Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 C 257/2021

Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 9 657,40 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 2 816,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 20. 8. 2021 do zaplacení.

II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 6 840,90 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 20. 8. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 2 816,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 20. 8. 2021 do zaplacení. II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 6 840,90 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 20. 8. 2021 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 7. 2021 se žalobkyně původně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 10 017 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného plnění na základě smlouvy k službě Twisto účet – Smlouvy o nákupním účtu ze dne 18. 10. 2018 Smlouva byla uzavřena prostřednictvím elektronické komunikace na internetových stránkách webová adresa, nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky a ceník. Na základě výše uvedené smlouvy byla žalovanému zřízena služba Twisto nákupní účet, přičemž limit odložených plateb žalovaného byl až 30 000 Kč. Žalovaný využil služeb v celkové výši 10 017 Kč. Žalobkyně poskytla za žalovaného plnění za služby na vybraných e-shopech s tím, že žalobkyně má s těmito obchodníky uzavřenou rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek z titulu nároku na zaplacení kupní ceny. Na základě této smlouvy se žalobkyně zavázala uhradit e-shopům kupní cenu za žalovaného, který se v případě, že od kupní smlouvy neodstoupí do 14 dnů od doručení zboží, zavázal zaplatit žalobkyni kupní ceny. Žalovaný učinil ze svého Twisto účtu přes e-mailovou adresu za měsíce červenec 2019 až únor 2020 třicet objednávek u právnická osoba. Žalovaný vzal v obchodních podmínkách na vědomí, že v případě prodlení má žalobkyně nárok na poplatek z prodlení, a to při uhrazení po splatnosti vyúčtování do 5 dnů 150 Kč, do 10 dnů 250 Kč, do 15 dnů 350 Kč, do 20 dnů 450 Kč, do 25 dnů 550 Kč, a do 30 a více dnů po 650 Kč + 10 % z celkového vyúčtování nebo ceny objednávky. Dále vzal na vědomí poplatek v případě využití služby odložení splatnosti poplatek ve výši 4,50 Kč za každou odloženou první až dvacátou stokorunu o 1 měsíc při platbě min. 10 % z celkové jistiny. Žalobkyně dále uvedla, že ohledně schopnosti žalovaného splácet jeho závazky prověřila výši jeho závazků a platební morálku, a to z dostupných databází včetně neveřejných zdrojů. Vycházela rovněž z informací poskytnutých od žalovaného, který uvedl, že je svobodný, bezdětný, studuje, a jeho příjem činí 7 000 Kč a výdaj představují 5 000 Kč. Žalovaný plnění uhradil pouze ve výši 5 200,50 Kč, kterou žalobkyně započetla na dlužné poplatky. Žalobkyně dále uvedla, že po zesplatnění žalovaný uhradil dne 19.4.2021 částku 1 000 Kč, kterou žalobkyně započetla na zbylou část dlužných poplatků a na úrok z prodlení, a z tohoto důvodu požadovala po žalovaném 10 017 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení v kapitalizované výši 305,59 Kč ke dni 19.4.2021 a dále od 20.4.2021 do zaplacení.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Vzhledem k tomu, že žalovaný po podání žaloby uhradil žalobkyni dne 19. 8. 2021 částku 1 000 Kč, žalobkyně vzala podáním ze dne 11.11.2021 žalobu částečně zpět co do částky ve výši 359,60 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 305,59 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 017 Kč od 20. 4. 2021 do 19.8.2021 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 359,60 Kč od 20.8.2021 do zaplacení. Žalobkyně k tomu uvedla, že tuto platbu započetla na kapitalizovaný úrok z prodlení a část úroku z prodlení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, soud usnesením ze dne 4. 1. 2022 v tomto rozsahu řízení podle zastavil. Usnesení nabylo právní moci 2. 2. 2022.

4. Soud ve věci nařídil ústní jednání na den 16.3.2022, k němuž se žalovaný na řádně doručené předvolání bez důvodné a včasné omluvy nedostavil (doručení předvolání žalovanému je vykázáno dnem 4.3.2022). Soud proto věc projednal a rozhodl v souladu s ust. v nepřítomnosti žalovaného.

5. Po provedeném dokazování soud zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti: Ze smlouvy k službě Twisto účet, občanského průkazu žalovaného a e-mailové komunikace žalovaného se žalobkyní soud zjistil, že žalovaný uzavřel se žalobkyní tuto smlouvu prostřednictvím elektronické komunikace dne 18.10.2018 o nákupním účtu. Žalovaný byl na základě uzavřené smlouvy oprávněn disponovat s finančním limitem ve výši od 2 000 Kč do 30 000 Kč, přičemž jeho výše byla závislá na vyhodnocení úvěruschopnosti a doložení příjmu žalovaného. Navyšování limitu bylo podmíněno řádným splácením. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky a ceník. Zaslání ověřovacího kódu žalovanému žalobkyně doložila z otisku stránky interního elektronického systému ze dne 20.10.2021.

6. Smlouvou ze dne 4.3.2015 uzavřenou mezi žalobkyní jako poskytovatelem a právnická osoba s.r.o., IČO jako obchodníkem, byl sjednán závazek uvedené společnosti umožnit zákazníkům využít poskytovatelem nabízenou službu„ Twisto“. Smlouva obsahovala rámcovou dohodu o postoupení pohledávek.

7. Z přehledu objednávek na webová adresa“ ze dne 6. 7. 2019, 11. 11. 2019, 18. 9. 2019, 11. 7. 2019, 19. 8. 2019, 12. 12. 2019, 30. 11. 2019, 6. 10. 2019, 13. 8. 2019, 22. 8. 2019, 20. 8. 2019, 13. 1. 2020, 29. 8. 2019, 20. 8. 2019, 4. 9. 2019, 16. 10. 2019, 12. 9. 2019, 20. 2. 2020, 12. 1. 2020, 12. 8. 2019, 24. 2. 2020, 10. 8. 2019, 15. 10. 2019, 11. 7. 2019, 20. 8. 2019, 13. 12. 2019, 12. 1. 2020, 19. 8. 2019, 22. 8. 2019, 20. 8. 2019, 10. 8. 2019 a 22. 2. 2020 a 20.8.2019 bylo zjištěno, že žalovaný si v těchto dnech objednával jídlo, které mu bylo účtováno spolu s dopravou. Objednávky byly zařazeny vždy do aktuálního období Twisto účtu s tím, že souhrnné vyúčtování obdrží vždy v následujícím měsíci se splatností 15.3.2020. Žalovaný si takto objednal jídlo za celkem 10 017 Kč.

8. Z vyúčtování objednaných jídel vyplývá, že žalovaný uhradil na svůj dluh celkem 5 200,50 Kč do 14. 4. 2020. Z tvrzení žalobkyně dále vyplývá, že žalovaný uhradil 1 000 Kč dne 19. 4. 2021.

9. E-mailová komunikace z února až dubna 2021 a návrh na schválení smíru prokazuje, že mezi účastníky probíhala komunikace ohledně možnosti žalovaného uhradit dlužnou částku ve splátkách. Žalovaný nicméně předložený návrh smíru nepodepsal.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 28.1.2021 má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky 11 756,02 Kč ve lhůtě do sedmi dnů od její datace s upozorněním na soudní vymáhání v případě, že pohledávku neuhradí. Odeslání výzvy žalobkyně doložila poštovním podacím archem z téhož dne.

11. Na základě shora uvedeného má soud za prokázaný tento skutkový stav:

Žalovaný učinil v měsíci červenec 2019 až únor 2020 prostřednictvím Twisto účtu celkem třicet objednávek u právnická osoba v celkové výši 10 017 Kč, které za něj uhradila žalobkyně. Žalovaný však svůj závazek vůči žalobkyni zcela nesplnil, když jí peněžní prostředky, které za žalovaného uhradila a následně žalovanému vyfakturovala, zaplatil pouze ve výši 6 200,50 Kč. Po podání žaloby uhradil žalovaný ještě částku 1 000 Kč.

12. Z jiných než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly ve věci rozhodné.

13. Při právním posouzení soud vycházel z , (dále jen „“), podle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Soud ve smyslu ustanovení přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Podle plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Podle věta prvá dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Podle po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak

21. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky 2 816,50 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě z předložených důkazů bylo zjištěno, že žalobkyně nedostatečným způsobem zjišťovala, zda je žalovaný schopen úvěr řádně splácet, a že si ani od žalovaného nevyžádala potřebné důkazy. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 15.10.2021 uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posouzena na základě několika zdrojů informací, jednak z interní databáze žalobkyně, insolvenčního rejstříku, centrální evidence exekucí a registru SOLUS, přičemž vycházela z údajů uvedených žalovaným, tedy, že je student, svobodný a bezdětný s příjmem 7 000 Kč a výdaji 5 000 Kč měsíčně. Z dostupných registrů žalobkyně zjistila, že žalovaný neměl žádný dluh. Žalobkyně však v tomto směru nepředložila soudu žádný důkaz, že se skutečně příjmy a výdaji žalovaného zabývala. Z čeho pramenil příjem ve výši 7 000 Kč, zda se jednalo o brigádu či stálý měsíční příjem, ač byl žalovaný student, žalobkyně neuvedla. Stejně tak nebyly řádně zkoumány výdaje žalovaného, tedy jakou část vynaloží na bydlení, stravu, dopravu apod. Přestože si žalobkyně v textu smlouvy výslovně stanovila poskytování služby ve výši odvislé od vyhodnocení úvěruschopnosti a doložení příjmů žalovaného s tím, že nutnou podmínkou navyšování je řádné splácení, sama tuto okolnost řádně nezkoumala, když se spokojila s tvrzením žalovaného a negativními výsledky úvěrových registrů. Žalobkyní tedy nebyly doloženy žádné relevantní důkazy prokazující, že se před uzavřením smlouvy se žalovaným zabývala jeho majetkovými poměry, čemuž by svědčilo např. potvrzení o příjmu, pracovní smlouva, výplatní pásky, výpis z účtu atd. Zároveň nebylo prokázáno, že byly řádně zjišťovány výdaje žalovaného a stejně tak žalobkyně neprokázala, že řádným způsobem porovnala výdaje a příjmy žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, nebylo tak zřejmé, zda žalovaná měla dostatek finančních prostředků na splácení úvěru.

22. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu , neboť měl za to, že ust. a 87 je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. - 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13 EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008/48 EHS. Článek 8 směrnice č. 2008/48 EHS ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C -91/92, Faccini Dori, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -106/89, Marleasing SA, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C -377/14, Radlinger, z 21.4.2016), nebo C -76/10, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.

23. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

24. Soud má proto za to, že žalobkyně nedostatečně prověřila úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, a z tohoto důvodu smlouvu posoudil jako neplatnou dle ust. zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s ustanovením .

25. Za situace, kdy je smlouva o úvěru neplatná, může se žalobkyně po žalovaném domáhat úhrady finanční částky, kterou mu prokazatelně na základě neplatné smlouvy poskytla, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. Soud má za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 10 017 Kč a že žalovaný na dluh uhradil celkem 7 200,50 Kč. Žalobkyně tak má nárok na bezdůvodné obohacení ve výši 2 816,50 Kč, které jí bylo přiznáno společně s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně od 20.8.2021 do zaplacení, jak požadovala (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku).

26. S ohledem na to, že nebylo prokázáno, že došlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru, soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).

27. Ohledně nároku na náhradu nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení s ohledem na skutečnost, že žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný, by měl nárok na náhradu nákladů řízení, žalovanému však v řízení žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, jak ve výroku III. rozsudku uvedeno.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné ( ).

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze navrhnout výkon rozhodnutí (exekuci).