Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4840/2007

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 4. 5. 2000, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 11. 9. 2003, čj. -89. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně J. K. o určení, že je vlastnicí domu čp. 217 a pozemků parc. č. 927 (o výměře 202 m2) a parc. č. 928 (o výměře 617 m2) v katastrálním území D. (obec L.), zapsaných na listu vlastnictví č. 243 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu v L. Žalobkyni bylo uloženo nahradit žalovaným náklady řízení částkou 4.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci z 30. 4. 2007, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci z 11. 9. 2003, čj. -89, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno důvodným, neboť soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, správně zjistil skutkový stav a jeho rozsudek je věcně správný.

Odvolací soud poukazoval na to, že u Okresního soudu v Liberci, pod sp. zn.

, probíhalo rovněž občanské soudní řízení, v němž se žalobkyně J. K. domáhala určení, že je oprávněnou dědičkou po svém strýci O. M. (zemřelém v roce 1978) a v důsledku toho je vlastnicí domu čp. 217 a pozemků parc. č. 927 a parc. č. 928 v katastrálním území D. u L. Tato žaloba žalobkyně byla soudem prvního stupně zamítnuta, což bylo potvrzeno i rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci s odůvodněním, že na situaci v tomto případě, když došlo ke konfiskaci uvedeného nemovitého majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., a to v období po 25. 2. 1948, měla žalobkyně možnost v zákonem stanovených lhůtách podle , o mimosoudních rehabilitacích, reagovat výzvou k vydání nemovitostí v době do 1. 10. 1991 a v případě nevyhovění této výzvy ze strany povinné osoby pak i žalobou u soudu do 1. 4. 1992, což však žalobkyně učinila až opožděně (výzvou z 18. 10. 1993 a žalobou u soudu až 19. 1. 1993), takže zákonem stanovená prekluzívní lhůta proběhla bezvýsledně a nárok žalobkyně tu zanikl.

Odvolací soud měl k dispozici také pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec z 8. 1. 2007, sp. zn. (vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. ), jímž byl potvrzen co do zamítnutí žaloby žalobkyně J. K. proti žalovaným A. T., M. T. a M. V., rozsudek Okresního soudu v Liberci ze 16. 11. 2005, čj. -70, kterým bylo rozhodnuto o žalobních návrzích žalobkyně na „zrušení rozhodnutí Okresního soudu v Liberci z 13. 9. 1949, čj. C XIV 192/49, dále rozhodnutí o přídělu Fondu národní obnovy – ONV v L. z 10. 1. 1950, čj. R 261-217-Li, jakož i na zrušení vlastnictví žalovaných k domu čp. 217

a k pozemkům parc. č. 927 a parc. č. 928 v katastrálním území D. u L., a také na určení, že žalobkyně J. K. je oprávněnou dědičkou po svém strýci O. M. a tím i vlastnicí domu čp. 217 a pozemků parc. č. 927 a parc. č. 928 v katastrálním území D. u L. a také na vydání těchto nemovitostí“.

Odvolací soud poukazoval dále na to, že v této právní věci (sp. zn. Okresního soudu v Liberci) se „na základě téhož skutkového stavu domáhá“ žalobkyně J. K. určení, že je vlastnicí domu čp. 217 a pozemků parc. č. 927

a parc. č. 928 v katastrálním území D. u L. Žalobkyně v tomto smyslu vyslovovala názor, že majetku v daném případě pozbyla „politickou perzekucí, která nastala po mocenských změnách v únoru 1948, kdy byla vyslovena (Okresním soudem v Liberci dne 13. 9. 1949) neplatnost darovací smlouvy ze 6. 12. 1946 (mezi dárkyní K. M. a obdarovaným O. M., jehož dědičkou žalobkyně J. K. je) a došlo k aktu konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb.“; tato rozhodnutí pokládá žalobkyně za neplatná. Odvolací soud však (shodně i s názorem soudu prvního stupně) je toho názoru, že náprava tu mohla být zjednána jen podle , o mimosoudních rehabilitacích, a nikoli žalobou o ochranu vlastnického práva podle , ani žalobou o určení práva podle ustanovení . V tomto smyslu poukazoval odvolací soud zejména na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st. 21/05, z jehož právních závěrů odvolací soud vycházel.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 29. 5. 2007 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno v pondělí dne 30. 7. 2007 u Okresního soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1

(s přihlížením i k ustanovení ) .

Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu

a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka poukazovala na to, že v tomto řízení soudy obou stupňů vycházely z toho, že žalobkyně svůj nárok neuplatnila ve lhůtách, které restituční předpis ( ) obsahoval, což však neodpovídá skutečnosti. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že vzhledem k tomu, že v tomto případě restituční řízení nebylo u soudu prvního stupně ani řádně zahájeno (v této v souvislosti poukazovala na spisy sp. zn. Okresního soudu v Liberci), potom došlo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze 16. 4. 2004, sp. zn. , k přerušení řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , a to až do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. (později se změněným označením ) a dále pak vedeném pod sp. zn. , takže neměla jinou možnost „jak má právo uplatnit, a tudíž v žádném případě jí nemůže být k tíži přičítáno, že určovací žalobou tu nemůže zvrátit vzniklé vlastnické vztahy“. Dovolatelka má proto za to, že jí „původně podaná žaloba nebyla řádně a včas projednána a tudíž se jí nedostalo ze strany obecných soudů ochrany, kterou jí měl restituční předpis zajistit“. Nešlo tu tedy o to, že by se vydání nemovitostí nedomáhala podle restitučních předpisů, jak měl za to odvolací soud. Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil otázku včasnosti podané žaloby v této právní věci, ale i otázku podání žaloby v řízení o nároku podle restitučního předpisu.

Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu z 30. 4. 2007 (sp. zn. Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) bylo možné posoudit pouze podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud ve svém rozhodnutí některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V této právní věci (v níž se žalobkyně žalobou, podanou u soudu 4. 5. 2000

/v průběhu řízení nezměněnou/, domáhala určení toho, že je vlastnicí domu čp. 217

a pozemků parc. č. 927 a parc. č. 928 v katastrálním území D. u L., které přešly na stát v období 1949 – 1950), se soudy obou stupňů musely zabývat i závažnou právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení ) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. ,

o mimosoudních rehabilitacích, tedy v právním předpise restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz ) z 11. 9. 2003, , a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období (podle restitučních předpisů, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990),

a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení (např. podle tohoto zákoníku) a ani formou určení práva nebo právního vztahu podle ustanovení , mohla-li uplatnit (anebo i bezúspěšně uplatnila) nárok podle ustanovení předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství“. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo po i před 25. 2. 1948

a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučního předpisu je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že , o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku, který stát získal ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb.

a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících správních (dekaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věc nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud v tomto případě dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním dovolatelky, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelky splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání – uvedené v ustanoveních a odst. 3 . Nebylo tedy možné shledat dovolání dovolatelky přípustným podle citovaných ustanovení , ale ani podle jiných ustanovení téhož právního předpisu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení a , a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 13. prosince 2007

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu