Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 741/2007

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. února 2006, č. j. -124, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalované k „bytu č. 13, o velikosti 3+1, I. kategorie, v 5. podlaží domu čp. 383 v P. 3, kat. úz. Ž., ul. O. 31“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím výpovědní lhůty, která činí tři měsíce a počne běžet prvního dne kalendářního měsíce po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení účastnic.

Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou pasivní věcné legitimace žalované v daném řízení a jako otázku předběžnou řešil otázku, zda právo nájmu k předmětnému bytu přešlo – v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti ze strany žalované – na jejího syna J. J., popřípadě snachu R. J. či vnuky J. a J. J. ( věta první ve spojení s ustanovením , , ve znění účinném ke dni odstěhování se žalované z předmětného bytu /a ve znění před novelou provedenou / – dále jen „obč. zák.“). Přitom na základě zjištěného skutkového stavu učinil skutkový závěr, že soužití s žalovanou (nájemkyní předmětného bytu) v bytě ke dni, kdy se z předmětného bytu odstěhovala do rodinného domu v K. čp. 6 (který zakoupila v roce 1998 a jehož jednu ideální polovinu darovala synu J. v roce 1999), nemělo charakter trvalého soužití, neboť zde neexistovaly objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli nájemkyně bytu a těchto osob žít v trvalém životním společenství. Poté – s odkazem na uvedený skutkový závěr – dovodil, že syn žalované a její vnuci, popřípadě také snacha, nežili s žalovanou ve společné domácnosti v den, kdy se z předmětného bytu odstěhovala do rodinného domu v K. ( věta první ve spojení s ustanovením obč. zák.). Dále rovněž dovodil, že není naplněn ani další předpoklad normovaný pro účelu přechodu nájmu bytu ustanovením věty první (ve spojení s ustanovením ) obč. zák., tj. předpoklad absence vlastního bytu. Podle názoru soudu prvního stupně je tomu tak proto, že do 15. ledna 2002, kdy byla uzavřena dohoda o skončení nájmu a kdy bylo pronajímatelem vyplaceno odstupné v částce 400.000,- Kč, svědčilo synu žalované nájemní právo k bytu v P. 2, M. 1, který s manželkou užíval od roku 1991; kromě toho od roku 1999 je podílovým spoluvlastníkem rodinného domu v K., v němž je situován byt o velikosti 3+1 uzpůsobený k trvalému bydlení. S přihlédnutím k uvedenému pak dovodil, že na syna žalované, popřípadě její snachu či vnuky právo nájmu předmětného bytu (ve smyslu věty první ve spojení s ustanovením obč. zák.) nepřešlo a že za této situace je žalovaná stále nájemkyní předmětného bytu a je tudíž pasivně věcně legitimována v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Poté uzavřel, že jsou naplněny výpovědní důvody podle a h/ obč. zák., neboť žalovaná předmětný byt bez vážného důvodu neužívá

a současně má dva byty, přičemž nejde o případ, kdy by na ní nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užívala pouze jeden byt. Proto k výpovědi z nájmu bytu přivolil. Přístřeší, které v daném případě připadalo v úvahu podle § 712 odst. 5 věty první obč. zák., žalované odepřel za použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. října 2006, č. j. -142, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě soud prvního stupně učinil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle

, , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). V dovolání zpochybnila správnost právního závěru, že pro účely přechodu nájmu bytu podle věty první ve spojení s ustanovením

§ 708 obč. zák. nebyl v daném případě naplněn předpoklad neexistence vlastního bytu

u jejího syna (a dalších příslušníků jeho rodiny). Tak především rodinný dům v K., jehož je syn podílovým spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny, je vzdálen 170 km od bydliště syna, jeho podlahová plocha činí 40 m2 a syn tudíž (podle dovolatelky) nemá právní možnost v tomto domě bydlet; zde poukázala na právní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozhodnutí ze dne 30. října 1997, sp. zn.

. Současně v dovolání uvedla, že „výklad pojmu společné domácnosti odvolacím soudem, jakož i soudem prvního stupně není podložen důkazy, ale pouze spekulacemi, pro které se hledá opora v provedeném dokazování, čímž je podstatným způsobem porušena zásada volného hodnocení důkazů“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem a také s právními závěry soudů obou stupňů a uvedla, že dovolání není přípustné. Navrhla, aby bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení

( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko

z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Zbývá dodat, že vady podle a ani vady uvedené v , a b/ a přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle

, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.

V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání ( ) – použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jímž brojila proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení naplněnosti předpokladu žití s nájemkyní ve společné domácnosti v den, kdy nájemkyně společnou domácnost trvale opustila – věta první ve spojení s ustanovením obč. zák.). Podstatou dovolacích námitek jsou tedy v tomto ohledu výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, případně vadného hodnocení provedených důkazů. Pokud je ve vztahu k předpokladu existence společné domácnosti (ve smyslu

§ 706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák.) v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět v tomto směru k odlišným právním závěrům. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání – jako v daném případě – teprve zvažována (podle ), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Z toho vyplývá, že založil-li odvolací soud, jako v projednávané věci, svůj potvrzující rozsudek na dvou (či více) na sobě nezávislých závěrech, pak dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku může být podle přípustné jen za předpokladu, že dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle zpochybnil správnost obou (všech) právních závěrů a oba (všechny) závěry jsou zásadně právně významné.

V posuzovaném případě odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku shodně se soudem prvního stupně předně dovodil, že není naplněn předpoklad žití s žalovanou (nájemkyní bytu) ve společné domácnosti v den, kdy se žalovaná odstěhovala z předmětného bytu do rodinného domu v K., tj. první předpoklad předepsaný pro účely přechodu práva nájmu bytu ustanovením § 706 odst. 1 věty první ve spojení s ustanovením § 708 obč. zák. Poté – opět stejně jako soud prvního stupně – rovněž dovodil, že není naplněn ani druhý předpoklad normovaný citovaným ustanovením pro účely přechodu nájmu bytu, tj. předpoklad absence vlastního bytu. Protože správnost prvního právního závěru (a ani právních závěrů, které odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení a h/ obč. zák.) nebyla v dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle zpochybněna (zde byl uplatněn pouze nezpůsobilý dovolací důvod podle – viz výklad shora), je nerozhodné, zda posléze uvedený právní závěr (závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena) může popřípadě činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Je tomu tak proto, že z pohledu prvního právního závěru (a závěrů, které odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení a h/ obč. zák.) napadené rozhodnutí obstojí a nemůže tedy jít o rozhodnutí zásadně právně významné už proto, že správnost tohoto závěru nebyla v dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle ani zpochybněna.

Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení věty první, , a s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. ledna 2008

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu