Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3419/2006

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 8. 2004, č. j. -16, uložil žalované vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku byt č. 6 ve druhém podlaží domu čp. 736, Alšova ulice v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (soud odvolací) rozsudkem ze dne 31. 3. 2006, č. j. -41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, vzal za prokázáno, že dne 5. 5. 1999 uzavřela žalovaná s městem P. smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou do 30. 6. 2002 (dále „první nájemní smlouva“), že kupní smlouvou ze dne 4. 2. 2002 prodalo město P. předmětný byt žalobcům, kteří dne 1. 4. 2002 uzavřeli se žalovanou smlouvu o nájmu předmětného bytu („předmětná nájemní smlouva“) na dobu určitou (od 1. 4. 2002 do 1. 4. 2004), v níž (v článku 2) bylo ujednání, podle něhož se smlouva bude obnovovat při dodržení veškerých podmínek dále uvedených, nebo vypovězena dle dohody obou stran, že dopisem ze dne 25. 2. 2004 upozornili  žalobci žalovanou na skončení nájemního vztahu ke dni 1. 4. 2004, že žalovaná byt nevyklidila, ačkoliv k tomu byla vyzvána dopisem žalobců ze dne 9. 4. 2004 a nadále ho užívá. Odvolací soud dovodil, že podle § 680 odst. 2 obč. zák. vstoupili žalobci do právního postavení svého právního předchůdce, tj. do nájemního vztahu založeného první nájemní smlouvou; předmětnou nájemní smlouvu posoudil jako právní úkon podle § 516 odst. 1 a 2 obč. zák., tj. jako změnu první nájemní smlouvy v části, týkající se doby  trvání nájemního vztahu (z doby do 30. 6. 2002 na dobu do 30. 4. 2004); přitom konstatoval, že ani za pomoci výkladu (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze z předmětné smlouvy (ani z ujednání o obnovování nájmu v článku 2) dovodit, že by byla uzavřena na jinou dobu než do 1. 4. 2004, resp. na dobu neurčitou. Přisvědčil  závěru soudu prvního stupně, že žalovaná užívá  předmětný byt bez právního důvodu, neboť její nájemní vztah zanikl uplynutím doby, na niž byl sjednán (k 1. 4. 2004); k obnovení nájmu podle § 676 odst. 2 obč. zák. nedošlo, neboť žaloba v dané věci byla podána dne 26. 4. 2004. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobci se důvodně domáhají ochrany svého vlastnického práva podle § 126 odst. 1 obč. zák. a že vyklizení žalované nelze podmínit zajištěním bytové náhrady, a to ani s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení a uplatnila v něm výslovně dovolací důvody podle a b) Uvádí, že z obsahu  první nájemní smlouvy vyplývá, že pokud neporuší podmínky nájemní smlouvy, nájemní smlouva se automaticky obnovuje, z čehož dovozuje, že jí vznikl (za uvedeného předpokladu) nárok na obnovení nájmu. Pokud jí žalobci vnutili předmětnou nájemní smlouvu, ačkoliv nebyla povinna ji uzavřít, je tato nájemní smlouva pro rozpor s dobrými mravy  podle obč. zák. neplatná, neboť by přišla o své právo v bytě bydlet dle podmínek první nájemní smlouvy. I kdyby se jednalo o platný právní úkon  (uvádí se dále v dovolání), nelze přijmout závěr, že šlo o změnu původního závazku dle obč. zák., neboť výsledky dokazování nedovolují takovýto závěr učinit. Dovolatelka nezpochybňuje, že první nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, avšak s automatickým nárokem na její obnovování a má za to, že i kdyby šlo v případě předmětné nájemní smlouvy o novaci, pak by se tato týkala pouze ujednání o době trvání nájmu, nikoliv však též ujednání o automatickém obnovování nájmu; takovéto ujednání pak po změně vlastnictví k bytu zavazuje i žalobce. Poukazuje na to, že v bytě bydlí i se svojí dcerou, která očekává narození dítěte, že nemají možnost jiného bydlení a vyjadřuje přesvědčení, že její povinnost k vyklizení je třeba vázat na zajištění bytové náhrady. Závěrem uvádí, že oba soudy věc nesprávně právně posoudily, když „sice v rozhodnutí aplikovaly správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložily“, a že nesprávně hodnotily provedené důkazy. Navrhla, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky  ( a 4 ), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, neboť  rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatelka.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

V projednávané věci dovolatelka výslovně neformuluje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozsudku. Z obsahu dovolání se přitom podává, že brojí jednak proti závěru odvolacího soudu, že je povinna předmětný byt vyklidit, jednak proti jeho závěru, že její povinnost k vyklizení nelze vázat na zajištění bytové náhrady.

Pokud jde o první z uvedených závěrů, dovolatelka jej v podstatě zpochybňuje poukazem na  ujednání obsažené v první nájemní smlouvě o automatickém obnovování nájemního vztahu a dovozuje, že povinnost z tohoto ujednání vyplývající přešla na žalobce.

Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. , uveřejněném pod C 1321 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 19, zaujal právní názor, od něhož nemá důvodu odchýlit se ani v projednávané věci, že ujednání obsažené v nájemní smlouvě, podle kterého pokud bude nájemce řádně dodržovat podmínky uvedené ve smlouvě o nájmu bytu, bude tato smlouva opět prodloužena na dobu určitou, nezakládá automatické prodloužení (nebo obnovení) nájemního vztahu. Takovéto ujednání ostatně výslovně nestanoví nějakou povinnost a již proto nelze uvažovat o jejím přechodu na právní nástupce smluvní strany.

Dovodil-li tedy v projednávané věci, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť její nájemní vztah zanikl uplynutím doby, na niž byl sjednán, je tento jeho závěr věcně správný. Za situace, kdy i předmětná nájemní smlouva byla sjednána na dobu určitou, a tato doba již ke dni rozhodování odvolacího soudu uplynula, je nadbytečné zabývat se posouzením této smlouvy z hlediska ustanovení § 516 obč. zák.

V projednávané věci – jak je patrno z obsahu dovolání – je výtka nesprávnosti právního posouzení věci založena rovněž na tom, že odvolací soud tím, že nevzal v úvahu okolnosti namítané žalovanou, nevázal její povinnost k vyklizení předmětného bytu na zajištění bytové náhrady.

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu je zastáván názor, podle něhož užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho povinnost byt vyklidit vázat na zajištění bytové náhrady; nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení bytu, lze zmírnit postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením (omezením) výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy tím, že vyklizení bude vázáno na delší lhůtu, případně na zajištění bytové náhrady - srov. např. rozsudek ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 323 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3; shodný názor je vyjádřen i v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. , uveřejněného pod č. 59 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, v němž je zdůrazněno, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatek tohoto titulu nezpůsobil.

Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud, vycházeje mimo jiné ze zjištění, že předmětný byt byl žalované pronajat na dobu určitou (a že jí tudíž bylo od počátku známo, že jde o bydlení dočasného charakteru), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který její povinnost k vyklizení vázal na delší lhůtu (2 měsíců), neodchýlil se od výše uvedené judikatury.

Dovolatelka výslovně uplatňuje rovněž dovolací důvod podle , aniž však blíže specifikuje, v čem naplnění tohoto důvodu spatřuje. Je však třeba podotknout, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci  (stejně tak jako ke zmatečnostním vadám uvedeným v , a b/ a ) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle , nezakládají.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka nesprávného hodnocení důkazů, neboť jak již bylo uvedeno výše, dovolací důvod podle , kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění, není v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována dle , dovolacím důvodem způsobilým.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud  podle věty první a dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a 2, a o skutečnost, že žalobcům nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měli právo vůči žalované.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. ledna 2008

Doc. JUDr. Věra  K o r e c k á , CSc.

předsedkyně senátu