Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2804/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou podanou u Okresního soudu Plzeň - sever dne 29.8.2003 (doplněnou podáním ze dne 24.1.2005) se žalobkyně domáhala určení, že „je dědičkou M. M., zemřelé,“ (dále též jen „zůstavitelka“). Uvedla, že „listina pořízená zůstavitelkou, tj. její matkou, dne 25.6.1993 o jejím vydědění je neplatná“; že „popírá, že by existovaly důvody pro její vydědění tak, jak byly popsány v ě o vydědění“; že „zdravotní stav matky, tak jak byl popsán v ě o vydědění, je nepravdivý“; že „poté, co ji opustil manžel, se dostala do velmi obtížné finanční situace“, a proto „jezdila za matkou méně“; že „matce pomáhala žalovaná 2), která za matkou každý den chodila a nosila jí jídlo“; že „matka byla při sepisování y o vydědění zmanipulovaná“; že „si s matkou asi dvakrát měsíčně telefonovala“; že „o tom, že matka zemřela, jí neřekl ani žalovaný 1), tj. její syn, ani personál domova důchodců“; že „o matčině smrti i jejím pohřbu se dozvěděla náhodou“.

Okresní soud Plzeň – sever rozsudkem ze dne 12.7.2005, č.j. -100, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení 14.320,50 Kč a „státu“, na účet Okresního soudu Plzeň – sever, na náhradě nákladů řízení jím zálohovaných 256,- Kč; současně rozhodl, že žalovaná 2) nemá proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka zanechala závěť a u o vydědění ze dne 25.6.1993“; že „v závěti zůstavitelka ustanovila dědicem veškerého majetku svého vnuka V. M. [žalovaného 1)]“; že „listinou o vydědění zůstavitelka vydědila své jediné dítě (žalobkyni) a jako důvod vydědění uvedla, že jí žalobkyně v nemoci a ve stáří od doby, kdy ztratila úplně zrak, tedy od roku 1989, neposkytla vůbec žádnou pomoc a neprojevila o ni vůbec zájem, nenavštívila ji a ona tak zůstala odkázána na pomoc cizích lidí“; že „zůstavitelka částečně změnila závěť pozdější závětí z 6.6.1996, sepsanou formou notářského zápisu, v níž ustanovila dědičkou ½ pozemku parcely č. 189 v katastrálním území L. E. P. [žalovaná 2)]“; že „závěti i o vydědění splňují zákonné požadavky na tyto y kladené a nebyly žalobkyní zpochybněny“; že „usnesením z 29.7.2003, č.j. -67, byla žalobkyně odkázána na podání soudní žaloby na určení svého dědického práva“; že „zůstavitelka v rozhodné době pro svoje stáří a nemoc pomoc své dcery potřebovala, ta ji však matce neposkytovala“; že „až do roku 1989 byly vzájemné vztahy mezi zůstavitelkou a její dcerou dobré“; že „v roce 1989 vytkla zůstavitelka žalobkyni, že jezdí po táborech a nevěnuje se rodině a jí, což mělo za následek omezení návštěv ze strany žalobkyně (od té doby ji navštívila asi třikrát)“; že „žalobkyně zůstala se svým tvrzením, že svoji matku nemohla navštěvovat z finančních důvodů a pro špatné dopravní spojení, zcela osamocena“; že „za projev opravdového zájmu nelze považovat občasný telefonát, popřípadě návštěvu jednou za rok“; že „žalobkyně neprojevovala o svoji matku takový zájem, který by jako dcera projevovat měla“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21.2.2006, č.j. -125, rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení státu, potvrdil; výrok o náhradě nákladů řízení státu změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit „státu“ na účet Okresního soudu Plzeň – sever 128,- Kč; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.112,30 Kč k rukám jeho zástupce advokáta, a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá „žádný z nich“ právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „v řešené věci nemá vůbec žádné pochybnosti, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně je správné a netrpí nějakou vadou“; že se „zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že „oba důvody vydědění žalobkyně zůstavitelkou jsou naplněny“; že „žalobkyně přenechala starost o matku, které bylo v roce 1990 již 83 let, na příbuzných vzdálenějších či dokonce osobách cizích, aniž by takto zajištěná pomoc byla důsledkem jakékoli její iniciativy“; že „je to dáno tím, že sama opravdový zájem o zůstavitelku neprojevovala“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“; že „otázku, zda potomek projevoval o zůstavitele opravdový zájem, je třeba posoudit i s přihlédnutím k tomu, zda potomek měl možnost o zůstavitele zájem projevovat, resp. zda mu v projevování zájmu nebránily závažné důvody ležící na jeho straně (např. finanční důvody)“; že „neměla peníze na to, aby mohla za matkou dojíždět“; že „po rozchodu s manželem ztratila možnost jezdit za matkou autem“; že „tím se příjezd k matce stal nemožný jak z hlediska způsobu dopravy, tak z hlediska finančního“; že „matka se za ní nechtěla přestěhovat“; že „není pravda, že by v roce 1993 byla matka trvale odkázána na pobyt v jedné místnosti domku“; že „podle jejího názoru zpochybnění, resp. nepravdivost jedné části y (toho, že matka od roku 1989 oslepla), nutně vede k tomu, že přestává být pravdivá i další navazující část y, což způsobuje neplatnost závěti“; že „okolnosti celého případu, zejména to, že žalovaný 1), který je jejím synem, se s ní vůbec nestýká, odůvodňovaly, aby soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení“. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení)  ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [ ], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [ ].

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [ ].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle ustanovení - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. ], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. ]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení a b) , popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení a (srov. ). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení , a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení nebo ustanovení nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení , přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).

I když dovolatelka v dovolání uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř), z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice především skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jejích námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Dovolatelka, na rozdíl od skutkového zjištění odvolacího soudu, v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry  [že „neměla peníze na to, aby mohla za matkou dojíždět“; že „po rozchodu s manželem ztratila možnost jezdit za matkou autem“; že „tím se příjezd k matce stal nemožný jak z hlediska způsobu dopravy, tak z hlediska finančního“; že „matka se za ní nechtěla přestěhovat“; že „není pravda, že by v roce 1993 byla matka trvale odkázána na pobyt v jedné místnosti domku“; že „zpochybnění, resp. nepravdivost jedné části y (toho, že matka od roku 1989 oslepla), nutně vede k tomu, že přestává být pravdivá i další navazující část y]. Na těchto skutkových závěrech pak dovolatelka buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci [neplatnost sporné y o vydědění]. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobkyně tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ale dovolacího důvodu podle ustanovení Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, ,

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2007

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu