Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 4823/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Zlíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. října 2003, č. j.  -339, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „z věcí, které tvoří součást bezpodílového spoluvlastnictví účastníků připadají do výlučného vlastnictví žalobce věci“ v tomto bodě vyjmenované pod položkami 2, 4, 5, 8, 11, 12, 15, 20a „tedy majetek v celkové hodnotě 63.170,- Kč“, a výrokem pod bodem II. rozhodl, že „z věcí, které tvoří součást bezpodílového spoluvlastnictví účastníků připadají do výlučného vlastnictví žalované“ věci v tomto bodě vyjmenované pod položkami 6, 7, 9, 10, 13, 14, 16, 17, 19, 20b, 21 „a investice do rodinného domu pod položkou 1, tj. domu č. p. 118 v katastrálním území P., obec Z., v hodnotě 434.956,40 Kč“. Výrokem pod bodem III. zamítl „žalobu ohledně pol. 18–dvou vlněných mongolských koberců a pol. 22–traktoru zn. T. kompletním příslušenstvím“. Výrokem pod bodem IV. uložil žalované povinnost „doplatit žalobci na jeho podíl z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví částku 186.691,20 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku“ Výroky pod body V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. Do bezpodílového spoluvlastnictví manželů („BSM“) nezahrnul dům č. p. 118 v P., který v roce 1978 nabyla do výlučného vlastnictví žalovaná. Tento dům účastníci za trvání manželství sice ve značné míře přestavěli, z původní stavby však zůstaly zachovány sklepní prostory a obvodové zdi původního domu, tedy prvky určující nezaměnitelným způsobem dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Nedošlo tedy k výstavbě nového domu, šlo toliko o přístavbu a nástavbu. Proto soud v rámci vypořádání BSM vypořádal pouze investice na dům vynaložené ze společného majetku.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 31. května 2007, č. j. -563, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I., V. „v odstavci prvním“ a VI. Změnil jej ve výrocích pod body II. a III. „jen tak, že do výlučného vlastnictví žalované se dále přikazuje traktor zn. T., tedy majetek a investice v celkové hodnotě 462.356,40 Kč; jinak se tyto výroky potvrzují“, a dále jej změnil ve výroku pod bodem IV. „tak, že žalovaná je povinna vyplatit žalobci na jeho podíl z vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví částku 193.786,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení včetně nákladů odvolacího řízení. Předmětem odvolání žalobce a jádrem sporu zůstala otázka, zda předmětný dům, který původně nabyla do vlastnictví žalovaná darem od svých rodičů a který žalobce zahrnul do vypořádání BSM, stavebními úpravami provedenými účastníky za trvání jejich manželství jako původní věc zanikl a zda na jeho místě vznikla věc nová. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem účastníků a znaleckým posudkem znalce Ing. K. K., Ph. D. a jeho výslechem. Vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.  , , , ,  a „R 44/1993“, a neshledal důvod odchýlit se od závěrů soudu prvního stupně bez ohledu na to, že při šetření znalce na místě samém nebyly provedeny sondy do obvodového zdiva, jak požadoval žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o („OSŘ“). Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, kterou se dovolací soud dosud nezabýval, a to „posouzení, jaká míra destrukce původních obvodových zdí stavby musí být dána, aby věc - stavba (původní stavba) zanikla jako věc - vyjádřeno procentem či jinak matematicky“. Otázka okamžiku zániku stavby byla sice v judikatuře řešena – v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. , a – avšak otázka míry destrukce obvodových zdí původní stavby, to je jaká míra destrukce musí být dána, aby věc-stavba (původní stavba) zanikla jako věc, řešena nebyla. Dovolatel uplatňuje především dovolací důvod uvedený v , s tím, že odvolací soud nedoplnil dokazování revizním znaleckým posudkem za účelem zjištění, zda předmětný dům postavený účastníky za trvání manželství je novým domem – novou věcí ve smyslu práva. Soudem ustanovený znalec Ing. K. K. vypracoval znalecký posudek nedostatečně, když nesplnil úkol soudem mu uložený. Dovolatel dále uplatňuje dovolací důvod uvedený v s námitkou, že odvolací soud posoudil předmětný dům nesprávně nikoliv jako nově postavený dům patřící do BSM ale toliko jako nadstavbu a přístavbu, neboť starý dům nezanikl, přičemž na domě zůstalo zachováno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a aby věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (odvolací soud sice dříve vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, avšak jen pro vady řízení a nezavázal jej právním názorem, který by vedl k pozdějšímu zamítnutí žaloby a který by byl napaden v dovolání). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. B.).

Protože dovolání podle je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení, které by mohly  založit dovolací důvod podle ,  lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Podle ustálené judikatury (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 5. února 2002, sp. zn. , publikovaný pod č. C 1008 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) je „pro posouzení okamžiku vzniku stavby jako věci rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. Tímto minimálním okamžikem je u nadzemních staveb, kterou je i posuzovaná budova, stav, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží“. Ovšem soudu nelze upřít možnost určité úvahy při posouzení toho, zda určitý konkrétní výsledek stavební činnosti je již věcí v právním smyslu. V této souvislosti lze odkázat i na , ve znění pozdějších předpisů (katastrální zákon), podle kterého je rozestavěnou budovou „budova v alespoň takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží“. Je tedy zřejmé, že posouzení toho, zda určitý výsledek stavební činnosti je již stavbou jako předmětem občanskoprávních vztahů (a nikoliv tedy součástí pozemku), je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází se skutkových zjištění, která mohou být založena i na znaleckém posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. , www.nsoud.cz). Stejná pravidla je třeba podle konstantní judikatury (viz např. níže citovaný rozsudek Nejvyššího soudu) přiměřeně použít pro posouzení zániku stavby.

Z toho je zřejmé, že judikatura dovolacího soudu nemůže soudy zavazovat tím, že by určovala nad rámec shora uvedených obecných principů i další míru destrukce, která musí být naplněna, aby původní stavba zanikla; to je věc individuálního  posouzení. To ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2001, sp. zn. , Soubor rozhodnutí NS č. C 280, ve kterém se uvádí: „Nadzemní stavba zaniká a přestává být věcí v právním smyslu tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží původní stavby, tj. zpravidla destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím obvykle při současném odstranění zdiva příček; objem nově zbudovaných konstrukcí na místě - základech - původní stavby je v této souvislosti nerozhodný“.

Soud prvního stupně i soud odvolací zjistily, jaký byl v rozhodné době stav stavby. Poté v rámci možnosti uvážení, které jim právo poskytuje, a v souladu se zásadami uvedenými shora dospěly k závěru, že v dané věci nedošlo k zániku stavby jako předmětu právních vztahů. Za této situace tu není nic, co by z napadeného rozsudku činilo rozhodnutí zásadní.

K námitkám dovolatele týkajícím se skutkových zjištění, ze kterých soudy vycházely, nelze v tomto řízení přihlédnout (viz shora).

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a věty první , neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. prosince 2007

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu