Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2845/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. června 2005, č. j. -37, určil, že věcné břemeno doživotního užívání bytu č. 8 o velikosti 1 + 1 s pracovnou, kolaudovaného 22. 9. 1993 pod č. j. 3251, 3783/1993-Ka/F/2/761, který se nachází v 6. podlaží domu č. p. 761 na pozemku parc. č. 601 v kat. území N. M., městská část P., obec P., a společných prostor tohoto domu, plynoucí ze smlouvy o věcném břemenu, uzavřené mezi původně žalovaným 1) B. p. P. a žalovanými 2) a 3), ze dne 24. 6. 1998 s účinky vkladu k 29. 10. 1998, č. j. V3-17113/98, neexistuje. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. se J. E. žalobou podanou 17. 3. 1992 domáhal proti B. p. P., s. p., aby s ním byla podle , o mimosoudních rehabilitacích, uzavřena dohoda o vydání domu č. p. 761 a stavební parc. č. 601 v P., N. M. Rozsudkem z 29. 6. 1993, č. j. -34, byla tato žaloba zamítnuta a tento rozsudek byl rozsudkem Městského soudu v Praze z 21. 12. 1994, č. j. -62, potvrzen. Po zrušení obou označených rozsudků rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 28. 5. 1998, č. j. -88, který byl doručen advokátu B. p. P., s. p. v likvidaci, 23. 6. 1998, bylo rozsudkem soudu prvního stupně z 26. 7. 1999, č. j. -105, žalobě vyhověno. Městský soud v Praze rozsudkem z 20. 4. 2000, č. j. -122, který nabyl právní moci správně 15. 6. 2000, rozsudek soudu prvního stupně z 26. 7. 1999 potvrdil. V katastru nemovitostí na LV pro obec P. a kat. území N. M. je jako vlastník domu č. p. 761 a pozemku parc. č. 601 veden žalobce, jehož vlastnické právo do katastru nemovitostí bylo zapsáno na základě kupní smlouvy pod  V11 4565/2001 s účinky vkladu správně 16. 2. 2001. Na tomtéž listu vlastnictví je ve prospěch obou žalovaných zapsáno věcné břemeno bytu na základě smlouvy o věcném břemenu. B. p. P. a žalovaný K. D. 26. 10. 1992 uzavřeli dohodu o provedení stavebních úprav v domě č. p. 761 za účelem vybudování bytu a kanceláře. Obvodní úřad v P., bytový odbor, nikoli B. p. P., jak nesprávně uvedl soud prvního stupně, a oba žalovaní uzavřeli 6. 10. 1993 nájemní smlouvu na dobu neurčitou, kterou pronajímatel přenechal žalovaným do nájmu byt v 6. patře v domě č. p. 761 v P., N. M., o velikosti 1 + 1. Uzavření nájemní smlouvy předcházelo vydání kolaudačního rozhodnutí odborem výstavby Obvodního úřadu v P. z 22. 9. 1993, č. j. Výst. 3251, 3783/93-Ka/F/2/761, které nabylo právní moci 29. 9. 1993, jímž stavebníkovi K. D. bylo povoleno užívání stavby, spočívající ve zřízení bytu 1 + 1 s pracovnou v podkroví domu č. p. 761 v P. Smlouvou o zřízení věcného břemene z 24. 6. 1998 B. p. P., s. p. v likvidaci, zřídil za úplatu ve prospěch obou žalovaných věcné břemeno doživotního užívání podkrovního bytu o velikosti 1 + 1 s pracovnou, vybudovaného vlastním nákladem K. D. jako půdní vestavba, nacházejícího se v domě č. p. 761 na pozemku parc. č. 601 v kat. území N. M., včetně užívání společných částí domu. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně žalobě vyhověl s tím, že smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena v rozporu s a je tudíž neplatná. Poukázal na to, že povinností B. p. P. bylo nakládat s domem tak, aby jeho úkony ohledně domu nebyly k neprospěchu oprávněné osoby, které bude věc případně v budoucnu vydána.

Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 15. února 2006, č. j. -69, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že smlouva o zřízení věcného břemene – práva doživotního užívání bytu, uzavřená mezi B. p. P. a žalovanými je podle neplatná. Uvedl, že tato smlouva byla uzavřena v době, kdy probíhalo restituční řízení. I když lze dovodit, že v době, kdy v řízení vedeném pod sp. zn. byl restituční nárok původně zamítnut, by povinná osoba mohla s nemovitostmi disponovat bez omezení vyplývajícího z , pak poté, co tato rozhodnutí byla Nejvyšším soudem ČR zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, takovou možnost již neměla. Zřízení práva doživotního užívání bytu bylo porušením zákazu věc „přenechat jinému do užívání“.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně podali žalovaní K. D. a D. D. D. dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítli, že soudy obou stupňů pochybily, pokud vyložily jen gramaticky a při tomto výkladu zcela pominuly okolnosti, které k jednání všech zúčastněných vedly a podle zákona nutně musely vést. Ještě před doručením restituční výzvy B. p. P. žalovaní na základě předchozí dohody předmětnou bytovou jednotku upravovali a rekonstruovali a v důsledku splnění předchozích dohod z jejich strany jim vzniklo právo, aby ten, v jehož prospěch plnili, plnil také jim a učinil úkony potřebné k zápisu práva odpovídajícího věcnému břemenu do katastru nemovitostí. Podle názoru žalovaných „nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR vyřešena otázka, zda ust. lze vyložit natolik extenzivně, aby po doručení restituční výzvy bylo tomu, komu byla tato výzva doručena, zabráněno zcela a bezvýjimečně splnit povinnosti vyplývající z předchozích ujednání týkajících se jen části předmětné nemovitosti“. Dále nebyla vyřešena otázka, „zda ustanovení chrání nejen toho, komu svědčil nárok na vydání věci podle , ale též toho, kdo od oprávněného – restituenta – věc do vlastnictví nabyl“. K tomu uvedli, že žalobce nabyl nemovitosti s vědomím existence věcného břemene svědčícího žalovaným, nedošlo k žádnému poškození jeho práv a nemůže se domáhat práv, která mají chránit výhradně původního restituenta, čili osobu, které svědčil zákonný nárok na vydání věci. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl odmítnutí dovolání. Uvedl, že soudy provedly výklad odpovídajícím způsobem. Žalovaní jednali účelově, pokud zřídili smlouvu o věcném břemenu bezprostředně poté, co zjistili, že původní rozsudky v restitučním řízení byly dovolacím soudem zrušeny. Smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena v průběhu restitučního řízení před tím, než nemovitost byla vydána právnímu předchůdci žalobce. Protože je neplatná absolutně, nemůže zavazovat právního nástupce restituenta.

Původně žalovaný B. p. P., s. p. v likvidaci, dovolání nepodal a protože na straně žalovaných nejde o nerozlučné společenství, je věc ve vztahu k tomuto podniku uzavřena.

Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle (dále jen „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení a c), odst. 3 . Protože předpoklad stanovený v nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , odst. 3 , podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , publikovaném pod C 103 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“) konstatoval, že o otázku zásadního právního významu nejde v případech, kdy příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti. O stejnou situaci se jedná v projednávané věci. Ustanovení , o mimosoudních rehabilitacích, stanoví, že „Povinná osoba je povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu.“ Úkony, které jsou učiněny přes výslovný zákaz zákona, jsou sankcionovány absolutní neplatností, která způsobuje, že takové úkony jsou právně zcela neúčinné, a to od samého počátku. S ohledem na zcela jasné a jiný než doslovný výklad nepřipouštějící znění výše uvedené právní normy nelze tedy za zásadní právní otázku považovat otázku, zda z absolutní neplatnosti určitých právních úkonů lze učinit výjimku pro úkony vyplývající z předchozích dohod mezi účastníky. Daná právní otázka musí také dopadat nejen na konkrétní projednávanou věc, ale musí být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a v konečném účinku by měla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2006, sp. zn. , publikovaný pod C 4008 Souboru). Tak tomu však v tomto případě není.

Za zásadní právní otázku nelze považovat ani druhou dovolateli vymezenou otázku. Je zcela samozřejmé, že právní nástupce vstupuje na základě smlouvy do právního postavení svého předchůdce, zde tedy nabyvatel nemovitosti (žalobce) vstoupil do práv a povinností osoby oprávněné, jíž byl původně žalovaný 1) povinen předmětnou nemovitost vydat. Pokud zákon o mimosoudních rehabilitacích v § 9 odst. 1 stanoví, že úkony učiněné v rozporu s tam uvedeným zákazem jsou absolutně neplatné, a to od počátku, soudní rozhodnutí, které z takovéto neplatnosti vychází, nezakládá nová práva nebo povinnosti, ale pouze konstatuje neplatnost úkonu, která však nastala již tím, že byl učiněn v rozporu se zákonem. Na tom nemůže změnit nic ani skutečnost, že neplatnost právního úkonu soud vysloví až na základě žaloby právního nástupce určitého subjektu, zde osoby oprávněné, neboť vyslovení neplatnosti se může domáhat každý, kdo má na tom právní zájem (např. Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. opravené a doplněné vydání. Doplněk: Brno. 2002, s. 46).

Za nadbytečnou a ne zcela správnou lze označit úvahu odvolacího soudu o možnosti nakládat s věcí, která musí být oprávněné osobě vydána, bez omezení v době, kdy byl restituční nárok pravomocně zamítnut. Zákaz převodu vlastnictví k věcem jejich součástem a příslušenství či jejich přenechání do užívání jiným osobám trvá i tehdy, kdy opodstatněná žaloba oprávněné osoby na vydání takových věcí byla zamítnuta, jestliže k jejímu dovolání bylo zamítavé rozhodnutí zrušeno a konečným rozhodnutím bylo žalobě vyhověno (přiměřeně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2004, sp. zn. , publikovaný pod C 2885 Souboru).

S ohledem na uvedené nejsou předpoklady přípustnosti dovolání podle v daném případě naplněny a dovolací soud proto podle za použití dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady v souvislosti se zastoupením advokátem ( , , a ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu advokáta za jeho zastoupení, která činí podle , , , a , ve znění pozdějších předpisů, a čl. II částku 2 500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle , ve znění pozdějších předpisů, a čl. II. , a celkem tedy činí náklady řízení 2 575,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 15. listopadu 2007

JUDr. František B a l á k, v. r

předseda senátu