Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1022/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali, aby soud žalobkyni uložil povinnost vydat jim umělecká díla podrobně specifikovaná v žalobě pod položkami 1) až 90).

Obvodní soud pro Prahu l (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. srpna 2004, č. j. -32, řízení pro překážku věci rozhodnuté zastavil, rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobcům a o nákladech řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalobců, usnesením ze dne 30. září 2004, č. j. -43, usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení a o soudním poplatku potvrdil; změnil je toliko ve výroku o nákladech řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. května 2005, č. j. -64, zrušil shora uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 31. ledna 2006, č. j. -100, zamítl žalobu „o vydání uměleckých děl uvedených v příloze, která je nedílnou součástí tohoto rozsudku“, a rozhodl o povinnosti žalobců uhradit žalované náklady řízení a o povinnosti žalobců doplatit soudní poplatek. Uvedl, že žalobci se domáhali vydání předmětných uměleckých děl ve smyslu („ObčZ“). Vyšel ze zjištění, že žaloba jejich právního předchůdce o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání věcí podle , byla rozsudkem tamního soudu z 19. 4. 1993, č. j. -32, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze z 23. 8. 1993, č. j. -43, zamítnuta. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , s tím, že restituční zákony mají ve vztahu k obecné právní úpravě povahu legis specialis. Konstatoval, že osobám, které v důsledku neuplatnění nebo neúspěšného uplatnění restitučních nároků se podle restitučních předpisů svého vlastnického práva nedomohly, brání existence restitučních předpisů domáhat se tohoto práva podle obecných předpisů.

Odvolací soud k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 27. července 2006, č. j. -118, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku o věci samé“. Změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a o doplacení soudního poplatku tak, že se jejich náhrada resp. povinnost neukládá, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uvedl, že stát převzal předmětné věci v období vymezeném na základě rozsudku vydaného v trestním řízení, který byl zrušen v důsledku řízení o stížnosti pro porušení zákona; nešlo tedy o rehabilitační rozhodnutí. Zrušení výroku o trestu propadnutí jmění v případě otce žalobců tak nezakládalo přednost restitučního zákona před obecným předpisem o ochraně vlastnického práva, a tedy nutnost uplatnit nároky na majetek takto pozbytý způsobem stanoveným Konstatoval, že stát po zrušení trestních rozsudků držel díla bez právního důvodu, což zakládá restituční důvod podle Judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , resp. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. publikované pod č. 477/2005 Sb.) založila stav, že případ převzetí věci státem v rozhodné době bez právního důvodu podle je nutno zahrnout pod speciální režim tohoto zákona a nelze se proto domáhat vydání věcí či určení vlastnictví k nim podle obecných předpisů. Pro posouzení důvodnosti předmětné vlastnické žaloby má význam výsledek řízení o restitučním nároku otce žalobců vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. ; žaloba v této věci byla v roce 1993 zamítnuta a byť se jednalo o důvod zamítnutí, který je založen na odlišném posouzení aplikace a na závěru, že otci žalobců nevznikl restituční nárok podle tohoto zákona, nepřísluší odvolacímu soudu v tomto řízení jakkoliv správnost těchto závěrů posuzovat, neboť je vázán pravomocným rozhodnutím o zamítnutí restituční žaloby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o a c) („OSŘ“), a uplatňují dovolací důvod uvedený v . S odkazem na analýzu věci, již provedli z hlediska a dalších zákonů, konstatují, že v posuzovaném případě o žádný z důvodů zmíněnými normami řešených nejde, neboť majetek jejich otci nebyl odňat v důsledku občanskoprávního, pracovněprávního nebo správního aktu učiněného v rozhodném období v rozporu se zásadami demokratické společnosti ani na základě zrušujícího výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci podle , o soudní rehabilitaci. Majetek byl jejich otci v roce 1962 zajištěn podle § 347 trestního řádu. V roce 1968 byl rozsudek, kterým byl otec uznán vinným trestným činem sabotáže zrušen, byly zrušeny i rozsudky obsahově navazující, tedy i výrok o propadnutí majetku. Zajištění jeho majetku, nařízené prokuraturou v roce 1962, bylo usnesením Městského prokurátora v Praze ze 7. 11. 1969, sp. zn. , které nabylo právní moci 7. 11. 1969, podle § 349 trestního řádu zrušeno. Připomínají stanovisko Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/84, podle něhož při zrušení zajištění majetku obviněného podle § 349 trestního řádu není soud oprávněn žádným způsobem omezovat dispoziční právo obviněného s majetkem, a to ani v souvislosti s uspokojováním nároků poškozeného na náhradu škody. Při zrušení zajištění majetku je tedy jeho vlastníkem obviněný a stát se jeho vlastníkem stává pouze v případě odsuzujícího rozsudku. Nemůže tedy obstát závěr soudu, že v daném případě dochází k obcházení restitučního zákona. Závěrem odkazují na stanovisko Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1998. Navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá zmatečnost dovolání z hlediska kumulace jeho přípustnosti ve smyslu a c) . Nepokládá je za přípustné podle a přípustnost podle nemůže obstát, protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam, neboť vychází z ustálené judikatury, tedy rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. a stanoviska pléna Ústavního soudu publikovaného pod č. 477/2005 Sb. Uzavírá, že dovolání je nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

V dané věci nebyl soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, a odvolací soud ani předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil. Proto přicházela v úvahu jen přípustnost dovolání podle , ani ta však není dána.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s publikovanou judikaturou dovolacího soudu, na kterou odvolací soud odkázal (viz shora). Je třeba též poukázat na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. , ve kterém se mimo jiné uvádí: „Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným“. Pokud dovolatelé odkazují na rozhodnutí publikované jako R 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, opomíjejí skutečnost, že právní názor v tomto rozhodnutí uvedený byl pozdější judikaturou rozvinut a upřesněn tak, že na danou věc se nadále nehodí (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. , publikované jako R 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z , a s tím, že úspěšné žalované vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle , , ve spojení s a , ve znění , částku 2 250 Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč podle , ve znění , a 19 % daně z přidané hodnoty podle ve výši 485,- Kč, celkem tedy 3 035,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 4. prosince 2007

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu