Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4975/2007

U S N E S E N Í

1.

Ing. J. B.

, P.,

2. B.

B.

, P., a

3.

Z. G.

, Z., zastoupených Mgr. Petrou Civínovou, advokátkou, 256 01 Čáslav, Náměstí Jana Žižky z Trocnova 79, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 10. 7. 2007, sp.zn. , vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp.zn. (žalobců Ing. J. B., B. B. a Z. G., zastoupených Mgr. Petrou Civínovou, advokátkou, proti žalovaným:

A.

Ing. M. H.

, K. H.,

B.

H.

H.,

K. H., zastoupené Ing. M. H.;

C.

Pozemkovému fondu České republiky,

130 00 Praha 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a, a

D.

Městu Čáslav

, IČO 0023 4021, Náměstí Jana Žižky z Trocnova č 1, zastoupenému JUDr. Vlastislavem Málkem, advokátem, 284 01 Kutná Hora, Na Náměstí 561, o určení vlastnictví), takto:

I. Dovolání dovolatelů

se odmítají

.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 26. 7. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze 4. 12. 2006, č.j. -53. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, kterou se domáhali, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že J. K., posledně bytem v Č., byl ke dni své smrti (tj. k 10. 8. 1971) výlučným vlastníkem pozemku parc.č. 1521/2 (o výměře 2902 m2) v katastrálním území Č., zapsaného na listu vlastnictví č. 10534 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kutná Hora, dále pozemků parc.č. 1523/3 (o výměře 3877 m2) a parc. č. 1701 (o výměře 11025 m2) v katastrálním území Č., zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 pro toto katastrální území u již uvedeného katastrálního úřadu, jakož i pozemku parc.č. 1642 (o výměře 1897 m2) v katastrálním území Č. zapsaného na listu vlastnictví č. 1000/1 pro toto katastrální území u již uvedeného katastrálního úřadu. Bylo také rozhodnuto, že žalobci a žalovaní Ing. M. H., H. H. a Pozemkový fond ČR nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu Čáslav na náhradu nákladů řízení 12.703,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 10. 7. 2007, sp.zn. . Tímto rozsudkem byl rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze 4. 12. 2006, čj. -53, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným Pozemkovým fondem ČR a H. H. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu Čáslav na náhradu nákladů odvolacího řízení 8.256,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Také bylo žalobcům uloženo zaplatit žalovanému Ing. M. H. na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.996,- Kč od tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně byla posuzována platnost závěti, kterou J. K. – právní předchůdce žalobců pořídil 28. 8. 1963, k níž učinil ještě i dodatek dne 20. 9. 1963. Závětí z 28. 8. 1963 J. K. odkázal státu pozemky, o něž jde v tomto řízení; v dodatku z 20. 9. 1963 (pořízeném závětí) bylo však uvedeno, že odpadnou-li v době projednávána dědictví, anebo kdykoli později důvody zmíněné v závěti zůstavitele J. K. (v odstavci VI.), povolává zůstavitel J. K. k dědictví pozemků, které dříve užíval socialistický sektor, dědice uvedené v odstavcích I., a V. závěti. Soud prvního stupně posoudil uvedený dodatek k závěti jako absolutně neplatný pro rozpor se zákonem (s poukazem na ustanovení , tehdejšího ), když to, co bylo závětí zůstaveno, mělo být nabyto později než dnem zůstavitelovy smrti (tj. až odpadnou důvody uvedené v závěti, tedy „až zanikne socialistické hospodářské zřízení“).

Odvolací soud byl však toho názoru (na rozdíl od soudu prvního stupně), že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení ) na požadovaném určení. Zůstavitel byl v daném případě do okamžiku své smrti vlastníkem pozemků, o něž jde v tomto řízení; pozemky tedy patřily do aktiv dědictví a byly v řízení o dědictví projednány; nelze tu proto dědictví, ohledně nich projednávat v řízení o dodatečném projednání dědictví, v jehož vyvolání žalobci spatřovali naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud poukazoval na to, že dodatečné projednání dědictví slouží jen k projednání dědictví ohledně majetku, který nebyl zahrnut do aktiv dědictví při jeho původním projednání, zjistí-li se dodatečně, že zůstavitel vlastnil ještě další majetek. Odvolací soud měl proto za to, že v daném případě naléhavý právní zájem tu nemůže být dán už proto, že dodatečné projednání dědictví tu vůbec nepřichází v úvahu.

Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení .

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že žalované H. H. žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, a Pozemkový fond ČR se náhrady nákladů řízení vzdal. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobci a žalovaným Městem Čáslav a mezi žalobci a žalovaným Ing. M. H. bylo rozhodnuto podle ustanovení ve spojení s ustanovením .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 30. 7. 2007 advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobců bylo předáno v pondělí dne 1. 10. 2007 na poště k doručení Okresnímu soudu v Kutné Hoře, tedy ve lhůtě stanovené v (s přihlížením i k ustanovení ) .

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 10. 7. 2007 (sp.zn. Krajského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně ze 4. 12. 2006 (č.j.5C 154/2006-53 Okresního soudu v Kutné Hoře) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení , protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé měli především za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu (ve smyslu ustanovení ) na jimi požadovaném určení. Podle názoru dovolatelů v tomto případě sice žaloba o určení nemá preventivní charakter, ale jde o právní věc, v níž nelze žalovat na plnění podle ustanovení , a proto jsou dovolatelé přesvědčeni, že je zde na místě žaloba o určení. Pozemky, o něž jde v tomto řízení, sice patřily do aktiv dědictví a byly v řízení o dědictví projednány, ale v tomto dědickém řízení bylo rozhodnuto na základě závěti zůstavitele, která je podle názoru žalobců neplatná, neboť byla pořízena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek; platnost závěti je v tomto soudním řízení (sp.zn. Okresního soudu v Kutné Hoře) předběžnou otázkou, kterou se soud musí zabývat. V případě, že by soud shledal závěť neplatnou a žalobě o určení by vyhověl, otevřela by se žalobcům cesta k novému projednání dědictví, dovozovali dovolatelé, a jsou přesvědčeni, že je na jejich straně dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Pokud šlo o otázku neplatnosti závěti zůstavitele J. K. z 28. 8. 1963, pokazovali na to, že byla pořízena za platnosti z roku 1950 (), jehož ustanovení stanovilo, že je neplatný právní úkon učiněný v tísni za nápadně nevýhodných podmínek; v daném případě tu šlo o tíseň v důsledku politického nátlaku a nevýhodné podmínky spočívaly v tom, že zůstavitel, aby mohl svobodně naložit se svým majetkem (zejména s domem) musel část svého majetku (pozemky) odkázat státu. V daném případě pak uvedl ve své závěti z 28. 8. 1963 (v jejím bodu IV.) : „Pokud jde o pozemky územně nesouvisející se zahrádkami u domu v Č., odkazuji je tímto posledním pořízením čs. státu z důvodů souvisejících s nynějším hospodářským zřízením, neboť takto budou nejlépe využité.“ Podle názoru dovolatelů „z uvedené formulace je zřejmé, že vůle zůstavitele J. K. při pořizování závěti se neutvářela svobodně, nýbrž pod vlivem tehdejšího socialistického zřízení, když v době pořízení závěti nemohl pozemky volně používat a volně s nimi nakládat, neboť byly obhospodařovány socialistickými zemědělskými organizacemi. Dovolatelé dále poukazovali na to, že zůstavitel J. K. necelý měsíc po pořízení závěti z 28. 8. 1963 sepsal dne 20. 9. 1963 dodatek k závěti, a to v tomto znění: „Jestliže v době projednání dědictví anebo kdykoliv později odpadnou důvody zmíněné v odstavci IV. uvedeného posledního pořízení, povolávám i k dědictví pozemků, jichž nyní užívá socialistický sektor, dědice uvedené v odstavcích I. a V. posledního pořízení (B. B., J. B. a Z. G.)“. Dovolatelé z toho dovozovali, že „zůstavitel evidentně chtěl, aby v případě změny poměrů, tedy pokud by bylo opět obnoveno a chráněno soukromé vlastnictví, tyto pozemky připadly jeho dědicům – žalobcům, kteří jsou zůstavitelovými příbuznými, a tento majetek by tedy zůstal v rodině“. Dovolatelé posléze poukazovali na to, že z výsledků provedeného dokazování v tomto řízení jednak vyplývalo, že zůstavitel byl přesvědčen o tom, „aby mohl dům, o nějž mu šlo, převést své neteři B. B., musel pole bezúplatně převést na stát“, a dále „že si zůstavitel přál, aby vše dostali závětní dědicové“ a že „okolnosti, pod jejichž vlivem se tehdy utvářela vůle zůstavitele, bylo tehdejší státní zřízení“.

Dovolatelé jsou proto přesvědčeni, že mají naléhavý právní zájem na jejich žalobou požadovaném určení a že v tomto případě zůstavitel Jan Kurfürst sepsal závěť z 28. 8. 1963 v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a že tedy tento právní úkon je neplatný.

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo nutné posoudit pouze podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. Okresního soud v Kutné Hoře), ani z dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 10. 7. 2007 (sp.zn. Krajského soudu v Praze) řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc s výsledným závěrem, že pozemky, o něž jde v tomto řízení „patřily do aktiv dědictví po zůstaviteli J. K., zemřelém 10. 8. 1971, a byly v řízení o tomto dědictví projednány; nelze proto dědictví k těmto pozemkům projednávat v řízení o dodatečném projednání dědictví.

Vycházel tedy odvolací soud při tomto právním posouzení věci z ustanovení v souvislosti i s ustanovením .

Podle ustanovení lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) také uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustanovení objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, případně i dluh, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví.

Odvolací soud dospěl dále k právnímu závěru, že vzhledem k tomu, že v tomto případě „žádné dodatečné projednání dědictví nepřichází v úvahu“, bylo tu „nadbytečné posouzení platnosti závěti (pořízené zůstavitelem J. K. 28. 8. 1963) soudem prvního stupně“. Žalobci totiž již ve své žalobě, podané u soudu 26. 7. 2006, uváděli, že v závěti z 28. 8. 1963 „vůle zůstavitele J. K. se vytvářela pod vlivem tísně a proto předmětné pozemky (uváděné v žalobě žalobců) odkázal státu“; žalobci ve své žalobě také uváděli, že „vůle zůstavitele při pořizování závěti z 28. 8. 1963 se utvářela v důsledku skutečností, nastálých po roce 1948, tedy v důsledku toho, že s předmětnými zemědělskými pozemky nemohl volně nakládat a neměl z nich žádný užitek“. Svou žalobu podali žalobci v této právní věci jednak proti Pozemkovému fondu ČR, jako „správci nemovitostí“, které jsou zčásti (ohledně pozemků parc.č. 1523/3 a parc.č. 1710 v katastrálním území Č.) ve vlastnictví státu, dále proti Městu Čáslav (na které byl bezúplatně Pozemkovým fondem ČR převeden pozemek parc.č. 1642 v katastrálním území Č.) a proti žalovaným Ing. M. H. a B. H., kteří pozemek parc.č. 1521/2 v katastrálním území Č. získali od Pozemkového fondu ČR smlouvou ze 17. 4. 2003. Žalobu o určení vlastnictví zůstavitele J. K. k pozemkům uváděným pak v jejich upřesněném žalobním návrhu žalobci podali z toho důvodu, aby na základě určovacího rozhodnutí soudu „dosáhli dodatečného projednání dědictví k těmto pozemkům“ v jejich prospěch.

Z obsahu žaloby žalobců a z jejich procesních přednesů a vyjádření v této právní věci (sp.zn. Okresního soudu v Kutné Hoře) tedy vyplývalo, že žalobci sledují i svou určovací žalobou (a případně potom i dalšími návrhy na zahájení soudního řízení) v podstatě to, co ohledně vydání půdy (ve smyslu ustanovení ) mají na zřeteli ustanovení V tomto občanském soudním řízení (sp.zn. Okresního soudu v Kutné Hoře) nebylo však shledáno, že by žalobci se jimi uváděných pozemků domáhali výzvou k vydání nemovitostí a uplatněním nároku podle ustanovení , popřípadě výzvou k vydání věcí a žalobou u soudu podle ustanovení a

Šlo tedy v této právní věci o řešení závažné právní otázky, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení ) ohledně nároku, kterým svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, popřípadě v zákoně č. , o mimosoudních rehabilitacích, tedy v předpisech restituční povahy, které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz ) z 11. 9. 2003, , a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době podle restitučních předpisů (24. 2. 1948 – 1. 1. 1990), a to i třeba bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení (např. podle tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení , mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení předpisů restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166, Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. Úprava podle restitučního předpisu je totiž speciální úpravou k předpisům obecným. V odůvodnění uvedeného stanoviska bylo také uvedeno, že např. , o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1. ÚS – st.21/05, byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení : „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle , a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávnimi ustanoveními , zákona o půdě, nebo , o mimosoudních rehabilitacích, anebo //), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Odvolací soud také neřešil, jak již bylo uvedeno, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo tu proto možné shledat u dovolání dovolatelů splnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení a , a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyly v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 15. ledna 2008

JUDr. Ludvík David, CSc.

předseda senátu