Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 966/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele Ch., inženýrsko-dodavatelská organizace B., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20. 11. 2006, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. (žalobkyně E. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ch., inženýrsko-dodavatelské organizaci, s. p. v likvidaci, zastoupenému advokátkou, o uzavření dohody o vydání věcí), takto:

I.  Dovolání   s e   o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 21. 2. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 19. 1. 2006, č. j. -644. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Ch., státnímu podniku,uloženo uzavřít se žalobkyní E. Š. dohodu o vydání domu čp. 1104/17 a pozemku parc. č. 3240 (o výměře 661 m2) v katastrálním území Č. P., zapsaných na listu vlastnictví č. 1839 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B. Žalovanému státnímu podniku (v likvidaci) bylo dále uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 24.450,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému státnímu podniku bylo rovněž uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 99.312,20 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 20. 11. 2006, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení částkou 6.675,  Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud doplnil dokazování opětovným výslechem svědka prof. F. K. a provedením důkazu u (přípisem zástupce žalobkyně JUDr. K. Městskému soudu v Brně z 18. 2. 2000) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

Odvolací soud měl (shodně se soudem prvního stupně) za to, že žalobkyně splňuje zákonné předpoklady oprávněné osoby ve smyslu ustanovení Sb; je původní vlastnicí nemovitostí uvedených v její žalobě a je státní občanskou ČR; její nemovitosti přešly na stát na základě darovací smlouvy z 19. 1. 1983 (srov. ) a také řádně a včas vyzvala žalovaného k vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení , protože nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, držel ke dni nabytí účinnosti

Odvolací soud konstatoval, že mezi žalobkyní a žalovaným podnikem zůstalo sporné, zda žalobkyně darovala nemovitosti státu v tísni (ve smyslu ustanovení ) a zda darovaná stavební nemovitost (dům čp. 1104 v katastrálním území Č. P.) ztratila po jejím nabytí státem v důsledku zásadní přestavby svůj původní stavebně technický charakter (ve smyslu ustanovení ).

Odvolací soud byl na základě v řízení provedeného dokazování toho názoru, že žalobkyně prokázala existenci tísně na její straně při uzavírání darovací smlouvy z 19. 1. 1983 vůči státu. Poukazoval odvolací soud v této souvislosti na to, že žalobkyně poté, co začátkem roku 1982 zjistila, že v horních patrech uvedeného domu se objevují trhliny, začala se zajímat o opravu této nemovitosti a žádala bytový odbor tehdejšího obvodního národního výboru o vystěhování nájemníků bydlících v horních poschodích nemovitosti, aby tak mohla být provedena rekonstrukce nemovitosti, ale tato žádost byla odmítnuta. Když byla žalobkyně seznámena s posudkem znalce Ing. K. o havarijním stavu domové nemovitosti a o nutnosti celkové rekonstrukce domu, žádala opětovně o vystěhování nájemníků z nemovitosti, ale i tato žádost byla odmítnuta. Odvolací soud dovozoval, že za této situace mohla žalobkyně podlehnout psychickému nátlaku a přikročila posléze k nabídce daru státu dne 6. 11. 1982; žalobkyně počátkem roku 1983 nemohla zajistit bytovou náhradu pro nájemníky z domu (k tomu byl povolán tehdejší obvodní národní výbor ve smyslu dříve platného ustanovení , o hospodaření s byty). Odvolací soud měl proto za to, že tyto skutečnosti naplňují v daném případě na straně žalobkyně stav tísně ve smyslu ustanovení

Pokud šlo o otázku, zda dům čp. 1104 v katastrálním území Č. P. ztratil po nabytí státem v důsledku zásadní přestavby svůj původní stavebně technický charakter (e smyslu ustanovení ), měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně správně vycházel ze znaleckého posudku, vypracovaného Ústavem soudního inženýrství v B., který danou problematiku řešil komplexně a v doplnění se zabýval námitkami, vznesenými ze strany žalovaného. Podle závěrů uvedeného posudku ani jeden z prvků dlouhodobé životnosti stavby (tj. základy, zdivo, stropy, schody, krov) nebyl u uvedené domové nemovitosti obměněn či změněn ve více než ½ objemu svých konstrukcí; nešlo tu také o použití nového prvku dlouhodobé životnosti – užití tzv. předpinacích jednotek, které jen prodlužují životnost ostatních (narušených) prvků stavby, ale toto užití nemá povahu prvku dlouhodobé životnosti. Dospěl proto odvolací soud k výslednému právnímu závěru, že podmínky pro nevydání nemovitosti ve smyslu ustanovení , nejsou v tomto případě dány.

Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle potvrdil jako věcně správný (včetně výroků o nákladech řízení) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 12. 12. 2006 advokátu, který žalovaný státní podnik (v likvidaci) zastupoval, a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno na poště dne 20. 12. 2006 k doručení Městskému soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho odvolání přípustné podle ustanovení , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu zejména to, že se v něm odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nezabýval „otázkou absence věcné působnosti , o mimosoudních rehabilitacích“ v daném případě, když totiž podle názoru dovolatele se uváděný zákon na tento případ nevztahuje, protože tu nejsou splněny podmínky k tomu, aby uvedený zákon mohl být uplatněn. Žalobkyni tu nevznikla uzavřením darovací smlouvy žádná majetková křivda; darovaná domová nemovitost byla v havarijním stavu a organizace, která pak nemovitost spravovala, ji opravovala z vlastních prostředků, když původní vlastnice nemohla takové nákladné opravy z finančního hlediska zajistit. V žádném případě tu nešlo o občanskoprávní úkon (darování), které by bylo učiněno v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů. Havarijní stav domu byl způsoben výlučně působením fyzikálního vlivu na nemovitost (pohybem podloží pod domem a kolísáním hladiny podzemní vody); bylo nutno v tomto případě v poměrně krátké lhůtě 5 až 6 týdnů (kvůli hrozbě zřícení celé stavby) vynaložit značné finanční prostředky, které původní vlastnice neměla. Dovolatel je tedy toho názoru, že „aplikace na daný případ je protiprávní, neboť celá záležitost nespadá pod předmět úpravy uvedeného zákona“.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání žalovaného podniku poukazovala na výsledky zjištění v průběhu řízení před soudy obou stupňů a měla za to, že by dovolání dovolatele nemělo být vyhověno.

Přípustnost dovolání dovolatele bylo v daném případě možné posoudit pouze podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by dovolací soud svým rozsudkem z 20. 11. 2006 (sp. zn. Krajského soudu v Brně) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozhodnutím řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc podle ustanovení a podle ustanovení a podle ustanovení téhož zákona.

Podle ustanovení se povinnost vydat věc podle tohoto zákona vztahuje i na případ, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990; srov. ) přešla na stát smlouvou o darování nemovitosti uzavřenou v tísni.

Podle ustanovení se nevydávají oprávněné osobě stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter.

O zásadní přestavbě staveb ve smyslu ustanovení lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci a to z hlediska druhu, obsahu nebo rozsahu nemovitosti (srov. str. 121 /255/ stanoviska uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem); je třeba mít zejména ověřeno, zda alespoň u některého z prvků dlouhodobé životnosti stavby došlo k jeho výměně v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku objektu.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že „tísní se rozumí objektivní hospodářský  nebo sociální a někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila“.

Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, (uveřejněném pod č. 477/2005 Sb. v částce 166 Sbírky zákonů) byl v odůvodnění stanoviska zaujat i právní názor, že , o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu v občanském soudním řízení projevil již v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování a měl-li tento nesprávný postup zejména za následek odnětí možnosti účastníka řízení jednat před soudem (např. při chybném předvolávání účastníka řízení k jednání před soudem). Takový postup v daném případě z obsahu soudního spisu nevyplýval.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází při nesprávném posouzení věci ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo naopak nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá. Dovolacím důvodem nemohou být samy o sobě neúplnosti skutkového zjištění, ani vady či omyly při hodnocení důkazů ( ).

Vzhledem k těmto citovaným ustanovením (jejich obsahu, slovnímu znění a účelu) a k uváděným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů i ze stanoviska Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 11. 2006 (sp. zn. Krajského soudu v Brně), napadeném dovoláním dovolatele, řešil některou otázku právní v rozporu s hmotným právem, případně právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud ani svým rozsudkem z 20. 11. 2006 právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly u dovolání dovolatele dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 .

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení a k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného podle ustanovení , upravujících taxativně případy přípustnosti dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení a ustanovení téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze této dlouhodobě projednávané právní věci, jakož i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího ve stručnosti převážně to, co již bylo ze strany žalobkyně vyjádřeno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 13. prosince 2007

JUDr. Josef  R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu