Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

55 C 542/2021

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Langhansem ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená anonymizováno údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 51 533,67 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 49 944,67 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 49 944,67 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do částky poplatků ve výši 1 589 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 823,35 Kč od 2. 10. 2019 do 14. 12. 2020, úroku ve výši 22,56 % ročně z částky 49 944,67 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 49 944,67 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6 868 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 49 944,67 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 49 944,67 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba co do částky poplatků ve výši 1 589 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 823,35 Kč od 2. 10. 2019 do 14. 12. 2020, úroku ve výši 22,56 % ročně z částky 49 944,67 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 49 944,67 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení ve výši 10 % ročně, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 6 868 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 3. 11. 2021 domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví, a to s odůvodněním, že žalovaný uzavřel se společností právnická osoba, IČO (dále jako„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne 21. 12. 2015 smlouvu o vydání kreditní karty číslo jež je smlouvou o úvěru (dále jen„ smlouva o úvěru“). Na základě smlouvy o úvěru právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr až do výše 10 000 Kč, který byl dne 10. 7. 2017 navýšen na částku 50 000 Kč. Úvěr mohl žalovaný čerpat prostřednictvím své kreditní karty. Vyčerpaná část úvěru byla na základě smlouvy o úvěru úročena sazbou ve výši 22,56 % ročně. Žalovaný se zavázal splácet čerpaný úvěr povinnou měsíční minimální splátkou z čerpaných prostředků spolu s poplatky a náklady spojenými s vydáním a užíváním kreditní karty. Žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně přistoupila dne 1. 10. 2019 k zesplatnění úvěru. Ke dni podání žaloby představovala dlužná částka jistinu ve výši 49 944,67 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 3 823,35 Kč, poplatky ve výši 1 598 Kč, smluvního úroku ve výši 22,56 % p. a. z částky 49 944,67 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 9 944,67 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení. Aktivní legitimace žalobkyně je dána – právní předchůdkyně žalobkyně dne 30. 12. 2020 na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupila žalovanou pohledávku na právnická osoba a. s., IČO, se sídlem adresa, která tuto pohledávku následně dne 7. 1. 2021 postoupila na žalobkyni. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku.

2. S ohledem na skutečnost, že žalovaný je indickým státním příslušníkem a v dané věci je dán cizí prvek, zkoumal soud nejprve, zda má v dané věci pravomoc věc projednat a rozhodnout. Vzhledem k tomu, že smlouva mezi Českou republikou a Indickou republikou upravující otázku pravomoci danou věc projednat a rozhodnout neexistuje, není možné ji tak ve smyslu Článku 307 odst. 1 Smlouvy o založení ES použít místo nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle tohoto nařízení platí, že není-li stanoveno jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu, přičemž soud vyšel z toho, že poslední známé bydliště žalovaného se nacházelo v České republice. S ohledem na skutečnost, že předmětem řízení je závazkový právní poměr ze smlouvy o úvěru, je dána pravomoc českých soudů na základě čl. 7 odst. 1 pím. a) a b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I bis).

3. K výzvě soudu žalobkyně doplnila žalobu písemným podáním ze dne 31. 12. 2021 (doručeným soudu téhož dne), které se týkalo posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně s tím, že žalobkyně uvádí, že nikdy nebyla účastníkem uzavřené smlouvy a tedy nezná konkrétní okolnosti, které by se týkaly posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně soudu doložila vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného.

4. Ve věci je možné rozhodnout i na základě předložených listinných důkazů, soud proto podle , , (dále jen „ ”), vyzval účastníky usnesením ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, a poučil je, že pokud se v této lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že souhlasí. Usnesení bylo žalovanému doručeno fikcí podle Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání projevila souhlas přímo v žalobě, žalovaný projevil souhlas tím, že se ve stanovené lhůtě k výzvě soudu nevyjádřil ( ).

5. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný tento skutkový stav.

6. Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 21. 12. 2015 smlouvu o vydání kreditní karty, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč. Úvěr byl následně navýšen až na částku 50 000 Kč. Žalovaný byl zejména povinen splácet čerpaný úvěr povinnou měsíční splátkou spolu s poplatky a náklady spojenými s vydáním a užíváním kreditní karty. Žalovaný porušil svoji smluvní povinnost, když úvěr řádně a včas nesplácel. S ohledem na uvedené právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila. (Zjištěno z návrhu na uzavření smlouvy o vydání kreditní karty anonymizováno, prohlášení o navýšení limitu a oznámení o okamžité splatnosti kreditní karty).

7. Před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně úvěruschopnost žalovaného pouze na základě poskytnutých údajů od žalovaného a z externích a interních registrů. (Zjištěno z vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti a z výpisu z osobního účtu žalovaného).

8. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel.

9. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku na právnická osoba a. s., která následně postoupila pohledávku na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. (Zjištěno z vyrozumění o postoupení pohledávky a z oznámení o postoupení pohledávky vč. podacího archu).

10. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku. (Zjištěno z předžalobní výzvy vč. podacího archu).

11. Provedené důkazy soud zhodnotil z hlediska jejich pravosti a vypovídající hodnoty a posoudil je jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle tak, aby mohl zjistit skutečný skutkový stav. Další důkazy soud neprováděl, neboť nebyly pro rozhodnutí ve věci podstatné.

12. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr ve výši nejdřív 10 000 Kč, jež byl dále navýšen na částku 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu se sjednaným úrokem ve výši 22,56 % ročně spolu s poplatky a náklady spojenými s vydáním a užíváním kreditní karty. Žalovaný svůj dluh řádně a včas nesplácel. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou.

13. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce následovně:

14. Soud aplikoval české hmotněprávní předpisy v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

15. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

18. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

19. Podle , o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále též jen„ ZoSÚ“), je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

20. Podle § 84 odst. 2 ZoSÚ spotřebitel poskytne poskytovateli nebo zprostředkovateli úplné a pravdivé informace. Pokud je to k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nezbytné, poskytnuté informace je spotřebitel povinen poskytovateli nebo zprostředkovateli na jeho žádost vysvětlit, popřípadě doplnit. Tyto informace je za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele poskytovatel a zprostředkovatel povinen ověřit způsobem přiměřeným dané situaci, je-li to nutné, též použitím nezávisle ověřitelných údajů.

21. Podle § 86 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

22. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva, kterou soud kvalifikuje jako smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. (uzavřena dne 21. 12. 2015), a taktéž jako smlouvu spotřebitelskou (§ 1810 o. z.). Co se týče poskytnutí samotného předmětu úvěru, ten byl žalovanému poskytnut prostřednictvím jeho kreditní karty. Soud proto učinil právní závěr, že smlouva o úvěru skutečně uzavřena byla a žalovanému tak vznikla povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky spolu s příslušenstvím (§ 2392 odst. 1 o. z.).

24. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr (spotřebitelský úvěr), resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen tento úvěr splácet.

25. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.

26. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“

27. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , v něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. -39, či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, Consumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další). Podle nich součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Poskytovatel úvěru má tudíž„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“

28. Byť se uvedená judikatura vztahovala k  , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Dále nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

29. V nyní souzené věci není jasné, na základě čeho právní předchůdkyně žalobkyně získala informace o majetkové situaci žalovaného, tedy na základě čeho posoudila jeho úvěruschopnost, když vycházela pouze z interních a externích databází a z tvrzení žalovaného. Žalobkyně nedisponuje ani žádnou kartou klienta, ve které by byla zaznamenána majetková situace žalovaného, tedy souhrn příjmů a výdajů podložený listinami. Výpis příjmů a výdajů, natož y, které by jejich výši potvrzovaly, nebyly ani na výzvu soudu předloženy. Jedinou u, kterou měl soud k dispozici bylo vyjádření právní předchůdkyně žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti, ze kterého vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z tvrzení žalovaného, který výši příjmů uvedl 17 000 Kč. Tento údaj však opět není podložen žádnou u, která by toto potvrzovala. Pokud žalobkyně žádné y, kterými by ověřila úvěruschopnost žalovaného, nemá, jde to k její tíži, neboť takové dokumenty má mít k dispozici její právní předchůdkyně, dodržuje-li platné právní předpisy – zákon o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly ( , odst. 2 písm. b), odst. 4 ZoSÚ). Podle soudu tedy není zřejmé, zda byly dokumenty nezbytné k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalovaného skutečně předloženy a jaké údaje obsahovaly. Soud přitom žalobkyni vyzval, aby soudu předložila veškeré návrhy na provedení dokazování k tvrzení, že úvěruschopnost žalovaného byla řádně posouzena, to však žalobkyně neučinila. Při nepředložení dokladů, jimiž měla být prověřena úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele o jeho majetkových poměrech, nemůže mít soud za to, že tyto dokumenty byly předloženy při poskytování úvěru. Na základě těchto úvah soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti podle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet, a přesto mu spotřebitelský úvěr poskytla. Smlouva o úvěru je tedy neplatná ( a 86 odst. 1 ZoSÚ).

30. Žalobkyně má tedy vůči žalovanému právo toliko na to, aby jí zaplatil zůstatek (nesplacenou část jistiny) poskytnutých finančních prostředků z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.

31. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaný čerpal úvěr ve výši 49 944,67 Kč a neuhradil na něj ničeho. Ve vztahu k této částce má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil i úroky z prodlení podle o. z. ve spojení s 

32. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zapůjčené jistiny. Soud k tomu poznamenává, že v tomto rozsahu byl vázán žalobním petitem, kdy žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % z částky 49 944,67 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení, byť žalovaný byl vyzván k uhrazení dlužné částky již prohlášením o okamžité splatnosti a výzvou k uhrazení dluhu ze dne 3. 10. 2019.

33. Soud proto žalobě co do částky 49 944,67 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 15. 12. 2020 podle o. z. ve spojení s  , podle něhož je výše úroku za uvedené období stanovena na 8,25 % ročně, vyhověl.

34. Ve zbylém rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle , kdy procesně úspěšnější byla žalobkyně, a právě procesní úspěch ve věci je klíčový pro rozhodování o nákladech řízení. Žalobkyně tak byla úspěšná v 73,37 % věci a žalovaný byl úspěšný v 26,63 % věci, a tedy jí náleží náhrada nákladů řízení ve výši 46,74 % (73,37 % - 26,63 %). Náklady pak sestávají z účelně zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 2 062 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 51 533,67 Kč sestávající z částky 3 180 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (převzetí a příprava věci, předžalobní výzva, podání žaloby) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle . a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 10 440 Kč ve výši 2 192 Kč Celkem tak náklady ve stoprocentní výši představují částku 14 694 Kč. Poměrná část ve výši 46,74 % z uvedené částky pak činí částku 6 868 Kč.

36. Soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení celkem za tři úkony právní služby. Za úkon ve věci ze dne 31. 12. 2021 (vyjádření k výzvě soudu doručené soudu téhož dne), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, a to z toho důvodu, že žalobkyně měla již v žalobě tvrdit na základě čeho, posoudila úvěruschopnost žalovaného. Pokud by tomu tak bylo již v samotné žalobě, nemusel by ji soud dodatečně vyzývat k doplnění.

37. Třídenní lhůtu k náhradě nákladů řízení soud určil podle

38. O povinnosti žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení na účet právní zástupkyně žalobkyně soud rozhodl podle

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.