Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 214/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že se zamítá žaloba o určení o neplatnosti rozvázání pracovního poměru mezi účastníky dohodou ze dne 29.12.2003, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru mezi účastníky dohodou ze dne 29.12.2003 je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalovaného pracovala od 30.1.2003 jako „pokladní“ na informační přepážce u pokladen v prostoru vstupu do prodejny samoobsluhy a že u s textem „žádám o rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 29.12.03“, kterou „dne 29.12.2003 napsala a podepsala“, vyhotovila „pod nátlakem žalovaného a z nedostatku svobodné vůle“ poté, co ji (a její spolupracovnici paní V.) žalovaný „obvinil z účasti na majetkovém deliktu“ (krádeži lahví s alkoholem), na kterém však žalobkyně „jakoukoli svoji účast kategoricky popírá“. Za účelem „vyšetření deliktu“ byly žalobkyně a její spolupracovnice „odděleně vyslýchány“ vedoucí pokladen paní H. a zaměstnancem ochranky žalovaného panem J., poté byly „zaměstnanci žalovaného cca 4 hodiny zadržovány“ a následně vyslýchány rovněž příslušníky Policie ČR, kterými byla žalobkyni i její spolupracovnici „neoprávněně a na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu“ uložena bloková pokuta. Nakonec paní H. a pan J. sdělili žalobkyni i její spolupracovnici, že „buď nyní napíšou text, který jim nadiktují“, nebo že „jinak to s nimi dopadne hůř“. Požadovaný text žádosti o rozvázání pracovního poměru, „který jí byl nadiktován“, se tudíž žalobkyně „podvolila napsat vlivem vyčerpání z dlouhé pracovní směny, stresem z několikahodinového vyšetřování a nátlakem nadřízených“; „v žádném případě nebylo jejím úmyslem“ dne 29.12.2003 ukončit svůj pracovní poměr k žalovanému. Uvedené jednání žalovaného žalobkyně považuje „za zřejmou snahu o využití situace s cílem zbavit se neperspektivního zaměstnance“, neboť předtím dne 4.11.2003 oznámila žalovanému, že je těhotná, a „avizovala pravděpodobnost“, že její těhotenství bude rizikové.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3.11.2005 č.j. -52 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 7.485,50 Kč k rukám „právního“ zástupce žalobkyně. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že k sepsání žádosti žalobkyně o rozvázání pracovního poměru dohodou „došlo v důsledku událostí, které se seběhly dne 29.12.2003 v souvislosti s odcizením několika lahví alkoholu pracovníkem externí ochranné služby“. Věc sice byla šetřena Policií ČR a žalobkyni byla uložena bloková pokuta ve výši 1.000,- Kč, „soud však v kontextu s dalšími důkazy ze zprávy policie z 19.1.2004 nevzal za prokázané, že by se žalobkyně nějakého skutku (podle vyjádření žalovaného i zjištění soudu mělo jít o neoznámení krádeže alkoholu, nikoli o aktivní spolupůsobení na této krádeži), kdy dopustila“, neboť videozáznam, za kterého mělo být patrné, jak se celá věc odehrála, žalovaný přes výzvu soudu nedoložil, a ostatní důkazy „nesvědčí jinému průběhu děje“, než že žalobkyně v době krádeže vyřizovala reklamaci, a tudíž nebyla incidentu přítomna. Z toho, že k samotnému ukončení pracovního poměru a podpisu předmětné y došlo „teprve poté, co šetření celé věci bylo projednáno vnitřní bezpečností a dále byla volána policie“, je podle názoru soudu prvního stupně „zřejmé“, že sepis žádosti o rozvázání pracovního poměru „v kontextu s tím, že žalobkyně byla těhotná a těžko by se k takovému jednání sama o své vůli odhodlala“ a navíc se vytčeného skutku vůbec nedopustila, bylo „výsledkem několikahodinového nátlaku ze strany zaměstnanců a tedy žalobkyní nebyla sepsána svobodně“, a proto „ani tento právní úkon směřující k ukončení pracovního poměru dohodou nebyl učiněn svobodně a ve smyslu zák. práce je tedy absolutně neplatný“.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.6.2006 č.j. -77 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 5.525,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 6.225,- Kč, obojí k rukám advokátky. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 29.12.2003 je určitým a srozumitelným právním úkonem a „je v pořádku i z hlediska své formy“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že „žalobkyně navzdory poučení, které se jí ze strany odvolacího soudu dostalo, neunesla důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že tento právní úkon trpí nedostatkem její svobodné vůle, neboť jej učinila pod nepřípustným nátlakem zaměstnanců žalovaného“. Neplatnost předmětné dohody podle názoru odvolacího soudu „nepochybně nemůže být ve smyslu ust. § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce založena tím, že žalobkyně byla těhotná, při jejím podpisu byla vyčerpána dlouhotrvající pracovní směnou či stresem z několika hodinového vyšetřování“, neboť „se nejedná o protiprávní násilí či bezprávnou výhružku, které jedině mohou neplatnost právního úkonu způsobit“. Žalobkyně „neprokázala, že by na ni žalovaný vyvíjel nátlak k podpisu výhružkami o okamžitém zrušení pracovního poměru či nepřípustným omezením osobní svobody“, a „bylo-li jí zaměstnanci žalovaného snad řečeno, že pokud dohodu nepodepíše, dopadne to s ní hůř, nebo že si na ní vždycky něco najdou“, pak se podle názoru odvolacího soudu „nejedná o takový psychický nátlak, který by jakkoli omezil svobodu vůle žalobkyně při podpisu sporné dohody“. Ani skutečnost, že snad byl žalobkyni obsah dohody zaměstnanci žalovaného nadiktován (o čemž svědčí totožnost znění obsahu dohod žalobkyně i její spolupracovnice paní V.), „sama o sobě neplatnost dohody nezpůsobuje“, nebylo-li současně prokázáno, že tento diktát byl proveden ve spojení s protiprávním, ať již fyzickým či psychickým, násilím. I kdyby však žalobkyně skutečně byla upozorněna na možnost ukončení pracovního poměru „postupem dle ust. § 53 zák. práce“, nemá odvolací soud „ani v tomto případě za to, že by se jednalo o nepřípustný nátlak“ či bezprávnou výhružku, která by způsobovala neplatnost dohody ve smyslu ust. § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť – jak zdůraznil -  „je na zaměstnavateli, aby posoudil naplnění důvodů pro ukončení pracovního poměru se svým zaměstnancem způsobem, který je zákonem umožněn, a pokud měl žalovaný za to, že takové důvody jsou v daném případě dány, nic mu nebránilo, aby dle ust. § 53 zák. práce bez dalšího postupoval“; bylo by pak na žalobkyni, „aby případný nesouhlas s touto formou ukončení pracovního poměru projevila žalobním návrhem o jeho neplatnost“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání „z důvodů uvedených v ust. , odst. 3 “. V první řadě namítala, že odvolací soud „nedostatečně zohlednil celkový kontext událostí, které se odehrály dne 29.12.2003, a okolnosti, za kterých se uskutečnily“, neboť se omezil „v podstatě na několik okamžiků, které se odehrály bezprostředně při podepsání této dohody, zatímco ostatní, dle názoru žalobkyně nikoli nevýznamné skutečnosti, ponechal zcela nepovšimnuty“. Zdůraznila, že „zřejmou a prokázanou skutečností především je, že dne 29.12.2003 nebylo vůbec jejím úmyslem ukončit jakýmkoli způsobem pracovní poměr u žalovaného“, což „je zřejmé i z toho, že v podstatě následně proti ukončení pracovního poměru bezodkladně protestovala“. Významná je podle názoru dovolatelky rovněž „prokázaná“ skutečnost, že žalobkyně byla v době uzavření dohody o ukončení pracovního poměru těhotná a že „zaměstnavatel o této skutečnosti věděl“, a také nelze opominout závěr soudu prvního stupně o tom, že se žalobkyně dne 29.12.2003  nijak nepodílela na spáchání přestupku proti majetku zaměstnavatele a že v době jeho spáchání vůbec nebyla na místě přítomna. Kromě toho odvolací soud „nevzal zřetel“ na další „prokázané skutečnosti“, tj. že k podepsání dohody ze strany žalobkyně došlo „asi kolem půl osmé večer“, kdy pracovní směna žalobkyně začínala v 6.30 hodin ráno a od „cca čtrnácté hodiny byla zaměstnanci žalovaného zadržována“, že v průběhu svého „zadržení“ byla „soustavně hlídána“, „opakovaně vyslýchána“ a „bylo jí znemožněno nejen např. telefonovat, ale i navštívit toaletu“, a že „vlastní text napadené y byl žalobkyni vnuceně nadiktován slovo od slova, obdobně jako svědkyni V.