Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 278/2007

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. června 2004, č. j. -41, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do třiceti dnů od právní moci rozsudku „část nemovitosti označenou jako byt

č. 16, o velikosti 4 + 1 s příslušenstvím, o výměře 103,81 m2, ve 4. nadzemním podlaží, a garáž č. 33 v suterénu o výměře 17,66 m2, když byt a garáž se nacházejí v nedokončené a nezkolaudované stavbě bytového domu v ulici Na Zlaté stoce, Č. B., postaveném na pozemku parc. č. 1394/4, zapsaném na LV. č. 1939 u Katastrálního úřadu v Č. B., pro obec Č. B., katastrální území Č. B. 2“ (dále jen „nezkolaudovaný byt“, resp. „byt“, „nezkolaudovaná garáž“, resp. „garáž“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a vyklizený byt s příslušenstvím, vyklizenou garáž a klíče od domu, bytu

a garáže předat žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. června 2006, č. j. -75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že na základě stavebního povolení ze dne 13. dubna 1999 začala obchodní společnost T.e.K. CB s.r.o., (dále jen „obchodní společnost“) stavět na svých pozemcích dva bytové domy o čtyřiceti bytových jednotkách, že ještě před jejich dokončením a kolaudací uzavřela se žalovanou dne 12. března 2001 smlouvu o budoucí kupní smlouvě, že v této smlouvě se zavázala stavbu bytových domů dokončit a požádat o jejich kolaudaci do 30. června 2001 a poté do třiceti dnů od právní moci kolaudačního rozhodnutí uzavřít s žalovanou smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky podle , ve znění pozdějších předpisů, že dne 17. května 2001 uzavřela se žalovanou i vlastní kupní smlouvu (dále jen „kupní smlouva ze dne 17. května 2001“) a že kupní smlouva ze dne 17. května 2001 nebyla v důsledku nezkolaudování domu vkladuschopná. Dále zjistily, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. prosince 2001, č. j. -109, byl na majetek obchodní společnosti prohlášen konkurs, že kolaudační rozhodnutí nebylo vydáno z důvodů závad na domě, které jeho vydání brání (rozhodnutí magistrátu města Č. B., stavebního a dopravního úřadu ze dne 9. září 2002), že žalovaná se svými dvěma nezletilými dětmi žije v nezkolaudovaném bytě od roku 2004 a že je přihlášena v domě na adrese Č. B., Skuherského 40, jehož je třetinovou spoluvlastnicí. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že žalovaná užívá (od roku 2004) nezkolaudovaný byt a nezkolaudovanou garáž bez právního důvodu. Za této situace žalobě – s odkazem na ustanovení , , v tehdy účinném znění /a ve znění účinném do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“) – vyhověly, aniž vyklizovací povinnost žalované podmínily zajištěním bytové náhrady; soud prvního stupně v této souvislosti konstatoval, že je-li žalovaná spoluvlastnicí bytového domu (a má tudíž jinou možnost bydlení), postačí ji k vyklizení třicetidenní lhůta.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „“).

V dovolání namítla, že „jsou dány důvody pro rozhodnutí, kterým by jí bylo uloženou předmětnou bytovou jednotku vyklidit po zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu“. V této souvislosti především zdůraznila, že – z důvodů v dovolání specifikovaných – jí nelze klást k tíži, že „nepřihlásila svou pohledávku do konkursního řízení“. Dále uvedla, že bytová náhrada jí může být poskytnuta přes to, že jí nesvědčilo právo nájmu k vyklizovaným prostorám (zde poukázala na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. ) a že podmínkou tohoto postupu není ani kolaudace vyklizovaných prostor. Má za to, že bytová náhrada nemusí pro vyklizovaného vyplývat pouze z výslovné právní úpravy a že jí může být přisouzena i proto, že vyklizované prostory užívala v přesvědčení, že jí pro jejich užívání svědčí platný právní titul (zde odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. , dále na rozhodnutí „Rc 24/99“ a konečně na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 1996, sp. zn. ). Podle jejího názoru lze vyklizení vázat na zajištění bytové náhrady i v případech, kdy vyklizení bez bytové náhrady by bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti zdůraznila, že „za bytovou jednotku uhradila 2.600.000,- Kč … a pečuje o dvě nezletilé děti“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. června 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání

a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku ( ), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání neopomenul, že po změnách, které byly v provedeny , je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Současně neopomenul, že již v rozhodnutí ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. , uveřejněném pod č. 305 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura (a dále např. v rozsudku ze dne 1. června 2001, sp. zn. , uveřejněném pod

C 549 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Zbývá dodat, že dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu ( ) – směřuje pouze proti výroku o „bytové náhradě“; proti výroku týkajícímu se vyklizovací povinnosti dovolání evidentně nesměřuje. Usoudí-li však dovolací soud, že závěr týkající se bytové náhrady pro žalovanou je nesprávný a dovolání je proto důvodné, neobstojí (protože nemůže samostatně nabýt právní moci) rozhodnutí ani v části týkající se samotné povinnosti byt vyklidit, a musí být proto zrušeno ( věta za středníkem ) jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 59 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/ Zbývá dodat, že vady podle a ani vady uvedené v , a b/ a přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání ( ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle (tj. ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřela dovolatelka) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu

a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která

v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle

, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Tak především za nepřípadný lze pokládat odkaz dovolatelky na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1992, sp. zn. (uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 3 z roku 1994 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek), neboť v něm šlo o řešení otázky vyklizení rozvedeného manžela nevlastníka z nemovitosti ve vlastnictví druhého rozvedeného manžela a v souvislosti s tím otázky bytové náhrady pro rozvedeného manžela nevlastníka. O takovou situaci v posuzovaném případě nepochybně nejde. Ze stejných důvodů nelze akceptovat odkaz dovolatelky na rozhodnutí „Rc 24/99“, tj. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. května 1998, sp. zn. , uveřejněný pod č. 24 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 135 v sešitě č. 19 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura.

V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. , uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura (v rozsudku, na nějž v dovolání poukázala dovolatelka), Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. , uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Přitom ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. ). Od uvedené judikatury se dovolací soud neodklání ani v posuzovaném případě.

Ze zjištěného skutkového stavu mimo jiné vyplynulo, že dovolatelka užívá byt od roku 2004 (tedy především nikoli dlouhodobě a navíc ani v přesvědčení, že jí svědčí platný právní titul k bydlení). Jestliže na základě skutkových zjištění (uvedených na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí), jejichž správnost nelze v daném případě prostřednictvím dovolacího důvodu podle úspěšně zpochybnit (viz výklad shora), odvolací soud dovodil, že dovolatelka – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně – užívá byt (a stejně tak garáž) bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl, aniž vyklizení – především vzhledem ke skutečnostem uvedeným v předchozí větě – podmínil zajištěním bytové náhrady, avšak stanovil jí delší než zákonnou ( ), byť pouze třicetidenní, lhůtu k vyklizení, neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle , a proto je podle věty první a odmítl (pro nepřípustnost).

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení věty první, , a s přihlédnutím k tomu, že žalobci nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. listopadu 2007

JUDr. Miroslav Ferák, v. r.

předseda senátu