Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3013/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedených pozemků, tvořících uličku mezi budovami účastníků. Ulička byla evidována v katastru nemovitostí až do roku 1974, kdy došlo ke změně katastrálního operátu, na základě níž již v katastru vyznačena není. Tak došlo i ke zmenšení žalobcova pozemku č. 612 ve prospěch pozemku žalované č. 605. Katastrální úřad zamítl žalobcovu žádost o opravu v souboru geodetických informací z důvodu nesouhlasného stanoviska žalované, která na části sporného pozemku započala se stavbou domu.

Okresní   soud    Plzeň  –  město   („soud  prvního  stupně“)   rozsudkem   ze    dne  1. prosince 2005, č. j. -237, zamítl „návrh žalobce, aby bylo určeno, že je vlastníkem pozemků parc. č. 604/2 a parc. č. 605/3, v katastrálním území K., určených geometrickým plánem č. 972-127/2003 ze dne 16. 10. 2003“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že žalobce je v tamním katastru vlastníkem domu a pozemkové parcely č. 612 na základě kupních smluv z roku  1983, resp. 2001. Žalovaná nabyla   do vlastnictví  kupní smlouvou uzavřenou 11. 12. 2000  dům, stavební parcelu č. 604 a pozemkovou parcelu č. 605.  Z pozemkové mapy z druhé poloviny devadesátých let 19. století zjistil, že mezi domy a hranicí parcely č. 604 byla zakreslena ulička a tento stav trval do roku 1974. Toto zobrazení bylo podle znalce v mapách až do roku 1972, v němž nabyla platnost nová mapa evidence nemovitostí vyhotovená na základě fotogrammetrického vyhodnocení v měřítku 1:2000. Na této mapě je možno rozlišit detaily maximálně v podrobnostech plus minus 0,80 m. Ze znaleckého posudku se podává, že od roku 1972 není předmětná ulička v evidenci vedena a současný stav operátu byl vytvořen na základě mapování z let 1968 – 1972. Soud uzavřel, že žalobce neprokázal, že by byl vlastníkem ve výroku uvedených pozemkových parcel. Vyšel z výpovědí předchozích vlastnic nemovitostí žalované, že sporné pozemky byly ve vlastnictví jejich rodičů, neboť vlastnická hranice mezi pozemky končila uličkou – rigolem, který vždy čistil jejich otec. Ze strany žalobce, resp. jeho právních předchůdců nikdy ohledně uličky nebyl vznesen jakýkoliv vlastnický nárok a nevznikl  žádný  spor.  Nebylo   prokázáno,  že  by   žalobce   jednal  s   katastrálním   úřadem o provedení opravy údaje v souboru geodetických informací. Soud uzavřel, že od roku 1972 do prosince 2003 byla žalovaná, resp. její právní předchůdci v dobré víře, že jsou vlastníky sporných pozemků. Dobrá víra se opírala o zápis v evidenci nemovitostí a o existenci volného přístupu na pozemky k jejich správě a údržbě, a tak došlo k vydržení vlastnického práva žalované, resp. jejích právních předchůdců ke sporným pozemkům.

Krajský  soud  v  Plzni   jako   soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. dubna 2006, č. j. -261, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel z toho, že tvrzení o vlastnictví žalobce je v rozporu s údaji katastru nemovitostí a žalobci se nepodařilo prokázat, že by on nebo jeho předchůdci byli vlastníky sporného pozemku nebo jej alespoň měl v držbě („čistil, užíval a udržoval“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Ve „vyjádření k rozsudku soudu prvního stupně“ namítá, že tento soud ohledně existence uličky – tzv. soutky mezi budovami nezohlednil vyjádření památkového ateliéru P. – I. P., ani vyjádření N. p. ú. Byla-li prokázána existence soutky až do roku 1972, pak následná změna katastrálního operátu byla chybná, neboť nezachytila skutečný stav. Soutku čistil žalobce, neboť ji pokládal za svoji,  vlastnice sousedního pozemku jeho dobrou víru nezpochybnila a čištění soutky mu umožňovala. Dále se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že námitka vydržení vlastnictví žalované je oprávněná a tuto záležitost věcně podrobně analyzuje. Výhrady má i k závěrům soudu, vycházejícím z posudku znalce J. R., když není jasné, z čeho bylo usouzeno, že sporná hranice byla tvořena vlastními objekty žalované. Podotýká, že znalec ustanovený soudem neobhájil závěry svého posudku a ani neodpověděl na otázky žalobce, přičemž se odmítl vyjádřit k žalobcem předloženým listinám. V části „vyjádření k rozsudku soudu 2. stupně“ klade otázku, z čeho odvolací soud dovodil,  že  dům byl postaven o řadu let dříve, než dům ve vlastnictví žalobce. Ač soud uvedl, že tak učinil jednak na základě znaleckého posudku, jednak z čísel popisných, nemá jeho tvrzení oporu ani v jedné z uvedených skutečností. Stáří staveb odborně popisuje Národní památkový ústav 12. 4. 2005 tak, že objekty tvořící soutku, tedy stavení z období po roce 1972 je mladší minimálně o 30 let než obytné stavení z roku 1842. Soutka tedy nemohla přiléhat k domu.  Připomenul „právo okapu“ a podle občanského zákona z roku 1811 měli povinnost o rigol se starat. Znění tohoto zákona odpovídá zakreslení soutky do platných map z let 1839, 1872, 1938 a 1972, a toto poslední zakreslení bylo důvodem k podání žaloby. Další námitky dovolatele se týkají zhodnocení výpovědí svědkyň a závěrů vyvozených z vyjádření znalce. Ačkoliv se znalec „pouze domníval“, kudy mohla hranice mezi spornými pozemky vést, soud ze znaleckého posudku uzavřel, že novostavba žalovaného na pozemku žalobce nestojí. Sám znalec totiž doporučil označit hranici za spornou. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání připomíná, že dovolatel neuvádí, o které zákonné ustanovení přípustnost svého dovolání opírá. Z jeho obsahu není zřejmé, v čem žalobce spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. V dovolání toliko opakuje argumenty uváděné před soudy obou stupňů. Žalobce tak napadá pouze hodnocení důkazů, a proto žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jednotlivé případy přípustnosti dovolání jsou upraveny v ustanoveních až 239 , přičemž dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení a c), odst. 3 . Protože předpoklad stanovený v nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení , odst. 3 , podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolání podle je podle výslovného ustanovení přípustné pouze pro řešení právních otázek. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci samé neprovádí a při posuzování přípustnosti dovolání z hlediska je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními nalézacích soudů ( a 4, ).  Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezahrnuje posouzení takové právní otázky, která by rozhodnutí odvolacího soudu takovým rozhodnutím činila.

K posouzení rozhodnutí odvolacího soudu jako rozhodnutí zásadně právně významného je nutné, aby dovolatel ve svém dovolání vymezil právní otázku, která napadené rozhodnutí činí zásadně právně významným. Dovolací soud se při posouzení přípustnosti dovolání podle musí vypořádat s každou dovolatelem vymezenou právní otázkou. Nevymezil-li žalovaný v dovolání hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. , publikované pod C 2463 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. B.). Tak je tomu i v tomto případě, neboť žalovaný se kromě tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí žádnou právní otázkou, která by napadené rozhodnutí činila zásadně právně významným, nezabývá.

K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle nebo nemůže být při posuzování, zda je dovolání přípustné podle , přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. , publikované v časopise Právní rozhledy 12/2005 vydávaného nakladatelstvím C. H. B.).

V dané věci dovolatel otázku zásadního právního významu, která by z napadeného rozsudku činila zásadní rozhodnutí, neoznačil, a dovolací soud ani v obsahu dovolání neshledal nic, co by za takovou otázku bylo možno označit. Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce neprokázal, že by byl vlastníkem sporného pozemku; dovolatel pak zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu a namítá nesprávné hodnocení důkazů, uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v , ke kterému nelze v tomto řízení přihlédnout. Také ke tvrzeným vadám řízení by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.

Vzhledem  k  tomu,  že  dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

Výrok  o  náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z , , a s tím, že úspěšné žalované vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta za právní zastoupení v dovolacím řízení s písemným vyjádřením  k  dovolání,  která  činí podle , , ve spojení s  a   , ve znění před novelou provedenou , 2 500,- Kč, a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 75,- Kč podle ,  ve  znění   před   novelou   provedenou   , a 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 490,- Kč podle , celkem 3 065,- Kč. Lhůta a  místo k plnění vyplývají z a .

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 7. listopadu 2007

JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu