Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3965/2007

U S N E S E N Í

I.  Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované k rukám jejího zástupce advokáta

na nákladech dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 5. 2007, č.j. -198, potvrdil v odvoláním napadené části rozsudek Okresního soudu

v Klatovech (soud prvního stupně) ze dne 30. 10. 2006, č.j. -166, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 12. 3. 2007, č.j. -191, jímž byla žaloba o zaplacení částek 76.613,- Kč, 236.250,- Kč a 135.730,- Kč zamítnuta

a rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení; současně rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Soud prvního stupně se dobral skutkových zjištění, že v průběhu měsíce června 2004 byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena „Smlouva o nájmu nebytových prostor“ (dále jen „nájemní smlouva“, resp. „smlouva“), kterou žalobce pronajal žalované na dobu neurčitou „plochu prodejny v prvním patře“ budovy č.p. 112

v K., za což se žalovaná zavázala hradit měsíční nájemné ve výši 7.500,- Kč spolu se zálohami na vytápění pronajatých a společných prostor, spotřebu energií, vodné, stočné a plyn (dále jen „úhrady za služby“). Žalovaná se rovněž zavázala k úhradě poměrné části nákladů na úpravu předmětu nájmu, a to v částce 10.000,- Kč (hrazené v měsíčních splátkách po 500,- Kč); současně bylo ujednáno, že pokud žalovaná ukončí nájemní vztah před uplynutím 24 měsíců od předání nebytových prostor, uhradí „50 % ze zbylých celkových nákladů na úpravu nebytových prostor, které činí 76.613,- Kč.“ Dne 28. 9. 2004 žalovaná odeslala žalobci výpověď, kterou odůvodnila tím, že nebytový prostor se stal bez zavinění nájemce (pro nadměrnou hlučnost) nezpůsobilý ke smluvenému užívání ( , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s písm. b/ smlouvy). Žalovaná platební povinnosti vyplývající z nájemní smlouvy v rozsahu specifikovaném v odůvodnění rozsudku nesplnila, a dluží tak žalobci částky uvedené ve vyhovujících výrocích, ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta s poukazem na rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Nájemní vztah pokládal za vztah občanskoprávní; ujednání o smluvní pokutě ve výši 5 % denně z neuhrazené částky měsíčního nájemného a úhrad za služby ( písm. d/ smlouvy) posoudil jako „příčící se dobrým mravům“, neboť „sjednaná výše smluvní pokuty je nepřiměřená, a to jak s ohledem na význam a hodnotu zajišťované povinnosti, tak

i úroku z prodlení, který by v daném případě při prodlení se zaplacením nájemného přicházel v úvahu. Takto sjednaná smluvní pokuta též mnohonásobně převyšuje úrok z prodlení stanovený jako sankční postih za prodlení s plněním peněžitého závazku, což platí i pro úroky požadované peněžními ústavy“; uvedené ujednání proto považoval za absolutně neplatné ve smyslu (dále jen „obč. zák.“). Jelikož žalovanou k ukončení nájemního vztahu před uplynutím 24 měsíců jeho trvání přiměla nezpůsobilost pronajatých prostor k provozování její činnosti (tj. situace, kterou objektivně vyvolal žalobce a nikoli žalovaná), odvolací soud shledal, že výkon práva žalobce na uhrazení vložených investic ve výši 76.613,- Kč je v rozporu s dobrými mravy a podle obč. zák. mu odmítl poskytnout právní ochranu.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v potvrzujícím výroku ve věci samé dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení (dále jen „ “) a jako dovolací důvod uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Dovolatel předně považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že nájemní vztah mezi žalobcem a žalovanou má občanskoprávní povahu, neboť v době jeho vzniku (červen 2004) oba účastníci byli podnikateli a nájemní smlouvu uzavírali v souvislosti se svojí podnikatelskou činností; „v případě, že by na žalobce nebylo možné nahlížet jako na podnikatele, který realizuje bezprostředně zapsaný předmět podnikání, je i přes tuto skutečnost třeba posuzovat závazkový vztah žalobce a žalovaného (rozuměj žalované) jako vztah obchodněprávní“, přičemž poukazuje na závěry respektované literatury (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005, s. 986). Z tohoto důvodu bylo možné (podle odvolacího soudu nepřiměřenou) smluvní pokutu snížit „až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.“ Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem, že ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy a tedy absolutně neplatné. Poukazuje na skutečnost, že výše smluvní pokuty je plně závislá na době, po kterou žalovaná nedostála povinnosti, kterou smluvně převzala. Denní sazba 5 % z dlužné částky při výši nájemného 7.500,- Kč měsíčně činí pouhých 375,- Kč (za 30 dní tedy 1,5 násobek měsíčního nájemného), pročež je sjednaná smluvní pokuta s ohledem na význam a hodnotu zajišťované povinnosti přiměřená; současně poukázal na rozdílné řešení této právní otázky v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. . Za nesprávný pokládá též závěr, že výkon žalobcova práva na zaplacení vložených investic je v rozporu s dobrými mravy. Odvolacímu soudu vytýká „nepřípustné rozšíření dobrých mravů“, přičemž je nerozhodné, zda stavební úpravy byly realizovány na žádost žalované nebo s jejím souhlasem; za podstatné považuje, že žalovaná svým jednáním zapříčinila vznik její povinnosti uhradit žalobci sjednanou částku. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že k dovolatelem předestřené právní problematice existuje dostatečná, poměrně jednotná a přehledná judikatura Nejvyššího soudu, od níž se napadený rozsudek neodchyluje. Navrhla, aby dovolání bylo jako „zjevně nedůvodné“ odmítnuto.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle , a a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení   a c)

Ustanovení přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle , z něhož ji dovozuje dovolatel.

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle , jehož prostřednictvím lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ). Jelikož ve smyslu ustanovení je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.

Vady uvedené v , a b) a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání ( věta druhá ).

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu (na nichž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že ustanovení článku 7 písm. d) nájemní smlouvy zakládající právo žalobce na zaplacení smluvní pokuty je ujednáním absolutně neplatným pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.) a že výkonu práva žalobce na uhrazení investic do pronajatých prostor ve sjednané výši nelze pro rozpor dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) poskytnout právní ochranu.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněném v Souboru rozhodnutí (dále jen „Soubor“) pod C 23, sv. 1, vyjádřil,

že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Úvaha, zda konkrétní smluvní ujednání je či není v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Proto poukaz na soudní rozhodnutí, v němž bylo určité ujednání o majetkové sankci (smluvní pokutě, úroku z prodlení) posouzeno jako souladné či nesouladné s dobrými mravy, není způsobilý zpochybnit správnost jiného rozhodnutí vycházejícího z odlišných skutkových závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. ). Navíc otázka přiměřenosti sankčního opatření (promítající se v posuzované věci do posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák.) byla již mnohokrát předmětem rozhodování dovolacího soudu, a nejde tak

o otázku dosud nevyřešenou nebo (zde se dovolací soud neztotožňuje s odlišným názorem dovolatele) rozhodovanou rozdílně, která by z těchto důvodů mohla založit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne

9. 8. 2001, sp. zn. , ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. , či ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v Souboru pod C 675, sv. 9,

C 2426, sv. 28, a C 2801, sv. 30, a dále např. usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. , a ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. ). Zpochybněné řešení této otázky proto postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, pročež uplatněná dovolací námitka nemá potenciál založit přípustnost dovolání podle

Otázkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy se dovolací soud také již vícekrát zabýval. Ve svých rozhodnutích zdůrazňoval komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. měly projevit. V každém individuálním případě je třeba vycházet z konkrétních zjištění, jež ústí v závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, a to s přihlédnutím

k rozhodným okolnostem panujícím na straně osoby povinné i osoby k výkonu práva oprávněné. Rozhodnými okolnostmi jsou ty, jež mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze i po subjektu právo vykonávajícímu (zde žalobci) spravedlivě požadovat, aby se prosazení jeho práva neuskutečnilo. Soud tedy zjišťuje, zda se výkon práva příčí dobrým mravům v daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod C 479, sv. 5). Zákon výslovně nestanoví, co jsou to dobré mravy; jejich stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, kterou může dovolací soud zpochybnit jen v případě, jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. ). V posuzované věci tomu tak není; soud prvního stupně i odvolací soud jasně zdůvodnily, v čem je spatřován rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy (když zohlednily důvody pro ukončení nájemního vztahu žalovanou a užitek, který žalobce nárokovanou investicí získal), přičemž úvahy obou soudů nejsou zjevně nepřiměřené. Zbývá dodat, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci

v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

15. 3. 2001, sp. zn. , uveřejněné v Souboru pod C 308, sv. 3, nebo usnesení téhož soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. ).

Směřuje-li dovolatel své námitky vůči závěru o občanskoprávní povaze předmětného nájemního vztahu, jsou tyto námitky založeny na skutkových tvrzeních

(že žalobce pronajímal nebytové prostory v rámci živnosti realitní činnost) nepřípustně uplatněných až v dovolacím řízení (srov. ). Kromě toho shledal-li odvolací soud ujednání o smluvní pokutě neplatným dle obč. zák., jenž je ve smyslu věty druhé obch. zák. aplikovatelný i na obchodní závazkové vztahy, je úvaha o použití moderačního práva dle obch. zák. v dané věci bezpředmětná,

i kdyby právní vztah mezi účastníky měl obchodní povahu.

Lze uzavřít, že uplatněné dovolací námitky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ; dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání podle věty první a odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle věty první, , a 2 a a zavázal dovolatele

k náhradě nákladů dovolacího řízení žalované, a to v částce 10.300,- Kč, sestávající z částky 20.000,- Kč podle , , bodu 5, ve znění účinném od 1. 9. 2006, snížené o 50 % podle citované vyhlášky, a z částky 300,- Kč paušální náhrady výdajů podle ve znění účinném od 1. 9. 2006.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 13. prosince 2007

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu