Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Odo 113/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I.      Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.040,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v N. (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. ledna 2005, č. j. -68, určil, že žalobce je výlučným vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce daroval žalované za trvání jejich manželství jednu polovinu sporných nemovitostí. V posledních letech došlo ke zhoršení jejich vzájemných vztahů, účastníci se často hádali a ve čtyřech případech žalovaná podala na žalobce oznámení o spáchání přestupku; v žádném z těchto případů nebyl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku. Žalovaná v  jednom případě bezdůvodně vykázala dceru žalobce L. P. z domu a křičela na ni, že je „rozmazlený parchant“. Neshody mezi účastníky se staly příčinou rozvodu jejich manželství. Dne 25. 6. 2003 žalobce žalovanou písemně vyzval k vrácení daru z důvodu chování žalované vůči němu a členům jeho rodiny, které je porušením dobrých mravů. Na tomto skutkovém základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná se po uzavření darovací smlouvy chovala k žalobci a v jednom případě k jeho dceři způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Jednání žalované je v rozporu se společensky uznávaným míněním o chování mezi manžely, a to přesto, že jejich manželství bylo rozvráceno  a vzájemně se citově odcizili. S odkazem na (dále jen „obč. zák.“) soud prvního stupně uzavřel, že jednostranným právním úkonem dárce zanikl v důsledku chování žalované  darovací vztah a došlo k obnovení výlučného vlastnictví žalobce ke sporným nemovitostem.

Krajský soud v H. K. k odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. října 2005, č. j. -102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vycházeje ze stejných skutkových zjištění, dospěl k odlišným právním závěrům. Aby došlo k naplnění podmínek, za kterých se může dárce domáhat vrácení daru, musí se obdarovaný dopouštět vůči dárci nebo členům jeho rodiny intenzivního a soustavného jednání  porušujícího hrubým způsobem dobré mravy; nelze přitom ponechat stranou ani příčiny takového jednání. Je nepochybné, že mezi účastníky jako bývalými manžely docházelo ke značným rozporům, konfliktům a fyzickému napadání v souvislosti s vleklou krizí jejich manželství, ústící v rozvod manželství. Proto odvolací soud hodnotil chování žalované sice jako nevhodné a neslušné, avšak nikoliv za hrubě porušující dobré mravy ve smyslu § 630 obč. zák. Uzavřel, že její jednání nedosáhlo takové intenzity či soustavnosti, aby se žalobce mohl úspěšně domoci vrácení daru.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o (dále jen „ “). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že vzhledem k zátěži, která vyplývala z rozvodového řízení, nebylo závadné chování žalované kvalifikováno jako hrubě odporující dobrým mravům. Na rozdíl od odvolacího soudu považuje nadávky „zkorumpovanej policajt“ a „rozmazlený parchant“ za hrubě urážlivé. Naplnění dovolacího důvodu podle spatřuje dovolatel v nepodložených závěrech, že žalovaná byla v pracovní neschopnosti následkem jeho opakovaného fyzického násilí, a že napadání účastníků bylo vzájemné. V přestupkovém řízení totiž nebylo jeho násilné chování vůči žalované prokázáno a lékařské zprávy nelze považovat za relevantní s přihlédnutím k přátelskému vztahu žalované a její ošetřující lékařky. Odvolací soud pochybil i tím, že nezkoumal, kdo z účastníků zavdával příčinu ke vzájemným konfliktům. S tímto odůvodněním navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout. Fyzické napadání žalobcem bylo jednoznačně prokázáno lékařskými zprávami a skutečnost, že policejní šetření ke stejnému závěru nedospělo, přičítá tomu, že dovolatel je sám policistou.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně postupoval podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), i Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání a rozhodl o něm podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ ”).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení [   , a 4 ], ve lhůtě uvedené v a že je podle přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle a 3

Podle rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak byly žalobcem obsahově vymezeny, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Námitkou, že v řízení nebyly prokázány vzájemné potyčky, popřípadě fyzické napadání žalované z jeho strany, uplatňuje žalobce dovolací důvod podle , jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení , protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.

Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů lze usuzovat                     – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Tím, že odvolací soud v odvolacím řízení vyšel za skutkového stavu jak byl zjištěn soudem prvního stupně, převzal i skutkový závěr, že v několika případech byl žalobce projednáván na základě oznámení pro podezření z fyzického napadení žalované. Tento závěr odvolací soud přijal na základě výsledků dokazování před soudem prvního stupně, a proto mu v tomto směru žádné pochybení nelze vytknout. Žalobce byl pod spisovými značkami                                     SCPP-17/HK-SKS-PŘ-2003, SCPP-5/HK-APS-PŘ-2004 a SCPP-27/HK-APS-ŘS-2004 (ve věci sp. zn. ORNA-154/Fm-Př-2003 nebyl podán návrh na projednání) řešen svým služebně nadřízeným pro podezření ze spáchání přestupků proti občanskému soužití [ ], kterých se měl dopustit vůči žalované. Z rozvodového spisu účastníků vedeného Okresním soudem v N. sp. zn. převzal skutkový závěr, že se účastníci vzájemně obviňovali z fyzického násilí, ale jejich tvrzení nebyla prokázána; příčiny rozvratu manželství shledal soud v zásadně rozdílných názorech manželů na základní otázky manželského soužití. Z tohoto spisu je zřejmé, že odvolací soud hodnotil tyto poznatky způsobem uvedeným v , že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků a z listinných důkazů, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor. Dovolací důvod podle tak nebyl žalobcem uplatněn důvodně.

Podle lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v chybné aplikaci § 630 obč. zák., kdy odvolací soud dovodil, že jednání žalované vzhledem k dlouhodobé zátěži v souvislosti s rozvodem účastníků, bylo sice neslušné a nevhodné, avšak dobré mravy ve smyslu citovaného ustanovení hrubě neporušilo.

Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy. Podle tohoto ustanovení právní vztah z darování zaniká na základě kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř. členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy.

Dovolací soud se již vícekrát vyslovil ke kvalifikaci hrubého porušování dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle § 630 obč. zák. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2001, sp. zn. , publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, svazku 3, pod č. C 276, ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. , publikované v Souboru, svazku 25, pod č. C 1883, a ze dne 12. února 2004, sp. zn. , publikované v Souboru, sešitu 28, pod č. C 2503). Odvolací soud se od této ustálené soudní praxe neodchýlil.

Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v názoru, že předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek NS ČR ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. ).

V dané věci bylo prokázáno, že žalovaná v jednom případě vykázala dceru žalobce ze společného domu a nazvala ji „rozmazleným parchantem“, slovně napadala žalobce mimo jiné i výrazem „zkorumpovaný policajt“ a 28. 7. 2003 jej uhodila ulomeným stěračem od osobního automobilu. Rovněž podala na žalobce čtyři oznámení o spáchání přestupku, v nichž tvrdila, že ji žalobce verbálně i fyzicky napadl. Takové chování žalované se bezesporu příčí dobrým mravům, neboť není v souladu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi manžely určuje, jaký má být obsah jejich jednání. Z dikce § 630 obč. zák. však vyplývá, že nestačí jen chování v rozporu s dobrými mravy, nýbrž aby bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy.

Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že v řízení zjištěné chování žalované vůči žalobci nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu ani z hlediska intenzity, ani z hlediska rozsahu „závadnosti\". Je sice nesporné, že mezi účastníky řízení dochází k dlouhodobým neshodám, nelze však přehlížet, že jde o neshody vzájemně vyvolávané. Bylo-li zjištěno, že závadného chování se žalovaná dopustila v situaci, kdy manželské vztahy účastníků byly již značně narušeny jejich vzájemným chováním, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný výklad § 630 obč. zák., neshledal-li v chování žalované za takové situace naplnění znaků hrubého porušování dobrých mravů ve smyslu uvedeného ustanovení.

Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných v dovolání správné, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl ( ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , a a procesně neúspěšnému žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 5.000,- Kč [ , , a ve znění před 1. 9. 2006 (srov. článek II )], z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč [ , , 3 ve znění před 1. 9. 2006  (srov. článek II )]. Celková částka             5.075,- Kč byla navýšena o 19 % sazbu daně s přidané hodnoty a celkově činí 6.040,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z a

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 29. listopadu  2007

JUDr. Blanka  Moudrá

předsedkyně senátu