Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3097/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.741,70 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Trutnově dne 4.2.2005 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od srpna 2001 do prosince 2004 částku 61.662,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1.10.2003 do zaplacení a aby mu dále platil počínaje lednem 2005 částku 5.100,- Kč měsíčně. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že za trvání pracovního poměru u V. u. d., státního podniku (právního předchůdce žalovaného) utrpěl dne 7.5.1984 pracovní úraz, o němž \"škodní komise\" nakonec v roce 1985 rozhodla, že mu bude \"plně odškodněn\"; žalobci byla poté \"poskytnuta náhrada škody v plném rozsahu\" a v období od 1.3.1985 do 28.2.1986 mu byl vyplacen také \"doplatek do výše průměrného výdělku před vznikem škody\". Pracovní poměr žalobce u V. u. d.\"skončil v roce 1988 na základě výpovědi  zaměstnance  ze zdravotních důvodů\". Žalobce dne 30.7.2003 požádal žalovaného o výplatu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, \"k odškodnění však došlo pouze do výše 33%\" a \"ve zbývající části žalovaný odmítl svoji odpovědnost\". Žalobce má za to, že mu odškodnění ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náleží v plné výši.

Žalovaný potvrdil, že žalobce pracoval u jeho právního předchůdce jako \"horník rubač na D. J. Š.\" v Ž. a že dne 7.5.1984 utrpěl pracovní úraz (ztrátu všech prstů na pravé noze). Žalobce byl v pracovní neschopnosti od 8.5.1984 do \"konce února 1985\" a poté byl převeden na jinou méně placenou práci; za dobu od 1.3.1985 mu bylo po 6 měsíců vyplaceno mzdové vyrovnání poskytované podle , po skončení pracovní neschopnosti až do rozvázání pracovního poměru (do 30.6.1991) mu náhrada za ztrátu na výdělku \"do průměrného výdělku\" nebyla poskytována a od 1.9.1985 mu byl přiznán \"částečný invalidní důchod úrazový\". Žalovaná poskytla žalobci na jeho žádost podanou dne 30.7.2003 náhradu za ztrátu na výdělku za dobu od 1.8.2001 \"s odpočtem tzv. stop výdělku\", která je mu \"krácena o 67% na základě spoluzavinění pracovního úrazu\". Žalobce nedoložil, že by se jeho zaměstnavatel rozhodl v roce 1985 odškodnit jeho pracovní úraz v plném rozsahu. V průběhu řízení žalovaný namítl promlčení požadované náhrady škody.

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 21.12.2005 č.j. -84 \"mezitímně\" rozhodl, že \"nárok žalobce vůči žalovanému je oprávněný v části tak, že žalovaný je povinen k náhradě škody v rozsahu dalších 22% celkového odškodnění, počínaje od 1.1.2003\", a že \"o výši nároku, jakož i o nákladech řízení, bude rozhodnuto v konečném rozsudku\". Poté, co dovodil, že žalovaný \"převzal odpovědnost za škodu při pracovním úrazu\" za žalobcova zaměstnavatele (V. u. doly, s.p.) \"na základě rozhodnutí ministra  průmyslu  a  obchodu  ze  dne 1.11.2004 č.j. 150/2004 v souladu s § 6 a § 8 zákona č. 87/97 Sb., o státním podniku, a usnesení vlády ze dne 2.11.2003 č. 1128\", soud prvního stupně z provedených důkazů považoval za prokázané, že odškodňovací komise rozhodla dne 20.6.1984 o odškodnění žalobce v rozsahu 33% (o dalším projednání věci odškodňovací komisí v roce 1985 se nedochovaly žádné záznamy) a že \"jednou z příčin úrazu žalobce (ztráty prstů pravé nohy) bylo jednak porušení předpisů k zajištění bezpečnosti práce ze strany žalobce (když při cestě z pracoviště překračoval jedoucí dopravník) a dále závada na pracovišti  (porucha  žlabu,  která  byla  také  důvodem  smeknutí nohy a následného úrazu)\", a uzavřel, že \"celkový podíl odpovědnosti žalovaného za úraz žalobce činí 55% a díl odpovědnosti žalobce 45%\"; protože \"žalovaný odpovědnost v části 33% plní, uznal za oprávněný nárok v rozsahu dalších 22%, a to počínaje 1.1.2003, neboť nároky za období předcházející jako jednotlivá plnění se promlčely ve smyslu ve znění účinném do 1.1.1989\". Námitku promlčení uplatněného nároku jako celku odmítl soud prvního  stupně  s  odůvodněním,  že  v  Čl.  II  bodu  6   , kterým byl s účinností od 1.1.1989 novelizován , byla \"stanovena nepromlčitelnost nároků pracovníka na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodů pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo jiné škody na zdraví a nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých vzniklých před 1.1.1989, jestliže před tímto dnem neskončila promlčecí lhůta podle dosavadních předpisů\", přičemž v ustanovení a 3 ve znění účinném do 31.12.1988 \"byla stanovena pro uplatnění nároku na náhradu škody jednoroční lhůta, běžící ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá\", a podle ustanovení a 3 ve znění účinném do 31.12.1988 promlčecí doba neběží, uplatnil-li účastník nárok v řízení u rozhodčí komise či u soudu, a v zahájeném řízení řádně pokračuje, a že \"s ohledem na dobu, jež od úrazu uplynula, a skutečnosti, že podstatná část  listin  zřejmě   podlehla   skartaci, nelze učinit závěr, že by nárok byl promlčen\", neboť \"z listinných důkazů vyplývá, že žalobce postupoval řádně v uplatnění svého nároku, když podal proti rozhodnutí odškodňovací komise odvolání, ovšem výsledek ani další postup dotčených orgánů není znám\".

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29.6.2006 č.j. -113   změnil   rozsudek   soudu   prvního   stupně   tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dovodil, že pracovní úraz žalobce byl projednán \"pouze v tzv. odškodňovací komisi zřízené na závodě D. J. Š. v Ž.\" a že žalobce \"ani netvrdil, že by podal návrh k rozhodčí komisi nebo u soudu\". V \"odškodňovací komisi\" bylo odškodnění žalobcova pracovního úrazu projednáno s návrhem na náhradu do výše 33%, žalobce s tím nesouhlasil a jeho tvrzení, že by při dalším jednání \"bylo rozhodnuto o 100% odškodnění\", nebylo prokázáno. Vzhledem k tomu, že nepromlčitelnost nároku na náhradu za ztrátu  na  výdělku  \"byla  do     vtělena až novelizací ustanovení s účinností od 1.1.1989\" provedenou (nadále se promlčují jen \"nároky na jednotlivá plnění\") a že \"nepromlčitelnost nároků zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovní neschopnosti\" se vztahuje i na nároky vzniklé před 1.1.1989, jestliže před tímto dnem neskončila promlčecí doba podle dosavadních předpisů (lhůta k uplatnění peněžitých nároků činila jeden rok a počala běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá), promlčel se žalobcův nárok na náhradu za ztrátu na výdělku \"jako celek\"; žalobcova pracovní neschopnost po úrazu byla \"ukončena  v  únoru  1985\"  (nejpozději  v březnu  1985   \"byla   známa výše ztráty\"), za dobu 6 měsíců od 1.3.1985 bylo žalobci vyplaceno \"mzdové vyrovnání do průměrného výdělku\" podle   , \"jednoletá promlčecí doba skončila před účinností a ke dni 1.1.1989 byl nárok žalobce \"ve smyslu a 263 odst.3 ve znění účinném do 1.1.1989 ve spojení s čl. II bod 6 promlčen\".

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že k \"promlčení jednotlivých měsíčních náhrad splatných po 1.1.1989\" nemohlo dojít, neboť \"subjektivní jednoroční lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody počne běžet ode dne, kdy se poškozený doví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá\", a žalobce se o výši škody \"dozvěděl vždy jedenkrát měsíčně v návaznosti na aktuální výši výdělku\"; nárok na náhradu za  ztrátu  na  výdělku  \"nelze   pojímat  jako   opakované   plnění, pokud mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem nedojde k uzavření dohody o odškodnění a jeho výši ve formě opakované měsíční náhrady\". Žalobce \"se odškodnění nedomáhal, když měl za to, že nárok na odškodnění nemá\", protože \"po skončení pracovní neschopnosti byl zařazen na jinou práci, jednalo se o těžší práci, než jakou vykonával před úrazem a ke ztrátě na výdělku nedocházelo\". Žalobce dále dovozuje, že \"obsahem dohody o poskytování náhrady za ztrátu na  výdělku   po   skončení   pracovní   neschopnosti,   kterou účastníci uzavřeli 3.9.2003, bylo i uznání odpovědnosti za škodu ze strany žalovaného, přičemž toto uznání nebylo žádným způsobem omezeno\" a že \"i vzhledem k této skutečnosti nemohlo dojít k promlčení jeho nároku na náhradu škody\". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítnul. Uvedl, že žalobcovo tvrzení, podle kterého byl \"po skončení pracovní neschopnosti po pracovním úrazu zařazen na jinou těžší práci a že ke ztrátě na výdělku nedocházelo\", představuje \"v dovolacím řízení nepřípustné uplatnění nových skutečností\". Žalobce se nemůže domáhat \"dobrodiní nepromlčitelnosti nároku na náhradu za ztrátu na výdělku jako takového\", protože běh \"jednoroční promlčecí doby započal a skončil před 1.1.1989\" a \"tento princip byl zaveden do s účinností od 1.1.1989 pro nároky dosud nepromlčené\". Žalovaný dovozuje, že běh subjektivní promlčecí doby žalobci započal počínaje náhradou za měsíc září 1985, kdy \"věděl  jak  o  škodě,  tak  i  o   odpovědném  subjektu\";  nic  na   tom   nemění   ani   dohoda o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ze dne 3.9.2003, která \"má povahu jen dohody ve smyslu a nemůže jít nad rámec co do jednotlivých dílčích nároků na náhradu škody z pracovního úrazu, nejedná se o dohodu o narovnání podle , jejímž předmětem by bylo narovnání sporných nároků, a nelze z jejího uzavření činit žádné právní závěry směrem k nepromlčení nároku žalobce\".

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( věta první ) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy zjištěno, že žalobce utrpěl za trvání pracovního poměru u V. u. d., s. p. dne 7.5.1984 pracovní úraz, pro který byl od 1.3.1985 (po skončení pracovní neschopnosti) převeden na jinou, méně placenou, práci, neboť dosavadní práci \"horníka rubače\" nebyl schopen pro následky pracovního úrazu vykonávat, a za dobu od 1.3. do 31.8.1985 (6 měsíců) mu  bylo  vyplaceno   mzdové   vyrovnání   poskytované   podle   ustanovení     (ve znění pozdějších předpisů). Žalobce v dovolání uvedená zjištění zpochybňuje tvrzením, že \"po skončení pracovní neschopnosti byl zařazen na těžší práci, než jakou vykonával před úrazem\", a že proto \"ke ztrátě na výdělku nedocházelo\".

Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v řízení před soudem prvního stupně, případně též před odvolacím soudem, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Právní úprava proto stanoví, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé ( ) a že dokazování provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání ( věta první ). Tímto způsobem se zajišťuje, že skutkový základ rozhodnutí odvolacího soudu zůstane v dovolacím řízení nedotčen a že správnost rozhodnutí odvolacího soudu nebude dovolací soud posuzovat s přihlédnutím k novým skutečnostem nebo důkazům, které nebyly uvedeny (provedeny) v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a ke kterým odvolací soud ani nemohl přihlédnout.

Tvrzení o tom, že \"po skončení pracovní neschopnosti byl zařazen na těžší práci, než jakou vykonával před úrazem\", a že proto \"ke ztrátě na výdělku nedocházelo\", žalobce uplatnil - jak vyplývá z obsahu spisu - až ve svém dovolání; k této nové skutečnosti, uplatněné v rozporu s ustanovením , proto nemohlo být přihlédnuto. Navíc, uvedené tvrzení zjevně nemůže být správné; bylo-li totiž za období od 1.3. do 31.8.1985 žalobci vyplaceno - jak nebylo za řízení zpochybněno - mzdové vyrovnání poskytované podle ustanovení (ve znění pozdějších předpisů), došlo k tomu právě proto, že po převedení na jinou práci žalobce dosahoval nižší výdělek než jaký měl při výkonu původní práce.

Nárok  se  promlčí, jestliže nebyl uplatněn u rozhodčí komise nebo u soudu ve lhůtě v tomto zákoně stanovené ( věta první ve znění účinném do 31.12.1988). Nárok na náhradu škody se promlčuje ve lhůtě jednoho roku, která počíná běžet ode dne, kdy se poškozený doví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá ( a 3 věta první ve znění účinném do 31.12.1988).

Novelou , provedenou s účinností od 1.1.1989 , bylo stanoveno, že se nepromlčují nároky pracovníka (zaměstnance) na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání ( a 195) nebo jiné škody na zdraví ( ) a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých ( ) a že se promlčují jen nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající ( ve znění účinném od 1.1.1989). Lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody činí dva roky a počíná běžet ode dne, kdy se poškozený doví o tom, že škoda vznikla, a o tom, kdo za ni odpovídá ( ve znění účinném od 1.1.1989).

Nepromlčitelnost nároků pracovníka (zaměstnance) na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání ( a 195) nebo jiné škody na zdraví ( ) a nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých ( ) se vztahuje i na nároky vzniklé před 1.1.1989, jestliže před tímto dnem neskončila promlčecí lhůta podle dosavadních předpisů (Čl. II bod 6 ).

V právní teorii a ani v soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že náhrada za ztrátu na výdělku má vždy povahu opětujícího se plnění a že podle právní úpravy účinné do 31.12.1988 se marným uplynutím promlčecí lhůty promlčoval celý nárok (srov. například rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 28.4.1969 sp. zn. , které bylo uveřejněno pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969). Nepromlčitelnost nároků pracovníka (zaměstnance) na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání ( a 195 ) nebo jiné škody na zdraví ( ) a nároku na náhradu nákladů na výživu pozůstalých ( ) stanovila právní úprava účinná od 1.1.1989 a odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že se vztahovala i na nároky vzniklé před 1.1.1989, avšak jen tehdy, jestliže před tímto dnem neskončila promlčecí lhůta podle dosavadních předpisů, tedy jestliže v době do 31.12.1988 neuplynula jednoroční lhůta, počítaná ode dne, v němž se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

O škodě se poškozený doví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.2.1999 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Protože náhrada za ztrátu na výdělku má povahu opětujícího se plnění a protože o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, žalobce prokazatelně věděl již v roce 1985, dospěl odvolací soud v souladu se zákonem k závěru, že jednoroční promlčecí doba počítaná ode dne, v němž se poškozený dověděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, uplynula v době do 31.12.1988 a že se proto žalobcův nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skočení pracovní neschopnosti promlčel \"jako celek\".

Na uvedeném závěru nic nemění ani obsah dohody o poskytování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ze dne 3.9.2003. I když se v dohodě uvádí, že \"plátce renty svoji odpovědnost za toto onemocnění uznává\", je z jejího obsahu nepochybné, že nepředstavuje ani dohodu o sporných nárocích uzavřenou podle ustanovení , ani uznání žalobcova nároku co do důvodu a výše ve smyslu ustanovení . Nelze proto souhlasit se žalobcem v tom, že \"vzhledem k této skutečnosti nemohlo dojít k promlčení jeho nároku na náhradu škody\".

Z uvedeného vyplývá že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení , a b) a nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení části věty před středníkem zamítl.

V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které spočívají v odměně za zastupování   advokátem  ve  výši 17.130,- Kč [srov. , , a   ve znění , č. , č. a č. ] a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby  ve  výši  300,-  Kč   (srov.   ve znění , č. , č. , č. a č. ). Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. M. M. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobcům za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů   rovněž   náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. a 3 a větu druhou ) ve výši 3.311,70 Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení věty první, a uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 20.741,70 Kč nahradil. Žalobce je povinen   přiznanou   náhradu   nákladů   řízení   zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2007

JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.

předseda senátu