Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
55 C 495/2021
Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Langhansem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 54 308,38 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 47 197,64 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 3. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba co do úroku v částce 6 403,92 Kč, poplatků v částce 657 Kč, úroku z prodlení ve výši 49,82 Kč, úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 54 258,56 Kč od 17. 3. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 54 258,56 Kč od 17. 3. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, se zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 589,08 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 47 197,64 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 30. 3. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba co do úroku v částce 6 403,92 Kč, poplatků v částce 657 Kč, úroku z prodlení ve výši 49,82 Kč, úroku ve výši 17,9 % ročně z částky 54 258,56 Kč od 17. 3. 2021 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 54 258,56 Kč od 17. 3. 2021 do zaplacení ve výši 8,25 % ročně, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 12 589,08 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne 17. 4. 2019 smlouvu o půjčce anonymizována dvě slova číslo, na jejímž základě bylo žalovanému poskytnuto čerpat finanční částku až do výše 50 000 Kč. Uvedená částka byla žalovanému poskytnuta převodem na účet č. bankovní účet. Žalovaný se zavázal půjčenou jistinu spolu s příslušenstvím vrátit v 91 měsíčních splátkách po 1 007,77 Kč, počínaje dnem 15. 5. 2019. Žalovaný půjčku nesplácel řádně a včas. Ke dni zesplatnění činila dlužná částka částku ve výši jistiny 47 197,64 Kč, částku ve výši 6 403,92 Kč představující úrok, částku ve výši 657 Kč představující poplatky a částku ve výši 49,82 Kč představující úrok z prodlení. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal v řízení nečinný.
2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 1. 11. 2021, které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyní s tím, že podle žalobkyně splnila svoji zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet půjčku, a to především na základě důkladného zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy, které žalobkyně sama aktivně zjišťovala.
3. V této věci jde o řízení s cizím prvkem, když žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, jedná se proto o věc s cizím prvkem. Soud nejprve zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů k projednání této věci. Podle čl. 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí, že není-li stanoveno jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.
4. Soud ve věci nařídil jednání na den 18. 1. 2022. Žalovaný svoji neúčast u jednání neomluvil, přestože mu předvolání bylo doručeno, a to náhradním způsobem podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně byla v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. poučena, že nenavrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného a dále byla poučena o neúplné apelaci a o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. S ohledem na uvedené žalobkyně požádala o prodloužení lhůty k doplnění důkazů. Soud žalobkyni vyhověl a poskytl jí lhůtu k doplnění dokazování v délce 15 dnů. Jednání bylo odročeno na den 3. 2. 2022. Žalobkyně však ani v dodatečné lhůtě dokazování nedoplnila.
5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.
6. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 17. 4. 2019 smlouva o půjčce„ anonymizována dvě slova“, na základě které žalobkyně umožnila žalovanému čerpat částku až do výše 50 000 Kč, a to převodem na účet č. bankovní účet. Ke dni zesplatnění dluhu žalobkyně požadovala uhradit částku ve výši 47 197,64 Kč představující jistinu, částku ve výši 6 403,92 Kč představující úrok, částku ve výši 657 Kč představující poplatky a částku ve výši 49,82 Kč představující úrok z prodlení. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal splácet žalobkyni v pravidelných měsíčních splátkách po 1 007,77 Kč, a to vždy k 15. dni v měsíci. Celkem v 91 měsíčních splátkách. (Zjištěno z návrhu smlouvy o půjčce anonymizována dvě slova a její následné akceptace ze dne 17. 4. 2019).
7. Před uzavřením smlouvy o půjčce (spotřebitelského úvěru) zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného. Na základě tvrzení žalobkyně vyšla z kreditního obratu na běžném účtu žalovaného, který průměrně dosahoval výše 10 390 Kč měsíčně. V době poskytnutí úvěru měl žalovaný další závazky ve výši 3 464 Kč. Celková úvěrová angažovanost žalovaného tedy celkem činila 4 471 Kč (Zjištěno z podání žalobkyně ze dne 1. 11. 2021).
8. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas.
9. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky. (Zjištěno z předžalobní výzvy a podacího lístku).
10. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídající hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o. s. ř. tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné.
11. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o půjčce, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému finanční prostředky, a to převodem na účet. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách, a to spolu s příslušenstvím. Žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplácel. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou.
12. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto.
13. Soud aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).
14. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
15. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
16. Podle § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.
17. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.
18. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
19. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
20. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, kterou soud kvalifikuje jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z., s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy se aplikuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Co se týče předání samotného předmětu úvěru žalovanému – byla finanční částka převedena dne 17. 4. 2021 na účet žalovaného. Soud proto učinil právní závěr, že smlouva o úvěru jakožto reálný kontrakt skutečně uzavřena byla a žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky včetně sjednaných úroků.
21. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť žalobkyně neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen tento úvěr splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.
22. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“
23. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“
24. Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
25. V právě souzeném žalobkyně vycházela při posouzení úvěruschopnosti žalovaného případě žalobkyně především z údajů, které uvádí ve svém vyjádření ze dne 1. 11. 2021 – informací z bankovních a nebankovních registrů a z příjmů žalovaného. Tyto údaje měly být podloženy listinami; uvedené listiny však soudu nebyly předloženy v rámci dokazování žalobkyní, a to ani v dodatečné lhůtě – žalobkyně nepředložila soudu ani výpisy z citovaných registrů, z nichž měla plynout např. existence dalších závazků žalovaného a výše měsíčních splátek na tyto závazky (3 464 Kč), ani výpisy z účtu žalovaného, z nichž měl plynout měsíční příjem žalovaného (10 390 Kč). Soud poukazuje rovněž na to, že po poskytnutí předmětného úvěru měly podle žalobkyně celkové měsíční splátky žalovaného činit 4 471,77 Kč, což by znamenalo, že jeho pravidelné měsíční výdaje na bydlení, stravu, ošacení apod. by musely činit maximálně 5 918,23 Kč. Ohledně zjišťování a ověřování výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného v době uzavření smlouvy však žalobkyně ničeho ani netvrdila – zda a jak prověřovala a posuzovala výdaje žalovaného, neuvedla. Žalobkyni byla na jednání konaném dne 18. 1. 2022 poskytnuta dodatečná lhůta k doplnění dokazování týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně, žalobkyně však v této dodatečné lhůtě nepředložila ničeho. Pokud žalobkyně listiny soudu nepředložila z toho důvodu, že je nemá, pak soud odkazuje na zákon o spotřebitelském úvěru, který ukládá poskytovateli uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly (§ 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ).
26. Podle soudu tedy není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Jinými slovy řečeno, při nepředložení těchto dokladů má soud tvrzení, že takové doklady existovaly a že z nich bylo vycházeno při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, nadále za neprokázané. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti podle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, a přesto mu poskytla spotřebitelský úvěr. S ohledem na to je tato smlouva o úvěru neplatná (§ 87 odst. 1 a 86 odst. 1 ZoSÚ).
27. V takovém případě má žalobkyně vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část jistiny) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.
28. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný na úvěr ve výši 47 197,64 Kč, neuhradil ničeho. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
29. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zapůjčené jistiny. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o zesplatnění dluhu ze dne 10. 3. 2021. Toto oznámení bylo žalovanému podle podacího lístku odesláno ve čtvrtek dne 11. 3. 2021. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalovaného třetí pracovní den po odeslání, tedy v úterý 16. 3. 2021 a dne 17. 3. 2021 započala běžet desetidenní lhůta pro zaplacení. Protože poslední den této lhůty připadl na sobotu 27. 3. 2021, za poslední den lhůty se podle § 607 o. z. považuje pondělí 29. 3. 2021. Ode dne 30. 3. 2021 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 47 197,64 Kč.
30. Soud proto žalobě co do částky 47 197,64 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 30. 3. 2021 podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
31. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy procesně úspěšnější byla žalobkyně, a právě procesní úspěch ve věci je klíčový pro rozhodování o nákladech řízení. Žalobkyně tak byla úspěšná v 75,79 % věci a žalovaný byl úspěšný v 24,21 % věci, a tedy jí náleží náhrada nákladů řízení ve výši 51,58 % (75,79 % - 24,21 %). Náklady pak sestávají z účelně zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 2 171 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1, § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) z tarifní hodnoty 54 308,38 Kč v částce 3 300 Kč za každý z 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava věci, předžalobní výzva, podání žaloby, účast na jednání konaném dne 18. 1. 2022, účast na jednání konaném dne 3. 2. 2022), celkem tedy 16 500 Kč, z náhrady hotových výdajů v paušální výši 300 Kč za každý z 5 úkonů právní služby, tj. celkem 1 500 Kč Celkem tak náklady ve stoprocentní výši představují částku 20 171 Kč. Poměrná část ve výši 51,58 % z uvedené částky pak činí částku 10 404,20 Kč. Žalobkyně je plátcem DPH, proto jí soud přiznal ještě DPH ve výši 21 %. Celková částka tak činí 12 589,08 Kč vč. DPH.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.