“. V tom, že žalobkyně byla dne 29.12.2003 „neoprávněně zadržována“ ze strany zaměstnanců žalovaného v průběhu čtyř až pěti hodin a že jí během tohoto „zadržení“ (přes její těhotenství) bylo bráněno v návštěvě toalety, dovolatelka spatřuje „fyzické donucení“ vylučující svobodu vůle, a to ve formě „neoprávněného zásahu do fyzických pochodů jednající osoby, ovlivňující její psychický stav a volní rozhodování“. Žalobkyně rovněž vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o tom, že neprokázala, že jí zaměstnanci žalovaného vyhrožovali ukončením pracovního poměru postupem podle ustanovení zák. práce, neboť – jak zdůraznila – tuto skutečnost ve svém výslechu „spontánně zmínila i svědkyně V., o jejíž věrohodnosti žalobkyně nemá pochyb“. Jestliže navíc soud prvního stupně „vzal za neprokázané, že se žalobkyně dopustila jakéhokoliv skutku, ze kterého by vyplývala možnost žalovaného ukončit se žalobkyní pracovní poměr okamžitým zrušením“, a kromě toho postup podle ustanovení zák. práce byl v daném případě „vyloučen pro zákaz použití tohoto ustanovení vůči těhotné zaměstnankyni“, je podle názoru dovolatelky zřejmé, že zaměstnanci žalovaného „přinutili žalobkyni sepsat u jak na základě fyzického nátlaku, tak i bezprávnými výhružkami“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání ( , věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nenapadá), že žalobkyně pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy od 30.1.2003 na informační přepážce u pokladen v prostoru vstupu do prodejny samoobsluhy na provozovně v P. Dne 29.12.2003 odpoledne v rámci směny žalobkyně, která začínala v 6.30 hodin a měla končit v 19.30 hodin, došlo v prostoru u informační přepážky ke krádeži několika lahví alkoholu podnapilým členem bezpečnostní služby v civilu. Mezi 15. a 16. hodinou v souvislosti s touto událostí byly žalobkyně a paní V., která od 11.15 hodin také pracovala na informační přepážce, odvedeny nadřízeným zaměstnancem do kanceláře a odděleně vyslýchány, každá asi 10 až 15 minut, poté čekaly pod dohledem zaměstnavatele v jiné kanceláři do příjezdu Policie ČR, jejímiž příslušníky byly rovněž vyslýchány, a byla jim uložena bloková pokuta „za přestupek proti majetku dle /1a “ žalobkyni ve výši 1.000,- Kč a paní V. ve výši 500,- Kč. Následně žalobkyně i paní V. napsaly u s totožným textem, obsahující žádost o rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 29.12.2003, kterou zaměstnavatel akceptoval. K uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru došlo okolo 19.30 hodin, přibližně po 4 – 5 hodinách od krádeže; v té době byla žalobkyně těhotná. Žalobkyně se touto žalobou domáhá určení neplatnosti zmíněné dohody s odůvodněním, že žádost o rozvázání pracovního poměru tímto způsobem vyhotovila „pod nátlakem žalovaného a z nedostatku svobodné vůle“.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že ke skončení pracovního poměru mezi účastníky mělo dojít na základě dohody ke dni 29.12.2003 – podle , , ve znění do 1.3.2004, tj. do dne, než nabyl účinnosti , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a , o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů č. , kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. , ) – dále jen „zák. práce“.

Podle ustanovení § 240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

Podle ustanovení § 242 odst. 1 písm. b) zák. práce neplatný je právní úkon, který nebyl učiněn svobodně, vážně, určitě nebo srozumitelně.

Z posledně citovaného ustanovení je zřejmé, že právní úkon (jímž je nepochybně i dohoda o rozvázání pracovního poměru) je platný, jestliže vůle účastníka pracovněprávního vztahu, kterou projevil navenek, byla vážná a jestliže současně byla svobodná. Svobodu vůle přitom vylučuje zejména přímé fyzické donucení (vis absoluta) či bezprávná výhrůžka (psychické donucení, vis compulsiva). O bezprávnou výhrůžku, jíž je vůle jednajícího subjektu deformována, se jedná pouze tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Vůle jednajícího je vadná i tehdy, jestliže její svobodnou tvorbu vyloučila tíseň. Tísní se ve smyslu ustálené judikatury rozumí objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav (například rozrušení, obavy o osobu blízkou apod.), který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že tato osoba bez svobodného utváření své vůle učiní právní úkon, který jí zřejmě způsobí újmu a který by za normálních okolností jako neprospěšný vůbec neučinila (učiní právní úkon za nápadně nevýhodných podmínek). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího (fyzický a psychický nátlak, tíseň) musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.

Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že v pracovněprávních vztazích bývá rozvázání pracovního poměru některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 42 odst. 1 zák. práce pro účastníky z hlediska jejich zájmů nestejně výhodné, neboť výkon nezadatelného práva ukončit zákonem stanoveným způsobem pracovní vztah, má pro druhého účastníka nikoliv ojediněle za následek vznik určité újmy. Je tomu tak nejen tehdy, jestliže je pracovněprávní vztah rozvazován bez zřetele na stanovisko druhé strany jednostranným právním úkonem, ale i v případě, jestliže je pracovní poměr rozvázán - jak tomu bylo v posuzované věci - na základě souhlasného projevu vůle dohodou obou účastníků pracovněprávního vztahu. Uvedené lze nepochybně vztáhnout na posuzovanou věc o to spíše, že účastníkem dohody o rozvázání pracovního poměru byla těhotná zaměstnankyně. Přesto však – jak plyne z výkladu podaného shora - sama okolnost, že se tím žalobkyně vystavila, jak zdůraznil soud prvního stupně, „značnému sociálnímu riziku“, bez dalšího neznamená, že žalobkyně jednala v důsledku okolností vylučujících svobodu vůle. Z hlediska závěru o obsahu projevené vůle (vůle, kterou účastník skutečně navenek vyjádřil) totiž není podstatná tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, a významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil. „To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy...“ (srov. Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a  občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936,  díl  IV.,  s. 78).

Závěr o existenci či neexistenci okolností vylučujících svobodu vůle jednajícího subjektu (účastníka pracovněprávního vztahu) představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. ).

V projednávané věci dospěl odvolací soud v této souvislosti k závěru, že žalobkyně „navzdory poučení, které se jí ze strany odvolacího soudu dostalo“ (u jednání před odvolacím soudem dne 4.4.2006, jehož se osobně účastnil zástupce žalobkyně – advokát), „neunesla důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že tento právní úkon (dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 29.12.2003) trpí nedostatkem její svobodné vůle, neboť jej učinila pod nepřípustným nátlakem zaměstnanců žalovaného“.

I když žalobkyně uvedla, že dovolání podává také z důvodu, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ], z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatelka podrobuje kritice právě skutková zjištění odvolacího soudu o neexistenci okolností vylučujících svobodu vůle žalobkyně při uzavírání předmětné dohody o rozvázání pracovního poměru. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předkládá vlastní skutkové závěry, na kterých pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení

Podle ustanovení lze dovolání, které je přípustné podle ustanovení (a tak je tomu v projednávané věci), podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení až Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.

Dovolacím důvodem podle ustanovení lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze - li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutková zjištění o tom, že žalobkyně „neprokázala“, že dohodu o rozvázání pracovního poměru (žádost o ni) dne 29.12.2003 „učinila pod nepřípustným (ať již psychickým či fyzickým) nátlakem zaměstnanců žalovaného“, který omezil svobodu vůle žalobkyně při podpisu sporné dohody, a že žalobkyně „neprokázala, že by na ni žalovaný vyvíjel nátlak k podpisu výhružkami o okamžitém zrušení pracovního poměru či nepřípustným omezením osobní svobody“, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadaného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z výpovědi samotné žalobkyně, svědkyň M. V. a L. H., svědka I. L. a z lékařského zprávy ze dne 29.12.2003), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení Odvolací soud náležitě odůvodnil (s poukazem na lékařskou zprávu ze dne 29.12.2003 a rozdíly ve vyjádřeních žalobkyně před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím), proč považuje výpověď žalobkyně o obsahu pohrůžek ze strany zaměstnavatele a o důsledcích jednání zaměstnavatele na její zdravotní stav za nevěrohodnou. Současně též vysvětlil, proč nepovažoval z tohoto hlediska za významnou výpověď svědkyně V., která nebyla při podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru žalobkyní přítomna, a proč zůstalo neprokázáno tvrzení žalobkyně o tom, že si „nesměla zatelefonovat“ a že jí „bylo bráněno v návštěvě toalety“. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené skutková zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které současně byly významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením až , mají uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování.

Namítá-li dovolatelka, že o pohrůžce „ukončení pracovního poměru postupem dle ust. § 53 zák. práce“ se v rámci svého „značně autentického“ svědectví „spontánně zmínila a obdobně vypovídá rovněž svědkyně V., o jejíž věrohodnosti žalobkyně nemá pochyb“, a že odvolací soud „se zaměřil na nepodstatné detaily“ a „ponechal zcela nepovšimnuty“ některé „závažnější skutečnosti“ (zejména že žalobkyně „proti ukončení pracovního poměru bezodkladně protestovala“, že se nijak nepodílela na spáchání přestupku proti majetku zaměstnavatele, že v průběhu svého „zadržení“ ze strany zaměstnavatele byla „soustavně hlídána“ a „opakovaně vyslýchána“, že k podepsání předmětné dohody došlo „asi kolem půl osmé večer“ poté, co „vlastní text napadené y byl žalobkyni vnuceně nadiktován slovo od slova, obdobně jako svědkyni V.“), pak ponechává mimo rámec svých úvah vlastní výsledek probíhajícího sporu (skutečnost, že žalovaný na žalobkyni při podpisu předmětné dohody nevyvíjel nepřípustný nátlak, který by omezil svobodu její vůle) ve prospěch své představy o řešení věci a předestírá tím vlastní hodnocení důkazů, na jehož základě činí jiné skutkové závěry než odvolací soud. Žalobkyně tak napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak bylo uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.

Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení , a b) a nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení , části věty před středníkem zamítl.

Z vyjádření dovolatelky, že napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, vyplývá, že žalobkyně podává dovolání rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § až 239 ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující  rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).

Vzhledem k tomu, že dovolání do výroků o nákladech řízení směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně v tomto směru - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , věty první, a , věty první , neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2007

JUDr. Zdeněk  N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu