Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 577/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. května 2006, č. j. -152, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 21. června 2006, č. j. -157, vypořádal společné jmění účastníků tak, že pod bodem I. výroku do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal blíže označené věci movité, společné úspory ve výši 820 000,- Kč a zůstatek na účtu č. ve výši 7 148,56 Kč. Pod bodem II. do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal osobní automobil VW Passat, SPZ, včetně specifikovaného příslušenství, stavbu kolny – garáže nezapsané v katastru nemovitostí v obci Ch., obchodní podíl ve společnosti F., s. r. o., osobní počítač, videokameru SONY Compact VHS a zůstatek na sporožirovém účtu č.  ve výši 1 080,02 Kč. Pod bodem III. žalobkyni uložil, aby žalovanému na vypořádání zaplatila částku 198 441,72 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně po zjištění, že manželství účastníků zaniklo rozvodem a že k dohodě o vypořádání společného jmění manželů mezi účastníky nedošlo,  vzal na podkladě provedeného dokazování mimo jiné za prokázané, že žalobkyně 19. 3. 2001 se souhlasem žalovaného vybrala ze sporožirového účtu žalovaného, vedeného u Č. s., a. s., pobočky v T., částku 820 000,- Kč, představující společné úspory účastníků. Protože podle soudu prvního stupně žalobkyně neprokázala, že by svoji polovinu z této částky spotřebovala běžným způsobem nebo že měla vyšší vydání, ani že druhou polovinu, tj. částku 410 000,- Kč, předala žalovanému, soud prvního stupně tyto úspory zahrnul do vypořádání a přikázal je do vlastnictví žalobkyně s tím, že šlo o společné prostředky účastníků a nebylo prokázáno, že ke dni zániku společného jmění účastníků neexistovaly.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. října 2006, č. j. -193, , změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zastavil řízení o vypořádání dvou mrazících boxů a pánského horského kola, a společné jmění účastníků vypořádal tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal blíže označené věci movité, společné úspory v částce 785 000,- Kč a zůstatek na účtu č. ve výši 7 148,56 Kč, a do výlučného vlastnictví žalovaného blíže označené věci movité, stavbu kolny – garáže v obci Ch., obchodní podíl ve firmě F., s. r. o., a zůstatek na sporožirovém účtu č. ve výši 1 080,02 Kč. Žalobkyni uložil, aby na vypořádání žalovanému zaplatila částku 179 133,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud ohledně částky 410 000,- Kč, představující polovinu z částky 820 000,- vybrané žalobkyní z účtu žalovaného 19. 3. 2001, o níž žalobkyně tvrdila, že téhož dne ji předala žalovanému, se postavil na stanovisko, že tvrzení žalobkyně nebylo prokázáno výpověďmi svědků L. T., dcery účastníků, a T. T., zetě účastníků, ani žádným jiným provedeným důkazem. Podle odvolacího soudu žalobkyně měla 19. 3. 2001 tuto částku v držení a protože neunesla důkazní břemeno ke svému tvrzení, je třeba učinit závěr, že tuto částku držela ke dni rozvodu manželství, neboť nic jiného netvrdila (např. že peníze sama utratila, investovala, tj. že ke dni zániku společného jmění manželů neexistovaly). Pokud jde o druhou polovinu z vybrané částky, s níž nakládala žalobkyně, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by vyjma částky 35 000,- Kč, kterou žalobkyně darovala dceři účastníků, tyto finanční prostředky žalobkyně spotřebovala za trvání manželství a ke dni zániku společného jmění účastníků neexistovaly. Po odpočtu částky 35 000,- Kč odvolací soud přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně úspory ve výši 785 000,- Kč.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Žalobkyně je názoru, že otázka vypořádání úspor ve výši 820 000,- Kč byla řešena v rozporu s hmotným právem. Namítla, že oba soudy při vypořádání společného jmění manželů nevycházely ze zásady, že předmětem vypořádání je majetek, který existoval ke dni jeho zániku, ale vyšly z úvahy, „ že nebylo prokázáno, že ke dni zániku manželství konkrétní majetek (úspory) neexistoval“. Setrvala na svém tvrzení, že svoji polovinu z částky 820 000,- Kč spotřebovala, druhou polovinu předala žalovanému a co se stalo s jeho polovinou neví. Soudům vytkla, že při rozhodování nepřihlédly k rozporům ve výpovědích žalovaného a provedené důkazy hodnotily neobjektivně v její neprospěch. Nesouhlasí proto s přikázáním úspor v plné výši do jejího vlastnictví. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.

Podle (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

Podle dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. , publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení ve znění před novelou č. , není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti  v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. , a ze dne 5. února 2001, sp. zn. , publikovaných tamtéž pod C 149 a C 159 a dále v usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. , pod C 12, v němž dále dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení ve znění před novelou č. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. , uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení OSŘ“. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska . Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu.

Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu jen ohledně vypořádání úspor v částce 820 000,- Kč. Dovolání může podat jen ten účastník, kterému rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena určitá újma na jeho právech, jestliže ji lze odstranit zrušením napadeného  rozhodnutí. Rozhodujícím přitom je výrok tohoto rozhodnutí. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2001, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 637. Pokud tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 35 000,- Kč, darované žalobkyní dceři účastníků, ve prospěch žalobkyně, není dovolání z hlediska subjektivní přípustnosti v tomto rozsahu přípustné, a pokud jde o částku 785 000,- Kč, rozhodly soudy obou stupňů shodně a tudíž rozsudek odvolacího soudu ohledně této částky je rozsudkem potvrzujícím.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení a c), odst. 3 . Protože předpoklad stanovený v nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , odst. 3 , podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění nalézacích soudů a je jimi vázán ( , ).

Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzující části ohledně částky 785 000,- Kč nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem, vyplývající ze skutkových zjištění, která jsou v tomto dovolacím řízení nezpochybnitelná, bylo v rozporu s hmotným právem. V daném případě se také dovolacímu soudu nenabízela k řešení žádná právní otázka, která by v konečném účinku mohla mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Soudy obou stupňů učinily skutkové zjištění, že žalobkyně ke dni rozvodu manželství účastníků a tedy ke dni zániku jejich společného jmění manželů disponovala částkou či držela částku 785 000,- Kč. Dovolací soud vázán tímto skutkovým zjištěním nemohl dospět k jinému právnímu závěru, než ke kterému dospěl odvolací soud shodně jako soud prvního stupně, kdy úspory zahrnul do společného jmění manželů a tyto jako majetek existující ke dni zániku společného jmění manželů vypořádal tak, že je přikázal žalobkyni. Odvolací soud nepochybil, když vycházel z důkazní povinnosti žalobkyně, aby prokázala svá tvrzení, že sporné peníze jednak zčásti předala žalovanému podle dohody účastníků a jednak, že svůj podíl z výběru ze společných úspor během nedlouhé doby spotřebovala pro svoje opodstatněné potřeby.

S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle v daném případě naplněny, a proto podle za použití dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl. Případnými procesními pochybeními by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání ( věta druhá ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému náklady nevznikly ( , , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. listopadu 2007

JUDr. František  Balák, v. r.

předseda senátu