Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2798/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského  a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce U. K. v P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému České republice – Ú. p. z. s. v. v. m., za účasti vedlejších účastníků na straně žalované: 1) V. J., 2) M. S., 3) H. V., 4) V. K., 5) D. E., 6) V. K., 7) J. K., 8) L. E., 9) M. E., 10) J. E., 11) J. E., 12) J. V., vedlejší účastníci 1) - 9), 12) zastoupeni advokátem, vedlejší účastník 11) zastoupen advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. ,  o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, č. j. -136, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4.10.2005, č. j. -107, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem 17/36 pozemků par. č. 515/41, 515/106, oba zaspány na LV č. 389 pro kú P. – S. u Katastrálního úřadu P. Žalobce byl zavázán zaplatit vedlejším účastníkům 1)- 9) na nákladech odvolacího řízení částku 16.838,50 Kč a vedlejšímu účastníku 11) částku 5.075,- Kč z téhož titulu; žalovaný ani zbylý vedlejší účastník 10) neměli právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud posoudil po právní stránce věc tak, že označil rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 29.1.1999, kterým byly dva předmětné pozemky převedeny žalobci, za neplatné. Rozhodnutí bylo učiněno podle , o vysokých školách, ale dostalo se do rozporu s ustanovením , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě). Posledně zmíněné ustanovení je totiž ustanovením blokační povahy; rozhodnutí ministerstva bylo učiněno v době, v níž byl uplatněn zbylým restituentem J. V. nárok k ideální 1/12 předmětných pozemků, přičemž o tomto nároku pozitivně rozhodl Pozemkový úřad Magistrátu hlavního města Prahy až dne 4. 4. 2002. (Ostatním restituentům, tj. zbylým vedlejším účastníkům na straně žalované, byly již celkem 4/9 pozemků před tím vydány; potencionálním vlastnictvím žalobce tedy zůstalo 5/9, do čehož však vstoupil zbylý restituent).

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku a dovolací důvody spatřoval jednak ve vadě s následkem nesprávného rozhodnutí ve věci a kromě toho i v nesprávném právním posouzení věci. Kromě rekapitulace průběhu řízení před nižšími instancemi uvedl dovolatel, že zásadní právní otázky spatřuje v tom, zda ustanovení zákona o půdě může dopadat na přechod vlastnického práva k nemovitostem, k němuž dochází na základě později přijatého zákona (zřejmě tedy , o vysokých školách); dále spatřoval žalobce jako zásadní právní otázku možnost neplatnosti rozhodnutí státního orgánu jakožto aktu aplikace práva podle o. z. V závěru dovolání se žalobce vrátil k formulaci právní otázky a položil ji tak, zda lze dospět k závěru o neplatnosti přechodu celého ideálního spoluvlastnického podílu k nemovitostem ze státu na veřejnou vysokou školu v situaci, kdy restitučním nárokem byla dotčena pouze část takového podílu, nepochybně oddělitelná od zbytku (1/12). Žalobce žádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Z ostatních účastníků se k věci vyjádřil žalovaný. Ten považoval právní posouzení odvolací instance za správné a navrhl, aby Nejvyšší soud žalobcovu dovolání nevyhověl.

Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal své dovolání v otevřené lhůtě ( , ). Vzhledem k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolací instancí mohlo být dovolání přípustné jen podle , odst. 3 , tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, dále konkretizovaný. Pokud jde o dovolací důvody, jejichž přezkum by připadal v úvahu při kladné odpovědi na otázku přípustnost dovolání, mělo jít o důvody podle ,b/

Nejvyšší soud předesílá, že podle své konstantní judikatury nepřezkoumává v případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ta dovolací tvrzení, která odpovídají dovolacímu důvodu podle (vady řízení s následkem nesprávného rozhodnutí). V intencích limitovaného dovolacího přezkumu při tomto druhu přípustnosti dovolání se totiž přezkoumává pouze právní (v zásadě hmotněprávní) otázka položená odvolatelem, nikoli však průběh řízení, jehož vady byly případně v rovině tvrzení (nikoli právní otázky) odvolatelem vytknuty ( viz. usnesení sp. zn. , publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004 a další). Dovolací soud tedy tím spíše učinil předmětem svého přezkumu jen ty právní otázky, které mu položil dovolatel.

Vytkl-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě a zpochybnil též případné použití §  39 o. z. o neplatnosti právních úkonů, pak tato výtka není oprávněná. Nutno vzít v úvahu, že restituent Jaroslav Vondrášek uplatnil restituční nárok, jak vyplývá z provedených důkazů, nejpozději dne 18.7.1996. Tento nárok byl uplatněn jak vůči Univerzitě Karlově, tak i vůči Magistrátu hlavního města Prahy. Poněvadž byly pozemky již dne 12. 10. 1994 předány městem U. K. k realizaci práva hospodaření, věděly všechny dotčené subjekty až do 4.4.2002, kdy bylo o nároku restituenta rozhodnuto, že probíhá o tomto nároku restituční řízení. V té době tedy byl pro U. K., město a v neposlední řadě i stát relevantní § 5 odst. 3 zákona o půdě, podle něhož je povinná osoba s nemovitostmi až do jejich vydání povinna nakládat s péčí řádného hospodáře a nemůže je převést do vlastnictví jiného (též R 65/99 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek). K rozhodnutí, kterým byly ze strany Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy dne 29.1.1999 přiděleny předmětné nemovitosti žalobci, tedy nemělo dojít. Nehledě na povinnost nynějšího žalobce informovat ministerstvo o restitučním nároku, je tu nutno presumovat vědomost státu o existenci tohoto nároku, a to tím spíše, že právě stát je garantem restitucí a vydává příslušné restituční normy. Samotná neplatnost ministerského rozhodnutí, jak ji správně dovodil odvolací soud, byla tímto soudem opřena právě a jen o porušení tzv. blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, a nebylo třeba se nijak dále opírat o obecné ustanovení o. z., byl-li k dispozici lex specialis.

Ve druhé z položených právních otázek namítal žalobce, že by rozhodnutí ministerstva mohlo být posuzováno tak, že – vzhledem k pouze 1/12 zbylého restitučního nároku – by zůstalo z podstatné části platným. Bez ohledu na rozsah (díl) restitučního nároku je tu však třeba zdůraznit, že v případě rozhodnutí ministerstva jde o právní akt státního orgánu. Tento právní akt je upraven ustanovení a bez ohledu na povinnost či možnost ministerstva učinit takové rozhodnutí ( o tom podrobněji viz. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) musí podle zákona toto rozhodnutí obsahovat mj. závazky k majetku, který je převáděn („přechází“) do vlastnictví vysoké školy. Náležitostí předmětného rozhodnutí tedy bylo, aby v něm byl uveden i restituční nárok jako závazek k majetku; jestliže by ministerstvo sledovalo tyto náležitosti a respektovalo by je, dospělo by ke zjištění, že jeho rozhodnutí je blokované uplatněním restitučního nároku. Pro nedostatek zásadní a podstatné náležitosti rozhodnutí, spojené s výše zmíněnou blokací, tedy nemůže rozhodnutí ministerstva po stránce právní relevance obstát. I když by zajisté mohlo být praktické považovat toto rozhodnutí za platné alespoň z části, není soud, a to ani soud dovolací, k takové interpretaci oprávněn. Jde totiž o rozhodnutí státního orgánu, nikoli o soukromoprávní akt. Takové rozhodnutí, které by v případě jeho věcné správnosti soud respektoval, může být buď platné vcelku, nebo vůbec ne. Oproti soukromoprávním smluvním a jiným úkonům ( podrobněji viz. o. z.) lze právní akt ministerstva posuzovat nikoli však „opravovat“ či snad rozdělovat co do jednotlivých spoluvlastnických podílů, které mají nabýt účinnost nebo nikoli.

Jak se podává z předchozího, odvolací soud posoudil právní otázky pro věc určující v souladu s hmotným právem. Ve věci nelze hovořit ani o judikatorním přesahu napadeného rozsudku, neboť předmětem právního posouzení zde byly právní otázky spojené se zcela konkrétním a jedinečným skutkovým základem (absentovaly tedy důvody ke zobecnění). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o s. ř. pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí tedy nebyla dána.

Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání podle věty první a odmítl.

Strana žalovaná byla v řízení úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 30. ledna 2008

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.

předseda senátu