Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2644/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší  soud  České  republiky   rozhodl  v senátě   složeném   z  předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované Nemocnici s poliklinikou v M., zastoupené advokátem, o 285.656,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. února 2006, č. j. , -228, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 2. 4. 2004, č. j. -191, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 285.656,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyhověl tak žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované nemocnici náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od ledna 1989 do dubna 1999. Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná odpovídá za poškození zdraví žalobce, k němuž došlo při jeho hospitalizaci na očním oddělení. Žalobce v důsledku poškození zdraví pobíral plný invalidní důchod a žalovaná mu od 1. 5. 1977 vyplácela měsíční rentu z titulu náhrady za ztrátu na výdělku, kterou postupně krátila. Ke dni 23. 4. 1994 žalobce sice splnil věkovou hranici pro odchod do starobního důchodu, soud však dovodil, že sám vznik nároku na starobní důchod není pro nárok na náhradu za ztrátu na výdělku významný. S tvrzením žalobce, že by po tomto období do práce stejně nechodil, se soud vypořádal na základě svědecké výpovědi syna žalobce, z níž zjistil, že on jako jednatel společnosti R.,  s. r. o.,  by měl možnost svého otce po dosažení důchodového věku zaměstnat. Soud proto žalobci přiznal náhradu za ztrátu na výdělku i za dobu po dosažení věku pro přiznání starobního důchodu.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 10. 2. 2006,  č. j. , -228, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o výši žalobcova průměrného výdělku před vznikem škody a o výši jeho invalidního důchodu. Žalovaná dobrovolně náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobci plnila až do doby valorizace žalobcova důchodu, kdy poskytovanou náhradu krátila. Za dobu od 1. 1. 1989 do 30. 4. 1994 mu vyplatila 89.745,- Kč, přičemž mu v tomto období mělo být vyplaceno 138.908,- Kč, a i po 30. 4. 1994 mu vyplácela náhradu, a to až do 30. 4. 1999, celkově dalších 68.460,- Kč. Odvolací soud neshledal důvodným nárok žalobce na rentu po dosažení jeho důchodového věku. Uvedl, že není podstatné, že žalobce o přiznání starobního důchodu nepožádal a že je mu stále vyplácen invalidní důchod. Pro posouzení rozsahu žalobci vzniklé škody z titulu náhrady za ztrátu na výdělku je významné, zda žalobce chtěl nebo nechtěl po dosažení důchodového věku dále pracovat. Vzhledem k jeho jednoznačnému spontánnímu vyjádření při jednání u okresního soudu dne 20. 6. 2001, že po dosažení věku pro starobní důchod by do zaměstnání již nechodil, dospěl odvolací soud k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobce v této době ještě pracoval. Z toho dovodil, že po 30. 4. 1994 již žalobci nemohla vzniknout škoda ve formě ztráty na výdělku, a za této situace byl nadbytečný výslech syna žalobce k otázce, zda by jej v této době mohl zaměstnat, když žalobce již o další zaměstnání po dosažení důchodového věku neměl zájem. Žalovaná v předchozím období (do 30. 4. 1994) sice plnila méně než měla, avšak tím, že žalobci plnila i po tomto datu až do roku 1999, plnila mu  celkem více, než byla povinna, a v rámci obrany proti žalobě navrhla svou pohledávku za období od dubna 1994 do dubna 1999 k započtení.

Proti  tomuto   rozsudku   podal   žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ust.  a podává je z důvodu podle  a    V dovolání rekapituluje dosavadní průběh řízení a uvádí, že na svou účastnickou výpověď učiněnou dne 20. 6. 2001 před okresním soudem o tom, že pokud by dosáhl   věku pro starobní důchod, do zaměstnání by již nechodil, reagoval při dalším jednání u okresního soudu dne 17. 9. 2003, kdy uvedl, že výpověď byla takto učiněna v důsledku nepochopení otázky, a byla myšlena tak, že v té době již skutečně nemohl pracovat, a v duchu této nemožnosti pracovat také odpovídal; tedy nikoliv, že by po dovršení věku pro přiznání starobního důchodu pracovat nechtěl, ale že by nebyl schopen. Poukazuje na výpověď svého syna o tom, že by pracovní místo mohl získat. Má za to, že je nesprávné „postavit právní závěr na jedné účastnické výpovědi“, kdy byl již značně indisponován, a která nekoresponduje s ostatními provedenými důkazy. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla zamítnutí dovolání a přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení s tím, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy ve vzájemné souvislosti a že žalobcem uváděné argumenty jsou účelové, a stejně účelová byla i výpověď svědka – syna žalobce.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení ( ), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu ust. , přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. , není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci  ( ), které dovolatel uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout pochybení, neboť odvolací soud zjištěný skutkový stav po právní stránce zcela správně posoudil podle a 447 obč. zák.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě podle § 447 odst. 1 obč. zák. je jedním z dílčích nároků na náhradu škody na zdraví. K odškodnitelné ztrátě na výdělku dochází z důvodu, že v důsledku poškození zdraví se pracovní schopnost poškozeného snížila, popřípadě zanikla, a poškozený právě pro zdravotní postižení, způsobené újmou na zdraví, již nemůže dosahovat výdělku jako před poškozením. Je-li účelem náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při uznání invalidity reparovat újmu, odvíjející se od ztráty pracovní způsobilosti poškozeného, náleží odškodnění pouze po dobu, po kterou ztráta pracovní způsobilosti brání poškozenému, aby si příjmy k úhradě svých potřeb opatřoval vlastní prací.

Předpokladem pro další vyplácení renty je kromě následků úrazu zjištění, že poškozený by v dané době byl nejen schopen ale i ochoten pracovat, a že by byl v určité profesi též skutečně zaměstnán. totiž nelimituje existenci nároku věkem poškozeného. Jestliže však poškozený odejde do starobního důchodu, dalším zdrojem jeho příjmů již není výdělek ani částky či dávky, které jej nahrazují, a nemá proto ani nárok na další výplatu náhrady za ztrátu na výdělku. Náhrada za ztrátu na výdělku náleží proto jen tehdy,  lze-li   podle okolností důvodně předpokládat, že poškozený – nebýt úrazu - by nadále i po dovršení věku pro odchod do starobního důchodu byl zaměstnán. K závěru, že ke ztrátě výdělku došlo, nestačí obecně jen možnost určité výdělečné činnosti, nýbrž skutkově podložený závěr, že právě jen z důvodu následků úrazu nemohl poškozený výdělečnou činnost vykonávat. V tomto směru je právní názor, z něhož odvolací soud vycházel, plně v souladu s hmotněprávními ustanoveními , upravujícími náhradu za ztrátu na výdělku, i s dosavadní judikaturou; nejde proto o rozhodnutí spočívající na nesprávném právním posouzení věci.

Ostatně námitky uplatněné v dovolání se v podstatě netýkají právního posouzení věci. S rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při aplikaci práva, ale především proto, že aplikoval právo na skutkový závěr, s nímž dovolatel nesouhlasí, konkrétně, že by žalobce po dovršení důchodového věku již nepracoval. Jedná se tedy o dovolací důvod podle – rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor.  Nelze-li   soudu  v   tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, co kterému účastníkovi či svědkovi měl či neměl soud uvěřit, že k některému důkazu neměl soud přihlížet nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Podle ust.  soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.

Odvolací soud nepochybil, když považoval za neprokázané tvrzení, že by žalobce po datu 30. 4. 1994 i nadále pracoval v zaměstnání, navíc za situace, že žalobce sám před soudem prvního stupně dne 20. 6. 2001 uvedl, že „by již ani do zaměstnání nechodil, pokud by dosáhl věku pro starobní důchod“. Přednes právního zástupce žalobce, který poté, co rozsudek soudu prvního  stupně   byl   ve   vyhovujícím výroku odvolacím soudem zrušen, dne 17. 9. 2003 před okresním soudem korigoval vyjádření žalobce tak, že „pokud by žalobce měl schopnosti a možnosti, samozřejmě by pracoval, došlo k nepochopení otázky žalobcem“, není důkazem, způsobilým   prokázat   rozhodné skutečnosti, ohledně nichž leží důkazní břemeno na žalobci, a rozhodující v této souvislosti není ani výpověď syna žalobce, který uvedl, že by jako jednatel společnosti měl možnost svého otce zaměstnat, resp. zaměstnání mu zprostředkovat.

Skutkový závěr, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, má oporu v obsahu spisu a nejde tedy o situaci, že by při zjišťování skutkového stavu věci soud opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro své skutkové závěry neměl oporu v provedeném dokazování. Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, která v základní sporné otázce nemají oporu v provedeném dokazování.

V dovolacím řízení pak nelze přehodnocovat jednotlivé důkazy, jež byly v řízení provedeny,  a  pokud dovolatel z provedených důkazů vyvozuje jiný skutkový závěr, než jaký z nich učinil odvolací soud v přezkoumávaném rozhodnutí, napadá tak vlastní hodnocení důkazů, což – jak bylo již uvedeno – nelze.

Z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle ust. , věty první před středníkem, zamítl.

O  náhradě  nákladů   dovolacího   řízení   bylo rozhodnuto podle ust. , , a , kdy ve věci úspěšná žalovaná by měla proti žalobci právo na   náhradu   účelně   vynaložených nákladů řízení, nicméně dovolací soud  podle ust. z důvodů hodných zvláštního zřetele na straně žalobce obdobně jako odvolací soud žalované náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. prosince 2007

JUDr. Marta Škárová, v. r.

předsedkyně senátu