Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Tdo 1124/2007

U S N E S E N Í

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. ze dne 1. 3. 2007 byl J. Ž. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl dle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody.

O odvolání, které proti předmětnému rozsudku J. Ž. podal, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením sp. zn. ze dne 29. 5. 2007, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal J. Ž. jako osoba oprávněná dovolání, a to včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V důvodech takto užitého mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že při rozhodování soudů v jeho věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a důkazy před soudem provedenými, neboť skutkový stav tak, jak byl soudy zjištěn nenaplňuje zákonné znaky trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. Extrémní nesoulad (v souvislosti s tímto poukázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. ) pak spočívá v tom, že žádným důkazem nebyla vyloučena verze obhajoby, že se útoku proti J. H. dopustil v nutné obraně, neboť v řízení bylo prokázáno, že odvracel bezprostředně hrozící útok, kterého se dopustila osoba, o níž věděl, že je zejména v silné opilosti agresivní, násilná a že již byla v minulosti za útoky proti různým osobám trestána. Výhrůžky J. H. proto vyhodnotil jako vážné a bezprostředně ohrožující na životě a zdraví jeho, jeho družku P. S. i jejího postiženého syna. Bylo totiž prokázáno, že dovolateli se nepodařilo zabránit vniknutí J. H. do jejich domu, když ten hrozil násilím a vyhrožoval jmenovaným osobám zabitím. Jelikož trvalo dlouhou dobu, než se na místo dostavila jeho družkou předtím přivolaná policie a útok J. H. se stupňoval, použil v obraně nůž, který byl náhodou na kulečníkovém stole, k němuž jej útočník přirazil. Tím jej pak v obraně zasáhl do břicha. Podotkl, že se soudy nezabývaly naplněním jednotlivých podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák., a to ve smyslu ustálené judikatury, kterou cituje v čl. I. v bodech 1/-15/, když dokonce ve skutkové větě výroku o vině není ani uvedeno, že svým jednáním odvracel bezprostředně hrozící a trvající útok. Nemohou proto obstát ani závěry soudů obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí, že nemohlo jít o nutnou obranu vzhledem k tomu, že dovolatel neutrpěl žádné poranění, že poškozený J. H. jej strčil, ale neměl žádnou zbraň, nebo že šlo o silně podnapilého útočníka. Soudy tak měly naplnění podmínek stanovených v § 13 tr. zák. i přiměřenost obrany posuzovat podle toho, jak se útok jevil dovolateli. Podle judikatury nelze na vybočení z mezí nutné obrany usoudit jen z toho, že se bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku, který byl fyzicky silnější a známý svou agresivitou, ani z toho, že on útočníka zranil, když sám žádné zranění (kromě modřin) neutrpěl. Dále má za to, že soudy nevzaly v úvahu skutková zjištění, dle nichž po příjezdu Policie ČR na místo činu vyběhla z domu žena, která byla silně potřísněna krví na rukou a na kalhotách (P. S.), zatímco dovolatel, jenž byl v domě, nebyl viditelně potřísněn na tričku ani nikde jinde. Pokud by totiž poškozenému zasadil všech osm ran, vzhledem k závěrům znalce i odbornému vyjádření Kriminalistickéhou Praha by musel být silně potřísněn krví v horní polovině těla i na pantoflích. Kromě toho bylo prokázáno, že P. S., na rozdíl od něj, měnila své výpovědi a vyhrožovala svědkům Š. P. a A. K., aby nic neříkali o skutečnostech, které jim o činu sdělila, následkem čehož poté A. K. zaslal předsedkyni senátu soudu prvního stupně žádost o zajištění ochrany svědka. Je tedy názoru, že bylo namístě posoudit jeho jednání jako jednání v nutné obraně dle tr. zák., které nebylo protiprávní, protože odvracel přímo hrozící útok na zájmy chráněné trestním zákonem, když tato obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V krajním případě, pokud by soud měl za to, že překročil meze nutné obrany a zároveň by mu nebyl prokázán úmysl usmrtit poškozeného J. H., by mohl jeho jednání posoudit jako nedbalostní trestný čin ublížení na zdraví podle tr. zák. Vzhledem k uvedenému pak na závěr svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené rozhodnutí ve výroku o vině a na něj navazujícím výroku o trestu zrušil a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu, případně aby sám znovu rozhodl ve věci. Zároveň navrhl, aby podle tr. ř. Nejvyšší soud přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáno.

K takto podanému dovolání se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření uvedl, že v dané věci soudy opřely svá rozhodnutí o vině dovolatele o celou řadu důkazů, na základě nichž učinily odůvodněný a vnitřně logický závěr, že pachatelem posuzovaného skutku byl obviněný J. Ž. S ohledem na charakter a intenzitu útoku musely tedy současně odmítnout úvahy o jeho případném jednání v nutné obraně ve smyslu ust. § 13 tr. zák. V posuzované věci tak dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a dovolatel de facto soudům obou stupňů vytýká především nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní náhled na provedené důkazy a z toho se odvíjející odlišný skutkový závěr, když namítá, že pachatelem předmětného skutku nebyl on a dovozuje tak závěr o nesprávném právním posouzení skutku, s odkazem na existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak dovolatel ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených v ust. § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a je tudíž zřejmé, že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě, jelikož v posuzované věci neexistuje nesoulad (a již vůbec ne extrémní) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. Za tohoto stavu navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a zároveň souhlasil s jeho projednáním a rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a tedy je nezbytné posoudit, zda uplatněný dovolací důvod i v dané věci je tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou do té míry úplná, že z nich lze vyvodit při rozumné a logické interpretaci adekvátní právní závěry (právně kvalifikovat, o který trestný čin jde). Skutkový stav je takto při rozhodování soudů hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Za dané situace se tak nelze poukazem na označený dovolací důvod domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. To i v případě, že dovolatel nabízí další variantu skutkového děje bez ohledu na závěry soudu plynoucí z dostatečně zjištěného skutkového stavu.

Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky uplatněné z hlediska dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v daném případě zpochybňují právní posouzení skutku, pokud namítá, že jeho jednání mělo být soudy posouzeno jako jednání v nutné obraně dle § 13 tr. zák., případně, pokud by podmínky pro takové závěry dány nebyly, jako trestný čin nedbalostního ublížení na zdraví dle § 224 tr. zák. Dle jeho názoru existuje v jeho věci tzv. extrémní nesoulad mezi důkazy, které soudy provedly a skutkovými zjištěními, k nimž na jejich základě dospěly. Tyto námitky nutno ovšem hodnotit jako zjevně neopodstatněné.

V daném případě je nutné vyjít zejména ze skutkových zjištění, k nimž soudy po rozsáhlém dokazování dospěly. Z těchto vyplývá, že útok proti J. H. byl veden nožem (loveckou dýkou) o délce čepele 177 mm opakovaně, osmi bodnými ranami do krku, hrudníku a břicha, v důsledku čehož poškozený utrpěl mnohočetná bodnořezná poranění, jimž na místě podlehl. Vyplynulo z nich dále, že P. S., tehdejší družka dovolatele, byla po celou dobu ve vedlejší místnosti, kde spal její syn, a do haly, kde k útoku došlo, přišla až poté, co na žádost dovolatele zavolala policii a záchrannou zdravotnickou pomoc. Jelikož v tom okamžiku byl již poškozený zraněn a ležel na zemi, snažila se jej zachránit tak, že mu zaškrtila levou paži dle pokynů záchranné služby na telefonu. Správně tak bylo i soudy již poukázáno na to, že útok nemohla provést ona a náznaky této možnosti v dovolání uvedené tak nutno zcela jednoznačně odmítnout.

Rovněž tak je nutné jako neopodstatněnou odmítnout dovolatelovu argumentaci, že jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně dle § 13 tr. zák. Je pravda, že jako první začal proti němu útočit poškozený, který byl opilý a agresivní, a to tak, že za použití nespecifikovaných výhrůžek strčil dovolatele zpět do haly a přitisknul jej na kulečníkový stůl, a je proto pochopitelné, že se dovolatel tomuto násilnému chování snažil bránit. Vzhledem ovšem ke způsobu útoku, jakož i jím způsobeným následkům (smrt poškozeného), je evidentní, že jeho reakce („obrana“) byla zcela zjevně charakteru útoku nepřiměřená, a proto jednání dovolatele nelze hodnotit jako jednání v nutné obraně, ale jako jednání, které již přešlo v razantní protiútok. Soudy vzaly v souvislosti s tímto za prokázané rovněž to, že dovolatel měl v daném okamžiku z poškozeného strach, neboť věděl, že tento je v opilosti agresivní a že by mu mohl i ublížit, nicméně nelze připustit, aby se takovému chování bránil tím, že jej osmkrát bodne nožem do oblasti břicha, hrudníku a především do krku. V daném případě je nutné vzít v potaz i to, že o případ nutné obrany nemůže jít ani tehdy, pokud se pachatel dopustí činu v době, kdy útok na něho již byl ukončen (R 77/1955). V řešeném případě tak rozhodně nelze dojít k závěru, že útok ze strany poškozeného trval po celou dobu jednání dovolatele, tedy během celého časového úseku, v němž mu bylo zasazeno osm bodných ran. Jestliže totiž útok poškozeného spočíval v pronesení výhrůžek a následném strčení a přiražení dovolatele ke kulečníkovému stolu, není možné považovat za přiměřenou reakci spočívající v osminásobném bodnutí nožem (s ostřím dlouhým téměř 18 cm) do těch částí těla poškozeného, v nichž jsou uloženy životně důležité orgány. Proto vzhledem k celkovému způsobu útoku pak nutno souhlasit též se závěry soudů, že dovolatel takto musel být přinejmenším srozuměn s následkem, k němuž pak i došlo, a to i pro případ, že by jednal v tzv. zlobném afektu, jak to vyplynulo ze znaleckých posudků z oboru psychologie a psychiatrie. Z řečeného tak plyne, že závěry soudů obou stupňů je nutné hodnotit jako zcela správné a beroucí v úvahu všechny okolnosti případu, když dospěly k tomu, že se v daném případě zjevně nejednalo ani o jednání v nutné obraně ani o nedbalostní ublížení na zdraví ve smyslu ust. § 224 tr. zák., ale že skutková zjištění naopak naplňují všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.

Z výše řečeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn právně relevantně, ovšem je zjevně neopodstatněný. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než postupovat v souladu s § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání odmítnout. S ohledem na toto rozhodnutí nerozhodoval již o návrhu dovolatele na odklad výkonu napadeného rozhodnutí podle ust. § 265o tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodoval Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. listopadu 2007

Předseda senátu:

JUDr. Vladimír Jurka