Kč od 1. 4. 2021 do 25. 8. 2021 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 16 052 Kč od 26. 8. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 318,48 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 360 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do tří dnů od právní moci rozsudku
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 36 052 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení v zákonné výši 8,25 % ročně z částky 36 052 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, když žalovanou částku měl žalovaný dlužit na základě smlouvy o revolvingovém úvěru číslo uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 3. 12. 2020 distančně prostřednictvím elektronických prostředků, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč, a to bankovním převodem na účet č. bankovní účet. Žalovaný se pak zavázal dle smlouvy jednak hradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny, tj. celkem ve výši 4 000 Kč, když si strany současně dohodly, že tento poplatek se ke konci každého kalendářního měsíce stane součástí jistiny dluhu žalovaného, a jednak do konce každého kalendářního měsíce uhradit minimální splátku úvěru ve výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však 300 Kč, přičemž aktuální výše dluhu, výše minimální splátky a datum její splatnosti budou vyplývat z měsíčního výpisu z úvěru, který se zavázala žalobkyně žalovanému zasílat s předstihem před datem splatnosti. Dále se žalovaný zavázal zaplatit za takto poskytnuté peněžní prostředky úrok ve výši 20 % měsíčně, a to za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, přičemž v případě, že se stane celý dluh splatný podle čl. 6 smlouvy, je žalovaný povinen zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 8 % ročně namísto sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně. Úrok se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny. Jeho celková výše tvořená součtem jednotlivých částek úroků účtovaných měsíčně dle výpisu k revolvingovému účtu činí 11 689 Kč. Stejně tak se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni pro případ prodlení se splácením dluhu či jeho části náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Součástí dlužné částky jsou účelně vynaložené náklady ve výši 363 Kč. Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho a dle bodu 6.5 smlouvy se dostal od 1. 4. 2021 do prodlení se splácením dluhu či jeho části po dobu delší než dva měsíce, pročež se podle tohoto smluvního ujednání stal splatným celý dluh žalovaného ve výši 36 052 Kč. Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že posuzovala úvěruschopnost žalovaného zejména nahlédnutím do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány, a to volně přístupných i placených, tedy do obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku, insolvenčního rejstříku, administrativního registru ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí, katastru nemovitostí, kdy žalobkyně u žalovaného nenašla žádný negativní záznam. Dále úvěruschopnost žalovaného posuzovala dle údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, konkrétně vycházela z hrubého příjmu ve výši 20 000 Kč, čistého příjmu ve výši 17 000 Kč, nákladů na obživu ve výši 1 Kč, nákladů na bydlení ve výši 0 Kč a ostatních nákladů žalovaného ve výši 0 Kč. Žalovaným deklarovaný příjem není vyšší než průměrná hrubá měsíční mzda (v 1. až 3. čtvrtletí roku 2020 34 611 Kč) či medián mezd (v 1. až 3. čtvrtletí roku 2020 31 183 Kč) a nijak tedy nevybočuje z pravděpodobné výše příjmu osoby v produktivním věku. Výši příjmů si dále žalobkyně ověřila z výplatní pásky žalovaného, kde je patrná čistá mzda ve výši 21 107 Kč a 20 337 Kč. Vzhledem k tomu, že skutečné výdaje žalovaného lze ověřit jen obtížně, ověřovala je žalobkyně s využitím průměrných (referenčních) nákladů průměrného klienta, kdy tento postup potvrzuje i odborná literatura. Z údajů uvedených na stránkách ČSÚ vyplývá, že průměrná měsíční výše výdajů na člena průměrné české domácnosti činí 10 500 Kč. Jelikož žalovaný jako výši svých nákladů uváděl částku 1 Kč, počítala žalobkyně právě s částkou 10 500 Kč, k této byly následně připočítány náklady na úhradu pravidelné splátky ve výši 1 200 Kč. Žalobkyně úvěruschopnost žalovaného prověřila tak, že odečetla výši žalovaným deklarovaných výdajů upravených podle reálných odhadovaných nákladů, a to včetně nákladů na spotřebitelský úvěr (15 300 Kč) od výše žalovaný deklarovaných a doložených příjmů (20 700 Kč), z čehož žalobkyně zjistila, že po odečtení měsíčních nákladů i po uhrazení minimální splátky úvěru žalovanému zůstane k dispozici alespoň dalších 5 400 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 15. 10. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 1. 11. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud ve věci provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to listinou označenou jako smlouva o revolvingovém úvěru číslo datovaná 3. 12. 2020, občanským průkazem žalovaného číslo výpisem žalobkyně z obchodního rejstříku ze dne 17. 5. 2017, výpisem k revolvingovém úvěru číslo číslo číslo číslo číslo číslo číslo výpisem z účtu žalobkyně č. bankovní účet vedený u právnická osoba za období prosinec 2020, printscreenem údajů žalovaného zaznamenaných při podání žádosti o úvěr ze dne 3. 12. 2020, výplatním lístkem žalovaného ze měsíc číslo 2020, předžalobní výzvou ze dne 22. 7. 2021 a podacím archem České pošty ze dne 22. 7. 2021. Po provedeném dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že účastníci měli uzavřít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru číslo na základě které žalobkyně poskytla formou bankovního převodu učiněného v průběhu měsíce prosince 2020 žalovanému na jeho bankovní účet č. bankovní účet souhrnnou částku 20 000 Kč a žalovaný se měl zavázat poskytnuté peněžní prostředky vrátit formou pravidelných měsíčních splátek v minimální výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce (nejméně však ve výši 300 Kč) a zaplatit takovým způsobem jak jistinu úvěru, tak poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny (tj. 4 000 Kč) a dohodnuté úroky ve výši 20 % měsíčně (které žalobkyně vyúčtovala na částku 11 689 Kč), přičemž všechna uvedená plnění přirůstala dle dohody stran ke konci každého kalendářního měsíce k jistině. Žalovaný však své povinnosti řádně neplnil, když neuhradil ani první předepsanou splátku, pročež ho žalobkyně v souladu s bodem 6.6. smlouvy vyúčtovala i náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 363 Kč, která se rovněž měla stát součástí jistiny. Žalovaný však ani poté ničeho na svůj dluh neuhradil, pročež v souladu s bodem 6.5. smlouvy mělo dojít ke dni 31. 3. 2021 k zesplatnění celého dluhu, kdy ke dni 1. 4. 2021 měl dluh žalovaného měl činit 36 052 Kč. Při sjednávání úvěrové smlouvy žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet úvěr údaji uvedenými samotným žalovaným, jež žalobkyně zaznamenala při podání žádosti o úvěr a z nichž plynulo, že má hrubý příjem ve výši 20 000 Kč, čistý příjem ve výši 17 000 Kč, náklady na obživu ve výši 1 Kč, náklady na bydlení ve výši 0 Kč a ostatní náklady ve výši 0 Kč; současně pak žalovaný uvedl, že žije sám v podnájmu a nemá žádnou vyživovací povinnost, přičemž žalobkyni byl předložen výplatní lístek žalovaného za měsíc číslo 2020, z něhož plyne, že v září 2020 činila čistá mzda žalovaného částku 21 107 Kč a v říjnu 2020 částku 20 337 Kč. Žádné jiné poklady žalobkyni předloženy nebyly. příjmení žalovaného si žalobkyně dále dle svých neprokázaných tvrzení ověřovala nahlédnutím do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány, a to volně přístupných i placených, tedy do obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku, insolvenčního rejstříku, administrativního registru ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí, katastru nemovitostí, kdy žalobkyně u žalovaného nenašla žádný negativní záznam. Z výpisů k revolvingovému úvěru za období leden až červenec 2021 bylo zjištěno, že žalovaný ničeho neuhradil. Výzva k úhradě dlužné částky označená jako předžalobní upomínka byla vyhotovena dne a odeslána žalovanému dne 22. 7. 2021.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí; dle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru pak poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
9. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
10. Dle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
13. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
14. Podle § 1968 věty první o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
15. Podle § 1970 o. z. Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
16. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 uvedeného zákona tak má poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, přičemž poskytovatel má navíc poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele výše uvedeným způsobem vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Nesplnění této povinnosti má za následek neplatnost úvěrové smlouvy (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Tuto neplatnost je přitom přes možný gramatický výklad § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nutno podle jeho smyslu a účelu chápat jako neplatnost absolutní, k níž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Jak totiž vyslovil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho (§ 75)) stanoví, že (poskytovatel a zprostředkovatel) je povinen (provozovat svou činnost) s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem (§ 86 odst. 1) zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že (nezbytnými, spolehlivými, přiměřenými a) dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98 - 109, ISBN číslo).“ Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“. V těchto souvislostech je pak nutno poukázat i na nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, ve kterém Ústavní soud uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit a dospěl k závěru, že obecné soudy by měly vést poskytovatele úvěrů k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit.
17. Následkem nesplnění povinnosti poskytovatele před uzavřením smlouvy s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na výše uvedené neplatnost absolutní, když porušení řešené povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně, zejména pro výše zmíněné možné širší dopady nesplnění předmětné povinnosti, zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. § 588 o. z.).
18. V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z údajů poskytnutých samotným žalovaným, přičemž jako podklad pro ověření těchto údajů měla k dispozici pouze výplatní lístky žalovaného za měsíce číslo 2020, který byl i jen pro ověření příjmů žalovaného zcela nedostatečný a navíc byly údaje v něm uvedené (hrubá mzda žalovaného za měsíc září 2020 25 798 Kč, čistá mzda 21 107 Kč a za měsíc říjen 2020 hrubá mzda 20 681 Kč a čist mzda 20 337 Kč) v rozporu s údaji zaznamenanými žalobkyní při podání žádosti žalovaného o úvěr (hrubý příjem žalovaného 20 000 Kč, čistý příjem 17 000 Kč). Dále žalobkyně vycházela při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr z informací získaných nahlížením do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány, a to volně přístupných i placených, konkrétně do obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku, insolvenčního rejstříku, administrativního registru ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí a katastru nemovitostí, vždy údajně bez negativního záznamu, což však v řízení nebylo prokázáno, když žalobkyně nepředložila žádný výpis ani z jedné uvedené evidence; i kdyby nicméně žalobkyně takové výpisy předložila, nebyly by s ohledem na výše uvedené judikatorní závěry pro učinění závěru o splnění povinnosti žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného nijak významné. Vzhledem k tomu, že v daném případě nebyly žalobkyní zjištěny ani reálné příjmy žalovaného, a ani jeho výdaje, když žalobkyně vycházela z„ průměrné měsíční výše výdajů na člena průměrné české domácnosti“ uveřejněné na internetových stránkách ČSÚ, tedy velmi obecného údaje, navíc uveřejněného ke dni 22. 11. 2017 (srov. datum uzavření úvěrové smlouvy 3. 12. 2020), který tak byl neaktuální a bezpochyby nezpůsobilý prověřit výdaje žalovaného. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně porušila povinnost posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného, když pouhé doplnění čísel do formulářové žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti neprovedla řádně, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které by měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost žalovaného zkoumána a dána byla. Důsledkem tohoto postupu žalobkyně a nesplnění její zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy.
19. Z absolutně neplatné smlouvy o zápůjčce nevznikla jejich účastnicím žádná práva a povinnosti a obě si tak byly povinny vrátit vše, co co si na jejím základě vzájemně plnily (§ 2993 o. z.). Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému poskytla celkem částku 20 000 Kč, když v řízení nebylo nijak zpochybňováno, že peněžní prostředky byly skutečně převedeny na bankovní účet žalovaného. Žalovaný nevrátil žalobkyni ničeho, z čehož je zřejmé, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 20 000 Kč, tedy částka, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Vzhledem k uvedenému soud proto žalobě v části týkající se zaplacení částky 20 000 Kč vyhověl, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, neboť pro absolutní neplatnost smlouvy nebyl žalovaný dalšími závazky z předmětné smlouvy vázán. K vrácení částky byl přitom žalovaný prokazatelně vyzván v rámci předžalobní výzvy ze dne 22. 7. 2021, dle níž měl žalovaný uhradit svůj dluh nejpozději do 25. 8. 2021. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 22. 7. 2021 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019-109), tj. 27. 7. 2021, přičemž soud vyhodnotil, že lhůta pro splnění dluhu do 25. 8. 2021 je více než přiměřená a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději právě dne 25. 8. 2021. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se do prodlení s vrácením částky 20 000 Kč dne 26. 8. 2021 a dle § 1970 o. z. má žalobkyně právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení mající oporu v nařízení vlády č. 315/2013 Sb. (výrok I.). Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta (výrok II.).
20. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
21. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, kdy celkový předmět řízení tvořil částku 38 912,20 Kč a zjistil, že v projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 20 922,19 Kč spolu s příslušenstvím (20 000 Kč jistina + 922,19 Kč úrok z prodlení), jež představuje 54 % z celkového předmětu řízení, zatímco částka, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 17 990,01 Kč (16 052 Kč + 1 938,01 Kč), což představuje 46 % z původního předmětu řízení. Na základě zásady úspěchu ve věci soud zjistil, že větší úspěch ve věci měla žalobkyně, které tak náleží právo na úhradu části nákladů řízení ve výši 8 %.
22. S ohledem na výše uvedené soud přiznal procesně úspěšnější žalobkyni náhradu nákladů řízení, kdy sazba odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (dále jen„ advokátní tarif“) částku 500 Kč (za tři úkony právní služby – za přípravu a převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy a za sepis žaloby). Za tyto tři úkony jí náleží odměna ve výši 1 500 Kč. Dále byla žalobkyni přiznána náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu (3 x 100 Kč) a 21 % DPH z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. Celkové náklady řízení před soudem prvého stupně včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 360 Kč + 1 443 Kč by činily 3 981 Kč při plném procesním úspěchu. Jelikož měla žalobkyně úspěch ve výši toliko 8 %, náleží jí právo na úhradu nákladů řízení ve výši 318,48 Kč. Za úkon právní služby ze dne 13. 10. 2021 soud žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což v tomto případě neshledal, když žalobkyně svým podáním toliko doplnila chybějící skutková tvrzení, která měla být uvedena již v žalobě.
23. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 36 052 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 1 443 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. b), tj. 5 % ze žalované částky, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 360 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.