Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 226/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 11. 3. 2004, č. j. -115, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1.000.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 1. 11. 2001, č. j. -37, jímž byla žaloba zamítnuta, byl usnesením odvolacího soudu ze dne 9. 7. 2002, č. j. -66, zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Na základě doplněného dokazování vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění, že právní předchůdci žalobce, manželé E. a L. W., se na základě rozhodnutí o přídělu ze dne 25. 7. 1949 stali vlastníky parcely č. 1542/3 v k. ú. B., kterou kupní smlouvou ze dne vykoupil stát; až do roku 1995 proto nebyli vedeni jako vlastníci předmětné parcely. V roce 1995 však Katastrální úřad v N. J. zapsal omylem na nově založený LV č. vlastnictví manželů W. k neexistující parcele č. 1542/3 a rozhodnutím Zeměměřičského a katastrálního úřadu v O. ze dne 18. 5. 1998 bylo potvrzeno rozhodnutí, jímž Katastrální úřad v N. J. chybný zápis v katastru nemovitostí zrušil. V mezidobí, tj. v roce 1996, bylo zahájeno řízení u Okresního soudu v Karviné o vypořádání dědictví k dodatečně najevo vyšlému majetku, včetně parcely č. 1542/3 v k. ú. B., jehož dědicem se stal žalobce. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl odvolací soud k totožnému právnímu závěru jako soud prvního stupně, že není dána odpovědnost žalované za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, neboť rozhodnutí o zrušení chybného zápisu nebylo pro nezákonnost zrušeno ( , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem). Ke vzniku tvrzené škody, kterou žalobce spatřuje ve ztrátě dědictvím nabytého pozemku a v tom, že on či jeho právní předchůdci nemohli uplatnit restituční nárok na vydání nemovitosti, nemohlo dojít ani v důsledku nesprávného úředního postupu Katastrálního úřadu v N. J. v roce 1995, neboť vzhledem k tomu, že E. W. ke dni smrti označenou parcelu nevlastnil, nemohl se stát jejím vlastníkem ani žalobce jako dědic zůstavitele, a tudíž ani pozbýt tohoto vlastnického práva v důsledku opravy chyby v katastrálním operátu. Stejně tak chybným zápisem předmětné parcely na list vlastnictví svých právních předchůdců nebyl žalobce zbaven možnosti včas uplatnit nárok na vydání této nemovitosti podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, protože k zápisu došlo až v roce 1995 a do té doby uplynuly právní předchůdkyni žalobce, L. W. jako oprávněné osobě, všechny lhůty podle , ve znění zákona č. 195/93 Sb., k uplatnění nároku na vydání nemovitosti; další novely tohoto zákona po roce 1995 nově lhůtu žalobci k uplatnění nároku nezaložily.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení , a uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle Neztotožňuje se s právním závěrem odvolacího soudu, že by novelizace nepřinesla nové lhůty pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti, neboť novela zákona o půdě č. ze dne 8. 2. 1996, s účinností dnem vyhlášení, v ustanovení stanoví, že „oprávněná osoba podle odstavce 5 může uplatnit nároky podle tohoto odstavce do 31. prosince 1996“. Uvádí, že nejméně v období od 20. 8. 1996 do 31. 12. 1996, tj. do konce restituční lhůty podle novely zákona o půdě č. , byl pozemek nesprávně zapsán jako vlastnictví E. a L. W. a právě v této době bylo právní předchůdkyni žalobce v důsledku chybného zápisu vlastnického práva k předmětné nemovitosti znemožněno, aby uplatnila restituční nároky k uvedené nemovitosti podle , neboť v rozhodné době byla zapsána v katastru nemovitostí jako její vlastník. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Ve svém vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že žalobce předmětný pozemek nenabyl, a proto opravou chyby v katastrálním operátu nemohl být tohoto vlastnictví zbaven. Navíc k nesprávnému zápisu v katastru nemovitostí ohledně uvedené nemovitosti došlo až v roce 1995, kdy právní předchůdkyni žalobce uplynuly lhůty k uplatnění nároku na vydání nemovitosti podle zákona o půdě. Jelikož považuje rozsudky soudů obou stupňů za věcně správné, navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, resp. jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl  vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přičemž soud prvního stupně po zrušujícím usnesení odvolacího soudu rozhodl shodně jako v předchozím rozhodnutí; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

V posuzované věci se žalobce domáhá náhrady škody spočívající ve ztrátě či nemožnosti nabytí vlastnictví k parcele č. 1542/3 v k. ú. B., způsobené nesprávným úředním postupem orgánu státu tím, že Katastrální úřad v N. J. v roce 1995 nesprávně zapsal na LV právních předchůdců žalobce jejich vlastnické právo k předmětné nemovitosti, následně tento zápis zrušil a zbavil tak žalobce vlastnictví nabytého v dědickém řízení a rovněž znemožnil právní předchůdkyni žalobce L. W. uplatnit v zákonné lhůtě k předmětné parcele restituční nárok podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Nesprávnost v právním posouzení věci spatřuje dovolatel ve stanovení zákonné prekluzivní lhůty k uplatnění práva na vydání nemovitostí s odůvodněním, že odvolací soud v této souvislosti nesprávně aplikoval , ve znění , když pro stanovení lhůty pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti  nepoužil ustanovení , věty druhé, zákona.

Podle ustanovení , věty druhé, , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, oprávněná osoba podle odstavce 5 může uplatnit nároky podle tohoto odstavce do 31. prosince 1996. Neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají.

Podle ustanovení § 13 odst. 5, věty první, tohoto zákona právo na vydání nemovitosti podle § 6 může po 31. lednu 1996 uplatnit oprávněná osoba, která nebyla do 31. ledna 1993 nebo do 1. září 1993 oprávněnou osobou pouze proto, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu, do šesti měsíců ode dne, kdy toto právo mohla uplatnit poprvé, jinak toto právo zaniká.

Osobou oprávněnou k uplatnění nároku na vydání nemovitosti v nově otevřené lhůtě podle , ve znění , se ve smyslu citovaných ustanovení rozumí výlučně osoba, která do 31. ledna 1993 nebo do 1. září 1993 nebyla osobou oprávněnou jen z toho důvodu, že nesplňovala podmínku trvalého pobytu na území ČR (do roku 1992 na území ČSFR). Podmínka trvalého pobytu na území ČR (ČSFR) k uplatnění nároku na vydání nemovitosti podle byla zrušena nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. 12. 1996, sp. zn. , publikovaným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 29/1996 Sb., přičemž , jenž novelizoval , nově stanovil osobám (státním občanům ČR), jejichž oprávnění uplatnit restituční nárok podle ustanovení zákona již nadále nebylo podmiňováno nutností trvalého pobytu této osoby na území ČR (ČSFR), lhůtu k uplatnění restitučních nároků podle ustanovení a 5 zákona.

O daný případ se však v posuzované věci nejedná, neboť ze skutkových zjištění ani z tvrzení dovolatele nevyplývá, že by oprávněná osoba, tj. právní předchůdkyně žalobce, nesplňovala k 31. lednu 1993 nebo 1. září 1993, tedy k poslednímu dni zákonné prekluzivní lhůty k uplatnění nároku na vydání nemovitosti podle ustanovení zákona,  podmínku trvalého pobytu na území ČR (ČSFR). Mohl-li tedy právní předchůdce oprávněné osoby uplatnit restituční nárok podle , ve znění před přijetím , neboť nešlo o osobu, která by nesplňovala podmínku trvalého pobytu na území ČR, je nutno dovodit, že ustanovení po novele provedené a upravující nový běh lhůty k uplatnění restitučních nároků podle novely ode dne 9. 2. 1996, neumožňuje úspěšné uplatnění restitučního nároku dalším oprávněným osobám (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2000). Z tohoto důvodu se na právní předchůdkyni žalobce jako na osobu oprávněnou, jak ostatně správně dovodil odvolací soud, nevztahují zákonné lhůty uvedené v ustanovení , ve spojení s odstavcem 5, k uplatnění nároku na vydání nemovitosti podle , ve znění Za této situace je zřejmé, že chybný zápis vlastnictví k předmětné nemovitosti se nikterak nedotkl možnosti uplatnit ohledně ní restituční nárok a že tedy nesprávný úřední postup není v příčinné souvislosti s žalobcem tvrzenou škodou.

Vzhledem k tomu, že v posuzované věci rozhodl odvolací soud v souladu s hmotným právem a ustálenou soudní praxí, nelze námitky uplatněné v dovolání považovat po právní stránce za zásadně významné; Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle ustanovení a , aniž nařizoval jednání (, věta první, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení , věty první, a , věty první, , neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne  22.  listopadu 2007

JUDr. Petr  Vojtek, v. r.

předseda senátu