Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4650/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců  JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce S. F., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r., zastoupené ministerstvem zemědělství se sídlem v P., za účasti vedlejších účastníků na straně žalobce A. Z., a I. Z., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne  22. 5. 2007, čj. -190, takto:

I.    Dovolání   s e  o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Okresní soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2006, čj. -151, zamítl návrh na určení, že žalobce je vlastníkem pozemků v žalobě blíže specifikovaných, a to z titulu jejich vydržení podle dříve platných právních předpisů. Okresní soud uznal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, neshledal však, že by držba pozemků se strany  právních předchůdců žalobce byla založena na dobré víře, že jim pozemky vlastnicky patří.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem, jenž je napaden dovoláním, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jejichž správnost nebyla napadána. Podle nich dovozoval žalobce své vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením uskutečněným jeho právními předchůdci; ti vycházeli z  písemné dohody s  předchozím vlastníkem pozemků, Báňskou a hutní společností, podle níž měly být pozemky směněny po splnění  stanovených podmínek, k čemuž později došlo. Odvolací soud vyslovil názor, že samotné splnění těchto podmínek  nemohlo vést k dobré víře právních předchůdců žalobce, že  pozemky získali do svého vlastnictví, když následně již neuzavřeli žádnou smlouvu o převodu vlastnictví, resp. uzavření takové smlouvy nebyla prokázáno, a navíc tehdejší právní úprava podle obecného zákoníku občanského vyžadovala zápis vlastnického práva do pozemkové knihy. Skutečnosti, že právní předchůdci žalobce předmětné pozemky fakticky užívali, nebo že byli jinými subjekty, včetně státních orgánů, považováni za vlastníky, nepřikládal při posouzení věci podstatný význam. Za správný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že pokud by i na straně právních předchůdců žalobce byla dána dobrá víra, že pozemky jim náleží, nebyla splněna vydržecí lhůta, protože v roce 1951 byli vyzváni státním notářem k  předložení  listin  ohledně svého vlastnického práva a sami jej zmocnili k jejich obstarání, což se nepodařilo, protože kupní smlouvu neměl nikdo z vyzvaných subjektů. Podle závěrů odvolacího soudu nemohlo proto dojít k vydržení vlastnického práva, protože držba právních předchůdců žalobců  nesplňovala požadavek stanovený zákonem, totiž dobrou víru držitelů, že pozemky jim vlastnicky náležejí.

Ve včasném dovolání  uplatňuje žalobce jeho přípustnost podle , tedy okolnost, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v posouzení dobré víry držitelů pozemků v období právní úpravy  platné za účinnosti středního , tj. zákona č. 141/1951 Sb., za situace, kdy držitelé byli  rozhodnutími  o přikázání pozemků do užívání, v nichž byli označováni za vlastníky, utvrzováni v tom, že jim svědčí vlastnické právo. Soud podle dovolatele aplikoval na věc nesprávné zákonné ustanovení platného , ač dobou rozhodnou pro posouzení vydržení je doba od roku 1938 a po dobu platnosti středního , kdy právní předchůdci žalobce hospodařili na předmětných pozemcích v přesvědčení, že jim svědčí řádný nabývací titul. Dobrá víra musí být hodnocena objektivně z toho hlediska, zda držitel  při normální opatrnosti nemohl mít pochybnosti, že mu vlastnické právo náleží. Pokud byl utvrzován o svém vlastnictví státními orgány, lze jen těžko dovodit, že nebyl v dobré víře stran přesvědčení o svém vlastnickém právu. Je rovněž třeba přihlédnout  k době, ve které se tak dělo, tj. v době Protektorátu a počátku lidově demokratického zřízení, které degradovalo vlastnické právo soukromé osoby, i k nízkému stupni vzdělání držitelů. Socialistické organizace přitom vedly v hospodářských smlouvách poznámky, že pozemky jsou směněny. Konečně pak je třeba vzít v úvahu ustanovení středního , podle něhož v případě pochybností se  má  zato, že držba je oprávněná. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná strana se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání splňuje formální náležitosti, stanovené zákonem, dovolací soud však je neshledal přípustným. Rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud sïce rozhodoval podruhé, poté, co jeho první rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, v obou případech však rozhodl stejně, tj. zamítnutím žaloby; nepřichází proto přípustnost dovolání podle nebo b) Dovolací soud však ani nedospěl k závěru, že by právní problematika řešená rozsudkem odvolacího soudu byla zásadního významu ve smyslu   Jde totiž o hodnocení vycházející v konkrétním případě z provedených důkazů, přičemž otázka hodnocení dobré víry držitelů z hlediska vydržení vlastnického práva odpovídá běžné judikatuře soudů. Za zmínku rovněž  stojí, že nejde o řízení podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, které umožňuje neformálnější pohled na určení oprávněných osob pro účely vydání nemovitostí.

Okolnost, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku citoval obč. zák. v platném znění, nemůže nic změnit na hodnocení dobré víry držitele, protože ustanovení středního je zcela shodné, a to i v otázce pochybností o dobré víře. Závěr odvolacího soudu může pak být podpořen i skutečností, že právní předchůdci žalobce nepodali opravný prostředek proti rozhodnutí pozemkového úřadu z 9.10.1997, jímž nebylo vyhověno jejich návrhu na vydání předmětných pozemků, protože nebyli shledáni oprávněnými osobami ve smyslu  k vydání předmětných pozemků.

Dovolací soud proto neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a dovolání proto jako nepřípustné odmítl ( , ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je dán tím, že žalované straně, která by s ohledem na výsledek tohoto řízení měla nárok na náhradu jeho nákladů, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly ( , , ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. ledna 2008

JUDr. Josef  R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu