Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2570/2006

U S N E S E N Í

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že níže uvedený rodinný dům je předmětem společného jmění manželů („SJM“) žalobkyně a žalovaného 1). Jako stavebník domu je však ve stavebním řízení vedena žalovaná 2), matka žalovaného 1);  za této situace by byla po dokončení domu jako vlastnice domu v katastru nemovitostí zapsána ona.

Okresní soud v Ústí nad Orlicí („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. ledna 2006, č. j. -72, zamítl „návrh na určení, že stavba rodinného domu umístěná na p. p. č. 2556/3, která je Katastrálním úřadem Ú. n. O. pro obec a katastrální území Ú. n. O. zapsána na listu vlastnictví, je součástí společného jmění manželů V. K. a Mgr. J. K.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že společnosti s ručením omezeným S. & K. bylo v roce 1998 vydáno stavební povolení na stavbu autoservisu, prodejny automobilů a dvou rodinných domů. V roce 2000 došlo u domu na pozemkové parcele č. 2556/3 ke změně stavebníka, kterým se stala žalovaná 2), jež v té době byla jednatelkou společnosti. Stavbu tohoto domu financovala z části společnost, z části žalovaná 2) a také žalovaný 1) s manželkou - žalobkyní. Při posouzení věci podle a („ObčZ“) soud konstatoval, že zákonná domněnka uvedená v ObčZ platí pouze v případě, že jde o majetek nabytý jedním z manželů za trvání manželství; o to však v dané věci nešlo. Žalobkyně byla  povinna prokázat, že oba manželé měli společný úmysl  dům do SJM zahrnout, to však prokázáno nebylo. Pokud žalobkyně tvrdila, že půjčku ze svého stavebního spoření použila na stavbu domu, nemůže investice do majetku třetí osoby způsobit vznik SJM k takové věci.

Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. června 2006, č. j. -94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; rozhodnutí soudu prvního stupně shledal správným. Kromě jiného konstatoval, že označení stavebníka v rozhodnutí správního úřadu o povolení stavby není ještě důkazem o tom, kdo je vlastníkem stavby. Je-li jako stavebník označena osoba odlišná od té, která tvrdí, že je vlastníkem stavby a osoba označená jako stavebník tvrzené vlastnictví popírá, musí ten, kdo tvrdí, že je vlastníkem, prokázat, že vlastnictví nabyl; způsob financování stavby není výlučným kritériem pro posouzení vlastnictví. Pro úspěch žaloby v dané věci by tedy muselo být prokázáno, že to byla žalobkyně a žalovaný 1), kdo za trvání svého manželství měli úmysl dům postavit a nabýt jeho vlastnictví do SJM nebo že to byl jeden z manželů, kdo se rozhodl pro stavbu domu, kterou realizoval a v rámci režimu § 144 ObčZ pak došlo ke vzniku SJM a třetí osoba, označená jako stavebník, neměla úmysl stavbu do svého vlastnictví nabýt.  Žalobkyně ve svém tvrzení, že existoval úmysl postavit dům ve SJM, zůstala osamocena a žádný z důkazů pro její verzi nesvědčí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v . Za zásadně právně významnou považuje otázku správnosti stanovení důkazního břemene. Připomíná, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom z účastníků řízení, který z existence těchto skutečností pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí. V tomto směru dovolatelka odkazuje na ObčZ podle něhož, pokud není prokázán opak, se má za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří SJM – a právě v tomto případě se jedná o jednu z výjimek posuzování důkazního břemene výslovně v zákoně uvedené. Tímto zákonným ustanovením byla, kromě dalšího, míněna ochrana majetkové podstaty SJM pro případ, že by si někdo dělal na tento majetek nárok. Žalobkyně předložila celou řadu důkazů o tom, že existoval společný úmysl manželů postavit dům spadající do SJM a snažila se poukázat na to, že soudy nesprávně hodnotí důkazní břemeno ohledně prokázání společného úmyslu nabytí věci do SJM s ohledem na ObčZ. Má proto za to, že bylo na žalovaných, aby oni prokázali, že dům do SJM nepatří. V podrobnostech odkazuje na důkazy, jež 18. 1. 2006 předložila soudu prvního stupně ohledně financování stavby domu z prostředků stavebního spoření, dále na svoje vyjádření z 9. 1. 2006, z něhož je zřejmý úmysl postavit dům ve SJM. Nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně ohledně hodnocení průkaznosti jejího tvrzení, a uvádí, že nebylo její povinností prokazovat vůli účastníků směřující k vytvoření společné věci přestože tato vůle z provedeného dokazování vyplývá. Naopak: ten, kdo tvrdí, že vůle nabýt věc do SJM nebyla a věc patří jiné osobě, je povinen své tvrzení prokázat a doložit. Žalovaný 1) by tak musel prokázat, že v případě úvěrů poskytnutých na výstavbu domu uváděl příslušné peněžní subjekty v omyl, neboť tyto úvěry rozhodně nebyly poskytovány na investice do cizí stavby. Soudy tedy nesprávně interpretovaly ObčZ. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. s tím, že postavil-li soud svoje rozhodnutí na nesprávném posouzení důkazního břemene, jde o případ nesprávného právního posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým  lze napadnout  pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle , tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu  má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v  rozhodování dovolacího soudu  dosud nebyla vyřešena  nebo která  je  odvolacími   soudy  nebo  dovolacím  soudem  rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , publikované pod č. C 102 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).

Protože dovolání podle je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž  byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů  uvedených v 241a odst. 2 ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.

Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.

Pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§ 144 ObčZ v platném znění). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci  těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 528). Na účastníkovi, který tvrdí, že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla nabyta jedním z manželů za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září  2005, sp. zn. , Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3698).

Ustanovení § 144 ObčZ nelze vykládat jinak než tak, že právní domněnka tam uvedená se týká jen majetku nabytého za trvání manželství oběma manžely nebo alespoň jedním z nich. Proto je na tom, kdo tvrdí, že určitý majetek je předmětem společného jmění manželů, důkazní břemeno, že tento majetek nabyli manželé nebo alespoň jeden z nich za trvání manželství; pokud druhá strana tvrdí, že jsou tu okolnosti které takto nabytý majetek ze společného jmění vylučují, leží ohledně těchto skutečností důkazní břemeno na ní. Tento závěr vyplývá i z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. .

V dané věci tedy bylo na žalobkyni prokázat, že dům postavili a vlastnické právo němu nabyli za trvání manželství oba manželé, nebo alespoň jeden z nich; teprve pokud by byla tato skutečnost zjištěna, uplatnila by se zákonná domněnka, uvedená v § 144 ObčZ. Tak tomu však nebylo; proto je posouzení rozložení důkazního břemene provedené soudy v nalézacím řízení správné. Pokud jde o posouzení toho, kdo byl stavebníkem domu a tudíž nabyl vlastnictví, je třeba uvést, že tu byly jak okolnosti nasvědčující možnému nabytí jedním z manželů, příp. oběma (úvěr na pořízení stavby), tak i okolnosti toto nabytí popírající (stavebníkem ve stavebním řízení nebyl nikdo z nich, práce zařizovala druhá žalovaná apod.). Hodnocení těchto skutečností, vyplývajících z provedeného dokazování, je věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. , Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3685). Navíc zjištění toho, kdo byl stavebníkem, je otázkou skutkovou, kterou se v tomto řízení nelze zabývat (viz shora).

Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, a věty první , neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. listopadu 2007

JUDr. Jiří  Spáčil, CSc., v. r.

předseda senátu