Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3583/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a)  J.  A., b) M. D., c) P. F., d) V. G.,  e) L. H., f) L. Ch., g) K. J., h) B. K. K., ch) B. K., i) J. K., j) P. L., k) M. M., l) J. M., m) J. M., n) J. O., o) Z. P., p) L. P., r) J. S., s) M. Š., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Č. d., a. s., o doplatky mzdy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2006, č. j. -118, takto:

Dovolání žalovaného se zamítá.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali, aby jim žalovaná zaplatila jako doplatek mzdy za měsíc leden 2001 žalobci a) částku 1.374,- Kč, žalobci b) částku 1.025,70 Kč, žalobci c) částku 853,20 Kč, žalobci d) částku 978,10 Kč, žalobci e) částku 360,60 Kč, žalobci f) částku 461,- Kč, žalobci g) částku 1.489,80 Kč, žalobci h) částku 246,70 Kč, žalobci ch) částku 515,10 Kč, žalobci i) částku 1.180,90 Kč, žalobci j) částku 295,80 Kč, žalobci k) částku 1.178,90 Kč, žalobci l) částku 190,10 Kč, žalobci m) částku 191,70 Kč, žalobci n) částku 1.895,- Kč, žalobci o) částku 2.038,10 Kč, žalobci p) částku 1.681,40 Kč, žalobci r) částku 2.491,- Kč a žalobci s) částku 1.133,60 Kč všem s 10% úrokem od 20. 7. 2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnili tím, že u žalovaného pracovali jako strojvedoucí v depu kolejových vozidel O., provozní jednotka B. Rozvrh jejich pracovní doby pro rok 2001 byl stanoven T. řádem, který tvořil přílohu č. 7 podnikové kolektivní smlouvy Č. d. s.o. na rok 2001. V průběhu měsíce ledna 2001 se několikrát stalo, že v rámci jedné směny v době mezi dvěma jízdami vlaků, která byla delší než jednu hodinu a kratší než tři hodiny, jim nebyly uloženy žádné pracovní povinnosti v rámci druhu práce sjednaného v pracovní smlouvě, a žalovaná pak odmítla za uvedenou dobu proplatit mzdu, s odůvodněním, že se jedná o tzv. čekací dobu mezi dvěma traťovými výkony, za kterou mzda nenáleží. Podle názoru žalobců se však jedná o překážku v práci na straně zaměstnavatele, za kterou jim podle ustanovení § 130 zák. práce přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 10. 2004 č. j. -97 rozhodl mezitímně tak, že nárok žalobců „je co do základu dán“ a že „o výši nároku žalobců a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí“. Podle názoru soudu prvního stupně je ustanovení článku 13 odst. 5 poslední věty T. řádu neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení zák. práce, neboť nezná pojem „pevné přestávky v práci“. Může se tedy jednat jedině o překážku v práci na straně zaměstnavatele, za kterou musí být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy. Na tom nemění nic skutečnost, že zajistit fakticky plynulý výkon práce není v možnostech zaměstnavatele.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 5. 2006 č. j. -118 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, že doba čekání strojvedoucího nařízená schváleným rozvrhem směn (turnusem) mezi ukončením jednoho a započetím příštího spoje představuje překážku v práci na straně zaměstnavatele. Dovodil, že doba čekání strojvedoucího nařízená schváleným rozvrhem směn (turnusem) mezi ukončením jednoho a započetím příštího spoje, tedy časový úsek mezi dvěma či více částmi téže směny, která je kratší než tři hodiny, je výkonem práce, za který zaměstnanci náleží mzda.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, ve kterém namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil článek 12 odst. 2 T. řádu, který nevylučuje, že při přerušení práce do 180 minut, jde o dělenou směnu, podle ustanovení . Pokud článek 12 přílohy č. 7 kolektivní smlouvy (T. řád) uvádí, že za dělenou směnu se považuje směna, ve které souvislé přerušení práce trvá více jak tři hodiny, činí tak pouze z důvodu, že pouze u této časové hranice se poskytuje příplatek za dělenou směnu, ve smyslu článku 20 přílohy č. 1 kolektivní smlouvy. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [ ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [ ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [ ].

Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení Přípustnost dovolání podle ustanovení přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Odvolací soud v posuzované věci - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - řešil mimo jiné právní otázku, jaká je povaha tzv. čekací doby strojvedoucích Č. od příjezdu jimi vedeného vlaku do cílové stanice do dalšího odjezdu, která není kratší než jedna hodina a není delší než tři hodiny. Tato právní otázka doposud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve vztahu ke strojvedoucím Č. řešena. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání účastníků proti rozsudku odvolacího soudu jsou v tomto směru podle ustanovení přípustná.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání (243a odst. 1 věta první ), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobci se domáhají uspokojení nároku, který jim měl vzniknout v lednu 2001, podle , , ve znění účinném do 31.5.2001, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti , kterým se mění , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění , a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“) a podle , o pracovní době a době odpočinku zaměstnanců s nerovnoměrně rozvrženou pracovní dobou v dopravě.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobci pracovali u žalovaného v pracovním poměru jako strojvedoucí; počátek a konec jejich pracovní doby byl stanoven T. řádem, který byl přílohou č. 7 Podnikové kolektivní smlouvy Č. d., s.o., na rok 2001. Žalovaný odmítl žalobcům zaplatit mzdu za leden 2001 za jednotlivá přerušení směny zapracovaná v turnusech s odůvodněním, že jde o přestávku v práci, jejíž trvání se nezapočítává do pracovní doby.

S názorem, že tzv. čekací dobu strojvedoucích mezi dvěma traťovými výkony v rámci jedné směny, stanovenou rozvrhem pracovní doby a pracovního volna turnusových zaměstnanců, je třeba považovat za přerušení práce v rámci dělené směny, dovolací soud nesouhlasí.

Začátek a konec pracovní doby a rozvrh pracovních směn stanoví zaměstnavatel po projednání s příslušným odborovým orgánem (§ 87 odst. 1 zák. práce). Pracovní dobu téže směny může zaměstnavatel po projednání s příslušným odborovým orgánem rozdělit na dvě části; v zemědělství, v dopravě, ve spojích, v kulturních zařízeních a v obchodě může být pracovní doba téže směny takto rozdělena i na více částí. Zaměstnavatel přitom přihlíží k možnostem zabezpečení plynulé dopravy pracujících do zaměstnání, zásobování elektřinou, plynem, topnou parou a k tomu, aby tato rozdělení pracovní doby nebyla v rozporu  se zájmy obyvatelstva ( zák. práce). Definici tzv. dělené směny (protože zákon, ani , nestanoví jinak - srov. zák. práce) podává Článek 12 odst. 2 T. řádu (přílohy č. 7 Podnikové kolektivní smlouvy Č. d., s.o., na rok 2001), který stanoví, že „dělenou směnou se rozumí směna, ve které souvislé přerušení práce trvá více jak tři hodiny, přičemž se nejedná o prostoj“. Protože předmětem posouzení v projednávané věci je souvislé přerušení práce v rámci jedné směny, které trvalo méně než tři hodiny a více než jednu hodinu, a protože dovolatel netvrdí a z obsahu spisu nevyplývá, že posuzovaná doba je prostojem, zůstává nezpochybněn závěr, že tato doba je součástí pracovní doby v rámci jedné směny.

Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně namítat, že „pouze u této časové hranice se poskytuje příplatek za dělenou směnu ve smyslu Článku 20 přílohy č. 1 Kolektivní smlouvy“ (správně podle § 20 Řádu pro odměňování zaměstnanců s. o. Č. d., který tvoří přílohu č. 1 Podnikové kolektivní smlouvy Č. d., s.o., na rok 2001), a že se tedy může jednat o dělenou směnu i při kratším přerušení práce. Dovolateli lze přisvědčit, že podle uvedeného ustanovení § 20 odst. 1 druhé věty Řádu pro odměňování zaměstnanců s. o. Č. d. se sice „dělenou směnou pro účely tohoto příplatku (za dělenou směnu) rozumí směna, ve které souvislé přerušení práce trvá více než 3 hodiny a nejedná se o prostoj“, avšak, jak z tohoto ustanovení a jeho systematického zařazení ve mzdovém předpise vyplývá, tuto definici podává „pro účely tohoto příplatku“. Názor, že obdobná definice obsažená v obsahově odlišné normě stanovící podmínky pro úpravu pracovní doby (v T. řádu) podává definici dělené směny „pouze z důvodu, že pouze u této časové hranice se poskytuje příplatek za dělenou směnu“ podle obsahově jiného předpisu - Řádu pro odměňování, totiž nepřihlíží náležitě k tomu, že smyslem úpravy v Článku 12 T. řádu je předem stanovit podmínky, v jejichž rámci „směna může být nad rozsah poskytovaných přestávek na jídlo a oddech po projednání s příslušným odborovým orgánem rozdělena do dvou částí, po dohodě s příslušným odborovým orgánem do tří částí“ (Čl. 12 odst. 1 Turnusového řádu), a že tedy - jak uzavírá odvolací soud - vzhledem ke stanoveným podmínkám „pracovní dobu téže směny lze rozdělit na dvě nebo tři části pouze tehdy, jde-li o směnu, ve které souvislé přerušení práce trvá více než tři hodiny“. Z uvedených důvodů závěry odvolacího soudu o povaze tzv. čekací doby strojvedoucích Č. od příjezdu jimi vedeného vlaku do cílové stanice do dalšího odjezdu (která není kratší než jedna hodina a není delší než tři hodiny) nejsou zpochybněny ani v dovolání uplatněnou námitkou.

Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení , a b) a nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. listopadu 2007

JUDr. Zdeněk  N o v o t n ý, v. r.

předseda senátu