Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3380/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2005, č. j. -87, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. ledna 2005, č. j. -62, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. ledna 2005, č. j. -62, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobců z nájmu žalovaného k „bytu , v prvním patře, o velikosti 0+1 se společným WC, IV. kategorie, v domě č. p.  H. u. č. or. v P. , k. ú. K.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), určil, že nájemní poměr žalovaného k bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do patnácti dnů po zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20. října 2005, č. j. -87, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil žalobcům (pronajímatelům bytu) nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu od dubna 2003 do září 2003 v celkové výši 3.859,20 Kč, že ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně vzniklý dluh neuhradil a že platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 mu bylo uloženo zaplatit žalobcům dlužné nájemné za dobu od května 2003 do října 2003 v částce 3.859,- Kč s poplatky z prodlení. Dále zjistily, že žalovaný byl nezaměstnaný, že mu byla přiznána dávka sociální péče v mimořádných případech a že nakonec po dlouhé době práci našel. Vzaly také za prokázáno, že žalovanému není umožněno odebírat v bytě elektrický proud, že žádal žalobce jako vlastníky předmětného domu a pronajímatele bytu o udělení souhlasu k připojení elektroměru v bytě, že toto svolení dosud neobdržel, že dodavateli elektřiny nejsou známy žádné okolnosti vylučující připojení elektroměru v bytě, že z důvodů nevytápění byl byt v zimních měsících neobyvatelný a že v době nemoci se žalovaný zdržoval v bytě u kamaráda. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že je naplněn výpovědní důvod podle , , ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“), a to v podobě nezaplacení nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Poté se oba soudy zabývaly posouzením, zda uplatněnou výpověď z nájmu bytu lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu obč. zák. Soud prvního stupně v tomto ohledu dovodil, že „jednání pronajímatelů (kteří neudělením souhlasu k připojení elektroměru znemožnili žalovanému odběr elektřiny v bytě, v důsledku čehož má žalovaný ztížené podmínky při užívání bytu) je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy, ale vzhledem k jejich přístupu nelze očekávat zlepšení podmínek bydlení v bytě žalovaného …“. Proto k výpovědi z nájmu bytu přivolil. Naproti tomu odvolací soud – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. – dovodil, že výpověď z nájmu bytu není v rozporu s dobrými mravy, neboť ani za situace, kdy žalobci neplnili své povinnosti pronajímatelů, nelze po nich spravedlivě požadovat, aby jim byla ochrana jejich práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu odepřena za použití obč. zák., jestliže žalovaný povinnost platit nájemné neplnil dlouhodobě, svůj přístup nezměnil ani v průběhu řízení a při ochraně svých práv nájemce nevyužil prostředků, které mu zákon umožňuje („nedomáhal se slevy na nájemném a ani udělení souhlasu k zapojení elektroměru“). Vyklizovací povinnost žalovaného z bytu soudy vázaly na zajištění náhradního ubytování.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „ “). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle V dovolání především uvedl, že výpověď z nájmu bytu je neplatná podle obč. zák. pro rozpor se zákonem. Zde namítl, že na základě v žalobě obsaženého vymezení skončí běh tříměsíční výpovědní lhůty nikoliv podle obč. zák. ke konci kalendářního měsíce, nýbrž – v rozporu s tímto ustanovením – až prvním dnem čtvrtého měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Dále uvedl, že výpověď z nájmu bytu je neplatná podle obč. zák. rovněž proto, že se příčí dobrým mravům, neboť v bytě nelze z důvodu na straně žalobců odebírat elektrický proud, přitom v něm není komín pro vytápění pevnými palivy, na WC neteče voda a je zde zazděná stoupačka, která působí značný hluk. V této souvislosti rovněž dodal, že navíc nebyl ani povinen platit nájemné, a to z důvodů uvedených v ustanovení obč. zák. (uvedené ustanovení je podle jeho názoru aplikovatelné i v právním vztahu nájmu bytu, neboť zvláštní ustanovení o nájmu bytu speciální úpravu neobsahují). Má také za to, že i kdyby byla výpověď z nájmu bytu platná (nebyla neplatná podle obč. zák. pro rozpor se zákonem či proto, že by se příčila dobrým mravům), jednalo by se ze strany žalobců o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť byt nebyl vytápěn, nedalo se v něm svítit, připravovat teplou stravu a dodržovat hygienu; přitom odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. pokládal – vzhledem k jinému skutkovému stavu – za nepřípadný. Odvolacímu soudu také vytkl, že neprovedl důkaz předloženým přehledem plateb nájemného za rok 2005 a doklady o těchto platbách a z těchto listin neučinil ani žádná skutková zjištění, především pak zjištění o zaplacení dlužného nájemného a úhrad za plnění spojená s užíváním bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

Podle čl. II bodu 3. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. října 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení ), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání

a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení ( ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele ( a 4 ).

Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními a c/

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.

Podle , tj. podle ustanovení, o něž přípustnost svého dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle   rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z toho, že přípustnost dovolání podle je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle

, jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění ( ).

V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání ( ) – uplatnil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle rovněž dovolací důvod podle (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle a obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle a b/ (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu a ) – přípustné ( ). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle

), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.

Jestliže tedy dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, a pro posouzení věci podle a obč. zák. nabídl zčásti jiný (vlastní) skutkový stav věci, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle

V posuzovaném případě odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu z důvodů podle

§ 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. poté, co dovodil, že uplatněný výpovědní důvod byl naplněn a že výpověď z nájmu bytu není ani v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Dovolatel v dovolání mimo jiné namítl, že uplatněná výpověď z nájmu bytu je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením § 710 odst. 3 obč. zák.) a dále proto, že se příčí dobrým mravům. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky namítané neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem a dále také proto, že se příčí dobrým mravům. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení zmíněných otázek) přípustným podle

Podle a 3 dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení věty druhé vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v , a b/ a (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Námitku, že soud neprovedl navržené důkazy, lze podřadit pod dovolací důvod podle Dovolací soud v tomto směru konstatuje, že soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy ( ), avšak měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl ( ). Neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen

v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak. Pro posouzení otázky, zda vytýkaná vada měla takovou povahu, je však třeba nejprve přikročit k posouzení opodstatněnosti dovolacího důvodu podle

, tj. zkoumat, zda napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí. V písemné výpovědi musí být uvedena lhůta, kdy má nájem skončit, a to nejméně tři měsíce tak, aby skončila ke konci kalendářního měsíce ( ). Pronajímatel přitom může vypovědět nájem bytu jen s přivolením soudu a z důvodů taxativně zákonem stanovených ( obč. zák. ).

Podle ustálené judikatury musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu splňovat jednak náležitosti stanovené v § 710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak obecné náležitosti právního úkonu ve smyslu § 34 a násl. obč. zák. Ve smyslu § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu.

Jestliže – praví se v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. prosince 1993, sp. zn. , uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – pronajímatel neuvede ve výpovědi z nájmu lhůtu, kdy má nájem skončit, a to ani v návrhu na přivolení soudu k výpovědi, popřípadě uvede lhůtu kratší, než stanoví § 710 odst. 3 obč. zák., jde o výpověď neplatnou. Soud tu nemůže nahrazovat chybějící nebo neplatný úkon svým rozhodnutím. V rozsudku ze dne 31. března 1999, sp. zn. , uveřejněném pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že pronajímatelovu výpověď z nájmu bytu lze posoudit – z hlediska  požadavku uvedení výpovědní lhůty, jakožto právní úkon odporující ustanovení § 710 odst. 3 obč. zák. jen tehdy, jestliže pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí, podle zásad vyjádřených v § 711 odst. 2 obč. zák., k němuž je povolán soud, by výpověď náležitým podkladem být nemohla.

Z obsahu spisu vyplývá, že v dané věci se stala výpověď z nájmu bytu součástí žaloby uplatněné u soudu prvního stupně dne 17. října 2003 (nebyla žalovanému dána před zahájením řízení); žaloba byla žalovanému doručena do vlastních rukou dne

27. října 2003. V bodě I. žaloby byl specifikován byt, jehož je žalovaný nájemcem. Skutečnosti významné pro posouzení věci podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. byly uvedeny v bodě II. žaloby, v němž bylo rovněž uvedeno, že žalobci vypovídají nájem bytu „v tříměsíční výpovědní lhůtě, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, kterým soud k této výpovědi z nájmu přivolí“. Dovolací soud zastává názor, že výpověď z nájmu bytu (jednostranný hmotněprávní úkon žalobců učiněný v žalobě) obsahovala stanovení správné (tříměsíční) výpovědní lhůty a že v ní byl – v souladu se shora citovanou judikaturou – rovněž určen počátek jejího běhu (vázaností na první den kalendářního měsíce následujícího po dni, kdy nabude právní moci rozsudek, kterým soud přivolí k výpovědi z nájmu bytu); byla-li výpovědní lhůta stanovena (v souladu s ustanovením § 710 odst. 3 obč. zák.) jako tříměsíční, pak – s ohledem na počátek jejího běhu – musí skončit (stejně jako nájem bytu – § 711 odst. 2 obč. zák.) uplynutím takto vymezeného třetího kalendářního měsíce. Lze uzavřít, že výpověď z nájmu bytu tak v souladu s ustanovením § 710 odst. 3 obč. zák. obsahovala údaj o lhůtě, kdy měl nájem skončit, a mohla tudíž být náležitým podkladem pro určení, ke kterému datu nájemní poměr skončí. Pro žalovaného byl tak obsah projevu vůle žalobců jednoznačně seznatelný i v otázce délky výpovědní lhůty a počátku i konce jejího běhu, včetně doby skončení nájmu bytu; mezi účastníky ostatně ani nebylo ohledně těchto otázek v nalézacím řízení žádného sporu. V tomto ohledu tedy nebyl dovolací důvod podle uplatněn opodstatněně.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon i tehdy, jestliže se příčí dobrým mravům. Jde o ustanovení kogentní povahy, které spojuje se zde uvedenou vadou absolutní neplatnost právního úkonu, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti.

Dovolací soud zastává – v souladu s ustálenou soudní praxí (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. srpna 2002, sp. zn. , uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 5 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) – názor, že právní posouzení věci je neúplné a tudíž nesprávné, nezabýval-li se odvolací soud (a ani soud prvního stupně) otázkou neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 39 obč. zák. proto, že se příčí dobrým mravům, ačkoliv v tomto konkrétním případě byly v řízení tvrzeny (a minimálně zčásti i prokázány) pro tyto účely právně významné okolnosti – žalovanému není umožněno odebírat v bytě elektrický proud, žalovaný žádal žalobce jako vlastníky předmětného domu a pronajímatele bytu

o udělení souhlasu k připojení elektroměru v bytě, toto svolení dosud neobdržel, dodavateli elektřiny nejsou známy žádné okolnosti vylučující připojení elektroměru v bytě, z důvodů nevytápění (elektřinou) byl byt v zimních měsících neobyvatelný

a v době nemoci se žalovaný zdržoval v bytě u kamaráda. Přitom v naznačených souvislostech nelze ani opomenout, že v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu je soud povinen provést i jiné důkazy ke zjištění skutkového stavu věci, než byly účastníky navrhovány ( ). Lze uzavřít, že v tomto směru byl dovolací důvod podle uplatněn opodstatněně.

Za této situace Nejvyšší soud podle věty za středníkem napadené rozhodnutí zrušil, aniž se zabýval důvodností námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle a – z důvodu předčasnosti – správností právního závěru, že v daném případě nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu obč. zák.). Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně ( věta druhá ).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný ( věta první ).

V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího ( věta druhá ).

Nebude-li výpověď z nájmu bytu posouzena jako neplatná podle § 39 obč. zák. proto, že se příčí dobrým mravům, soudy (stejně jako v předchozím nalézacím řízení) nepřehlédnou, že rovněž v případě, kdy je naplněn výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., nemusí soud žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Ustálená judikatura v tomto ohledu mimo jiné dovodila, že nepříznivá sociální situace nájemce, jejímž důsledkem bylo neplacení nájemného, nemůže sama o sobě vést k závěru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu daná nájemci pro neplacení nájemného, je v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2002, sp. zn. , uveřejněný pod C 1702 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. listopadu 2007

JUDr. Miroslav  Ferák, v. r.

předseda senátu