Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3496/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobců, podané u soudu 27. 10. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Karviné z 29. 9. 2006, čj. -212. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců o určení, že zůstavitel J. N.  (zemřelý) byl ke dni své smrti podílovým spoluvlastníkem (z jedné ideální poloviny) pozemků parc. č. 334/2, parc. č. 335/2, parc. č. 347/6, parc. č. 348/13, parc. č. 348/15, st. parc. č. 311 s domem čp. 262, parc. č. 334/7, parc. č. 413/8, parc. č. 413/9, parc. č. 404/10, st. parc. č. 450 se stodolou, parc. č. 348/16, parc. č. 354/10 a parc. č. 205/20 v katastrálním území L. (obec O.), okres K. Bylo také rozhodnuto, že se nepřiznává náhrada nákladů řízení mezi žalobci M. Ch. a M. N. a žalovanou Českou republikou – Ministerstvem financí ČR, jakož i mezi žalobci a žalovaným městem O.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze 4. 4. 2007, sp. zn. . Tímto rozsudek odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Karviné z 29. 9. 2006, čj. -212, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně správná skutková zjištění, avšak nesprávně „přistoupil v tomto řízení na interpretaci restitučních předpisů“, s čímž se odvolací soud neztotožnil, ale přesto „výsledek tohoto sporu zůstal i v řízení před odvolacím soudem nezměněn“.

Odvolací soud poukazoval na zjištění, učiněná v tomto řízení, že totiž žalobci jsou právními nástupci původního vlastníka v žalobě uvedených nemovitostí J. N., který zemřel v roce 1965, jemuž byl výměrem bývalého Okresního národního výboru ve F. z 24. 5. 1946, čj. VII/a-245, zkonfiskován (jako osobě německé národnosti) majetek podle dekretu č. 108/1945 Sb.; konfiskace sama byla realizována v roce 1949. J. N. bylo dne 23. 8. 1946 vydáno Okresním národním výborem ve F. osvědčení o československém státním občanství

a Ministerstvo vnitra mu vydalo podle ustanovení § 1 odst. 4 zákona č. 33/1945 Sb. osvědčení o národní spolehlivosti (pod č. A 4604-1917-1948-5/2). Ministerstvo vnitra však potom dne 14. 9. 1948 rozhodlo (pod čj. 2 4604-1917-1948-5/2) o zrušení platnosti tohoto osvědčení o národní spolehlivosti J. N. Ten pak byl 10. 1. 1949 zatčen a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1951, sp. zn. , odsouzen podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 231/1948 Sb. J. N. byl soudně rehabilitován v roce 1990 podle (usnesením Krajského soudu v Ostravě z 30. 8. 1990, sp. zn. 2 Rt 19/90).

Odvolací soud při posuzování určovací žaloby žalobců poukazoval na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, a dospěl k výslednému závěru, že v daném případě lhůty stanovené restitučními předpisy pro možnost uplatnění nároků podle nich již uběhly a žalobou na určení vlastnického práva tu nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství; v daném případě tu rovněž není dán u žalobců naléhavý právní zájem na požadovaném určení práva (právního vztahu) ve smyslu ustanovení .

Z uvedených důvodů odvolací soud přes rozdílné právní posouzení věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení . O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení a a s poukazem i na to, že žalované České republice – Ministerstvu financí ČR v odvolacím řízení náklady nevznikly a žalované město O. se náhrady nákladů řízení vzdalo.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval dne 15. 5. 2007 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Karviné v pondělí dne 16. 7. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v (s  přihlížením i k ustanovení ). Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, protože mají za to, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání dovolatelů vyplývalo, že uplatňují dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé zdůrazňovali, že jejich naléhavý právní zájem na určení toho, že k okamžiku smrti jejich právního předchůdce J. N., zemřelého, existovalo jeho vlastnické právo k nemovitostem uvedeným v žalobě žalobců, je dán právním nástupnictvím žalobců a požadovaný rozsudek soudu o určení tohoto práva by mohl být podkladem pro dodatečné projednání dědictví.

Podle názoru dovolatelů spočívá podstata celého daného případu v posouzení předběžné otázky, kterou tu je „neoprávněná a nezákonná konfiskace majetku zůstavitele J. N., která byla provedena v roce 1949 podle dekretu č. 108/1945 Sb.“. Nezákonnost a nesprávnost konfiskace žalobci dovozovali jednak z rehabilitace J. N., a tedy ze zrušení soudního rozhodnutí vydaného v trestní věci, a jednak ze skutečnosti, že k 23. 8. 1946 bylo J. N. vydáno osvědčení z 22. 2. 1946 (č. A 4604-45) o národní spolehlivosti; že těchto skutečností, jakož i z toho, že zápis o vlastnictví uvedeného majetku byl zapsán v pozemkové knize ještě před 1. 1. 1950, tedy v době, kdy tento zápis měl ještě konstitutivní charakter, a že v daném případě teprve dodatečně bylo do konfiskačního výměru z roku 1946 dopsáno, že je podkladem pro zápis do pozemkové knihy, a to až v roce 1950. Dovolatelé ještě dodávali, že nesprávně bylo v tomto řízení posuzováno německé státní občanství J. N. na základě tzv. „V.“ (která zakládala německé státní občanství jen na odvolání a nešlo o státní občanství definitivní).

Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání

i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. Okresního soudu v Karviné), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem ze 4. 4. 2007 (sp. zn. Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V této právní věci (v níž soudy obou stupňů posuzovaly žalobu o určení, zda tu majetkové právo či právní vztah je dán bez ohledu na skutečnost provedené konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb.) se odvolací soud zabýval závažnou právní otázkou, jak posuzovat žalobu o určení vlastnického práva (ve smyslu ustanovení ) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. , o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce vlastníka, především jeho dědice) předpisem speciálním.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz ) z 11. 9. 2003, , a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení (např. podle tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení , mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněného sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných přepisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo i před 25. 1. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je speciální úpravou k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že , o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát získal ke dni přijetí tohoto zákona a který v období do konce roku 1989 nabyl; na tento majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Rovněž tu bylo uvedeno, že konfiskace podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. byla zákonným aktem, který nelze posuzovat z hlediska na něj navazujících právních (deklaratorních) rozhodnutí, pokud to není výslovně připuštěno; poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před téměř šedesáti lety, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS-st. 21/05, byl podán výklad i k ustanovení z hlediska preventivní povahy určovací žaloby a z hlediska naléhavého právního zájmu na určení práva (právního vztahu): „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle , a tedy není dán ani naléhavý právní zájem na jejím podání“.

S ohledem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, jež by nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení a odst. 3 , ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení a , a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 30. listopadu 2007

JUDr. Josef Rakovský,v. r.

předseda senátu