Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3077/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 1999, č. j. -24, odmítl podle ustanovení jako opožděné odvolání žalobkyně podané proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5  ze dne 29. 10. 1998, č. j. -19, jímž bylo podle ustanovení zastaveno řízení o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ve zkušební době a o náhradu mzdy a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že zásilka, obsahující usnesení soudu prvního stupně soudu, byla žalobkyni doručena dne 30. 11. 1998 „uložením na poště“ ( ), že následujícím dnem počala běžet patnáctidenní lhůta k podání odvolání a že posledním dnem této lhůty byl tak den označený datem 15. 12. 1998. Vzhledem k  tomu, že lhůta k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně uplynula dnem 15. 12. 1998 a že žalobkyně podala odvolání „v podatelně soudu prvního stupně“ až dne 18. 12. 1998, muselo být její odvolání jako opožděné odmítnuto [ ].

Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „určeným postupem soudu, který je patrný z usnesení, byť se opírá o zákon, byla jako osoba invalidní výrazně zkrácena ve svých právech“, že jí „byla zcela odňata možnost jednat před soudem nebo jednat prostřednictvím zvoleného zástupce“, že „z hlediska doručení se usnesení soudu opírá o zcela nesprávné podklady o doručení, které vznikly chybou“, a nesouhlasí s tím, že „věc byla zcela formálně   odmítnuta   pro nedoplnění žaloby a dále pro opožděné doručení“. Dovozuje, že tím došlo k porušení jejích práv a právem chráněných zájmů a že „v dané věci je předpojatost“, a to „s ohledem na to, že právo přikazuje věci invalidních občanů řešit úměrně jejich právní ochraně dané zákonnými normami správního práva“, přičemž soud k této věci vůbec nepřihlédl, když „neprovedl ani jediné ústní jednání, podaný původní návrh ani nezaslal odpůrci, nepřipustil doplnění žaloby při ústním jednání, nezvolil v případě nemoci zastupování, což   by   bylo   účelné,   zvlášť    jedná-li    se   o   věc    profesionální   kolegyně i o pracovněprávní věc invalidy“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu po provedeném dokazování zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.

V průběhu dovolacího řízení - jak vyplývá z obsahu spisu - byl na majetek žalovaného   prohlášen usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne  27. 5. 1999, č. j. -37, s účinky od 27. 5. 1999 konkurs a správcem konkursní podstaty byl ustaven advokát JUDr. M. L. Řízení proto bylo přerušeno podle ustanovení , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, do 31. 3. 2007, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2007, č.j. -399, jímž byl konkurs na majetek žalovaného zrušen po splnění rozvrhového usnesení ( věta druhá, stejného zákona).

Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně směřuje proti usnesení odvolacího soudu vydanému   v   době   do   31. 12. 2000   (dne 23. 4. 1999), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „“).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou,  zda usnesení odvolacího soudu trpí vadou uvedenou v ustanovení , jak – podle obsahu dovolání (srov. ) - tvrdí dovolatelka.

Podle ustanovení je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Odnětím možnosti jednat před soudem se ve smyslu citovaného ustanovení rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu dává (např. právo účastnit se jednání, činit přednesy, navrhovat důkazy apod.).

Rozhodnutí soudu (ve věci samé nebo o otázkách, týkajících se přípustnosti řízení) vyjadřuje   závěry, k nimž soud dospěl zhodnocením skutečností, které vyšly najevo za řízení (v „průběhu řízení“). Postupem soudu v průběhu řízení je tedy činnost soudu, která vydání soudního rozhodnutí předchází, a nikoliv vlastní rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit. O vadu ve smyslu ustanovení jde tedy jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu   projevil  v  průběhu   řízení  a   nikoliv   při    rozhodování.   Pro   tento    závěr svědčí i systematický argument (tzv. argumentum a rubrica), neboť sám užívá termínu   „průběh   řízení“   pro   řízení   v   prvním   stupni k označení Hlavy první Části třetí a v užším významu  v záhlaví (rubrice) k ustanovením až , zatímco soudní rozhodnutí jsou upravena až v Hlavě čtvrté Části třetí ; obdobně se řízení o odvolání (Hlava   první Část čtvrtá ) člení na „řízení u odvolacího soudu“ (rubrika k ustanovením až 217 , postihující - mimo jiné též přes odkaz v ustanovení - průběh odvolacího řízení) a na „rozhodnutí o odvolání“ (rubrika k ustanovením až ) [srovnej např. usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27  ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998].

V návaznosti na změnu v textu ustanovení provedenou , kterým se mění a doplňuje , , ve znění pozdějších předpisů, a zákon České národní rady č. , o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů [poté ustanovení ], rozšířila tato novela přípustnost dovolání na ta rozhodnutí odvolacího soudu, v jejichž důsledku řízení před odvolacím soudem končí bez meritorního projednání odvolání [srov. až f) ]. Kdyby mělo usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání způsobovat - jak uvádí dovolatelka - též vadu podle ustanovení (která sama o sobě zakládá přípustnost a současně důvodnost dovolání), bylo by ustanovení  obsoletním   (srov. např. závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. , uveřejněném pod č. 36 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).

Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání žalobkyně podle ustanovení jako opožděné odmítnuto, tedy nelze chápat jako nesprávný postup soudu,   jímž   by mohla být účastníku odňata možnost jednat před soudem [ ].

Po zjištění, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení , Nejvyšší soud České republiky  přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení a po dokazování k prokázání důvodu dovolání ( ) dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Postup soudu v občanském soudním řízení (včetně řízení odvolacího) je upraven tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků ( ) a aby ochrana práv byla rychlá a účinná ( ). Součástí práva na soudní ochranu ( ) je právo podat  za  stanovených   podmínek   proti   rozhodnutí   soudu prvního stupně odvolání a požadovat, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal. Aniž by zkoumal věcnou stránku napadeného rozhodnutí, je odvolací soud povinen odvolání odmítnout v případech, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení až c)

V projednávané věci odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně, když dospěl k závěru, že usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 1998, č.j. -19, bylo žalobkyni doručeno „uložením na poště“ dne 30. 11. 1998 (náhradním způsobem ve smyslu ustanovení ) a že žalobkyně podala odvolání „v podatelně soudu prvního stupně“ až dne 18. 12. 1998, ačkoliv lhůta k podání odvolání podle ustanovení (15 dnů) uplynula již dnem 15. 12. 1998.

Odvolání proti rozhodnutí soudu je podáno včas, bylo-li podáno do 15 dnů od jeho doručení (srov. větu první ).

Z   obsahu   spisu   vyplývá,  že   usnesení   Obvodního   soudu pro Prahu 5  ze dne 29. 10. 1998, č.j. -19, bylo doručováno žalobkyni prostřednictvím pošty podle ustanovení (tzv. prosté doručení).

Podle ustanovení adresátu lze doručit písemnost v bytě, v sídle (místě podnikání), na pracovišti nebo kdekoli bude zastižen.

Podle ustanovení nebyl-li adresát zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručí se jiné dospělé osobě bydlící v témže bytě nebo v témže domě anebo zaměstnané na témže pracovišti, je-li ochotna obstarat odevzdání písemnosti. Není-li možno ani takto doručit, uloží se písemnost na poště nebo u orgánu obce a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Písemnost se považuje za doručenou dnem, kdy byla uložena, i když se adresát o uložení nedozvěděl.

Místo, den a způsob doručení prokazuje při doručování poštou zásadně doručenka, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Doručenka o doručení písemnosti soudu má povahu veřejnéy. Platí proto (srov. ), že doručenka potvrzuje pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno, není-li prokázán opak. Účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence (namítá, že stanovený postup doručování nebyl dodržen), je povinen o tom nabídnout soudu důkazy a tímto způsobem svá tvrzení prokázat (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne   25. 6. 1998 sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 18, roč. 1998, pod č. 127).

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že podle záznamů uvedených na doručence byla zásilka obsahující usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 1998, č.j. -19, doručována žalobkyni dne 30. 11. 1998 na adresu jejího bydliště (Praha 4, Semická č. 1/3290). Protože dne 30. 11. 1998 nebyla adresátka (žalobkyně) v místě doručování zastižena a písemnost nemohla být doručena ani jinému příjemci, byla uložena na poště, o čemž doručovatel téhož dne žalobkyni písemně vyrozuměl; žalobkyně si však písemnost na poště vyzvedla až dne 7. 12. 1998.

Žalobkyně  v  dovolání sice namítá, že „z hlediska doručení se usnesení soudu opírá o zcela nesprávné podklady o doručení, které vznikly chybou“,  nijak však nezpochybnila, že by se dne 30. 11. 1998 (kdy jí podle zjištění  z doručenky poštovní doručovatel zanechal oznámení, že písemnost byla uložena na poště) nezdržovala v místě doručení (ve svém bydlišti) nebo že by nebyl dodržen zákonem stanovený postup doručování této písemnosti. Na výzvu soudu do protokolu sepsaného u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 16. 2. 2000 uvedla, že si již nevzpomíná, „kde se vyskytovala 30. 11. 1998“, a nevysvětlila, proč (z jakého důvodu) se „z hlediska doručení  usnesení soudu opírá o zcela nesprávné podklady o doručení, které vznikly chybou“; uvedla pouze to, že se domnívá, že odvolání podala včas, a že „chybu spatřuje v tom, že její odvolání do usnesení soudu prvního stupně bylo podáno včas“.

Protože dovolatelka netvrdí žádné skutečnosti, jimiž by zpochybňovala správnost údajů  uvedených na doručence, a nenavrhla provedení žádných důkazů, dospěl dovolací soud k závěru, že v řízení neprokázala nepravdivost údaje uvedeného na doručence o dni doručení usnesení soudu prvního stupně. Za tohoto stavu věci dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že  usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 10. 1998, č.j. -19, bylo žalobkyni doručeno náhradním způsobem ve smyslu ustanovení dne 30. 11. 1998.

Navíc je třeba dodat, že v dovolacím řízení nelze provést důkaz k prokázání včasnosti odvolání, jestliže žalobkyně měla možnost navrhnout jeho provedení již v řízení odvolacím a této možnosti nevyužila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. , uveřejněné pod č. 54 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Tím, že žalobkyně v odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5  ze dne 29. 10. 1998, č.j. -19, ničeho nenamítala proti dni doručení tohoto usnesení soudu prvního stupně (dne 30. 11. 1998), ačkoliv tuto možnost měla (a nevyužila ji), znemožnila odvolacímu soudu učinit co do včasnosti odvolání jiný závěr.

Ani dalšími námitkami dovolatelky (zejména, že „věc byla zcela formálně odmítnuta pro nedoplnění žaloby“ a že soud „neprovedl ani jediné ústní jednání, podaný původní návrh ani nezaslal odpůrci, nepřipustil doplnění žaloby při ústním jednání, nezvolil v případě nemoci zastupování“) se dovolací soud zabývat nemohl. Předmětem přezkumu v dovolacím řízení může totiž být jen správnost rozhodnutí dovoláním napadeného. V posuzované věci je tímto  rozhodnutím   usnesení   Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 1999, č.j. -24, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 1998, č.j. -19. Odvolací soud se při rozhodování o tomto odvolání nezabýval věcnou správností napadeného usnesení soudu prvního stupně, ale zabýval  se  toliko   formálními předpoklady, při jejichž splnění může být o odvolání jednáno a napadené rozhodnutí přezkoumáno. Protože ale dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, nemohl se - z důvodů výše uvedených - zabývat věcnou správností usnesení soudu prvního stupně. Věcnou správností usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle ustanovení se nemůže zabývat ani dovolací soud, neboť mu přísluší toliko přezkoumat správnost závěru odvolacího soudu o tom, že byly splněny předpoklady pro odmítnutí odvolání ve smyslu ustanovení

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska důvodu, pro který bylo proti tomuto usnesení podáno dovolání, správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení , případně jinou vadou uvedenou v ustanovení , nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, odst. l a odst. l věty první , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému, který měl v dovolacím řízení plný úspěch a  který  by  měl   právo  na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. větu první ), žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. ledna 2008

JUDr. Mojmír Putna, v. r.

předseda senátu